ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4528.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4528/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce a) COPULA INVESTMENTS LIMITED , se sídlem Dimitri Liperti 3, KOTSAPAS COURT, 3. patro, kanceláře 301, Limassol, P. C. 3030, Kyperská republika, zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem v Postupicích, č. p. 58, PSČ 257 01, a žalobkyně b) Domus Group, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 25, PSČ 110 00, IČO 27448177, zastoupené JUDr. Janou Bodlákovou, advokátkou, se sídlem v Karlových Varech – Dvory, Cihelní 14, PSČ 360 06, proti žalované MEC Czech s.r.o. (dříve pod obchodní firmou Mediaedge:cia Czech Republic, s.r.o.), se sídlem v Praze 3, Jeseniova 51/1169, PSČ 130 00, IČO 47124067, zastoupené JUDr. Marinou Machytkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlouhá 16, PSČ 110 00, o určení neplatnosti smlouvy o přistoupení k závazku, dohody o uznání závazku, dohody o úhradě závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu a o určení neexistence zástavních práv, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 227/2009, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. října 2012, č. j. 8 Cmo 97/2012-280, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 97/2012-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Mariny Machytkové, advokátky, se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Dlouhá 16, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 31 Cm 227/2009-223, zamítl žalobu na určení, že smlouva o přistoupení závazku, dohoda o uznání závazku, dohoda o úhradě závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu, vše sepsané dne 18. prosince 2008 formou notářského zápisu zn. NZ 213/2008, N 268/2008, JUDr. Jiřím Svobodou, notářem v Praze, v notářské kanceláři v Praze 1, Dlouhá třída 16, za účasti žalobkyně b), žalované, společnosti Landmark Development, s.r.o., IČO 27443035, se sídlem Praha 1, Krakovská 25/1366, a společnosti Delpharmea Nutraceuticals, a.s., IČO 63080940, se sídlem Praha 1, Panská 895/6, jsou v rozsahu ustanovení, týkajících se práv a povinností žalobkyně b) od počátku neplatné (výrok pod bodem I), zamítl žalobu na určení, že zástavní právo k nemovitostem specifikovaným ve výrocích rozsudku pod body II a III vzniklé na základě zástavní smlouvy uzavřené dne 18. prosince 2008 mezi žalovanou jako zástavním věřitelem a žalobkyní b) jako zástavcem neexistuje (výroky pod body II a III), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem IV)
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že návrh není důvodný, neboť neshledal dostatek naléhavého právního zájmu na určení, že žalované právní úkony jsou neplatné a že zástavní práva na nemovitostech neváznou.
Dle §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), návrhem na zahájení řízení lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Soud prvního stupně vyloučil, že podaná žaloba je incidenční žalobou ve smyslu §231 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), (dále jen „insolvenční zákon“), tj. že jde o incidenční spor o neplatnost právního úkonu, když považoval tuto žalobu za žalobu mimo rámec insolvenčního řízení. Případné rozhodnutí ohledně platnosti či neplatnosti předmětných právních úkonů se z hlediska ustanovení §231 odst. 1 insolvenčního zákona jeví pro insolvenční řízení právně bezcenným, když by takové rozhodnutí stejně nemohlo ovlivnit zjištění přezkoumaných přihlášených pohledávek. Naléhavý právní zájem žalobců na určení – ve vztahu k insolvenčnímu řízení- tedy nebyl prokázán a není dán.
Ve vztahu k posouzení naléhavého právního zájmu žalobců na určení s ohledem na probíhající exekuční řízení připomněl soud prvního stupně, že je třeba mít na paměti ustanovení §109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona, dle kterého se se zahájením insolvenčního řízení spojuje účinek, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit, nelze jej však provést. Soud prvního stupně tedy dovodil, že není dán naléhavý právní zájem žalobců na určení ani v souvislosti s nařízenou exekucí, když tato – po dobu trvání insolvenčního řízení – nemůže být provedena; za stavu k vyhlášení rozsudku pak není zdaleka jisté, zda po ukončení insolvenčního řízení zbude jakýkoliv majetek dlužníka, který by mohl být „exekvován“, což by vedlo k zastavení řízení exekučního dle §55 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).
Soud prvního stupně tedy zamítl určovací žalobu pro nedostatek podmínky naléhavého právního zájmu.
K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. října 2012, č. j. 8 Cmo 97/2012-280, ve znění opravného usnesení ze dne 28. srpna 2015, č. j. 8 Cmo 97/2012-321, napadený rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce a) není pro dané řízení věcně legitimován, jelikož v řízení o určení, zda tu právní vztah či právo je nebo není, je věcně legitimován ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se takový vztah či právo týká. V řešené věci žalobce a) účastníkem právního vztahu, o který v řízení jde, nebyl, a rovněž se přímo nedotýká jeho právní sféry- neovlivňuje jeho právní postavení. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by být žalobce a) v řízení úspěšný z důvodů platného též pro žalobkyni b), a to nedostatku naléhavého právního zájmu na určení. Naléhavý právní zájem na určení dán není a ani dán být nemůže, protože naléhavý právní zájem na určení by byl dán pouze tehdy, pokud by navrhovaný výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného stavu, což předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty (tedy všechny, kdo předmětnou smlouvu uzavřely), které musí být účastníky příslušného soudního řízení. V řešené věci jsou z těch subjektů, které předmětné smlouvy uzavřely, účastníky řízení pouze žalobkyně b) a žalovaná.
Odvolací soud pak dovodil, že s ohledem na výše přijaté závěry nelze shledat naléhavý právní zájem ani na určení, zda zástavní právo existuje či nikoli, protože zástavní právo bylo zřízeno k příslušným nemovitostem za účelem zajištění závazku jednoho ze solidárně zavázaných – žalobkyně b) - vůči žalované, plynoucího ze smluv, na určení jejichž neplatnosti není dán naléhavý právní zájem.
Žalobce a) podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, a to z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, i z důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolání shledává přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce a) nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o tom, že žalobce a) není věcně legitimován k podání žaloby na určení. Má za to, že se právní vztah, o který v řízení jde, přímo dotýká právní sféry žalobce a), neboť žalobce a) je jediným společníkem žalobkyně b), což samo o sobě dostatečně bez dalšího prokazuje právní zájem žalobce a), jelikož právní kroky podniknuté proti žalobkyni b) mohou nepříznivě zasáhnout majetek žalobce a).
Soudy dle názoru žalobce a) mu, tím spíše, že je zahraničním investorem, odepřely procesní prostředek k tomu, by se domáhal vyslovení neplatnosti právního úkonu.
Žalobce a) odkazuje na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) o tom, že neplatnosti smlouvy se může s úspěchem dovolávat každá osoba, která na tom má právní zájem (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2012, sp. zn. 22 Cdo 1714/2010) a soudu vytýká, že i přes tento ustálený závěr dovolacího soudu rozhodl o absenci věcné legitimace žalobce a).
Žalobce a) nesdílí rovněž názor odvolacího soudu, že má-li být dle žaloby určena neplatnost smlouvy, musí se řízení účastnit na straně žalobce i žalovaného všichni, kdo smlouvu uzavřeli. Soudu navíc vytýká, že jej měl poučit o nutnosti přistoupení dalšího účastníka; tím že jej nepoučil, zatížil řízení procesní vadou, jejímž důsledkem nepochybně bylo nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel dále poukazuje na skutečnost, že ačkoliv je smlouva dvoustranný či vícestranný právní úkon, nevylučuje, aby smlouva obsahovala jednostranné právní úkony. Soud se měl pečlivě zabývat tím, zda předmětná smlouva obsahovala též jednostranné úkony. Dovolatel nepochybuje o tom, že uznání závazku je jednostranný právní úkon; rovněž ani k přistoupení k závazku, resp. převzetí plnění není nutná žádná ingerence věřitele.
Dovolatel rozporuje závěr odvolacího soudu o tom, že z neprokázání právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy lze dovodit, že takový zájem nemůže být dán ani na určení, zda zástavní právo existuje či nikoliv. S ohledem na ustálenou judikaturu má dovolatel za to, že rozsudek, kterým bude určena neexistence zástavního práva žalované k předmětným nemovitostem, může být podkladem pro výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí a již tím je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení neexistence zástavních práv k předmětným nemovitostem.
Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že důvody, pro které byl napadený rozsudek zrušen, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, aby zrušil i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, která se domnívá, že žalobce a) nedostatečně vymezil důvod dovolání a dále ve svém podání polemizuje s námitkami dovolatele, přičemž se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce a) odmítl.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), postupoval v dovolacím řízení a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. lednem 2013 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti napadeným výrokům usnesení odvolacího soudu, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže se nejedná o přípustnost podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce a) není přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Závěr odvolacího soudu, že žalobce a) není v řízení o určení, zda tu právní vztah je či není, věcně legitimován, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, publikovaný pod č. 77/2002 v časopise Soudní judikatura).
Žalobce a) přitom nebyl účastníkem smlouvy o přistoupení k závazku, dohody o uznání závazku, dohody o úhradě závazků a svolení k vykonatelnosti zápisu, sepsaných formou shora označeného notářského zápisu. Je sice třeba dát přisvědčit dovolateli, že uznání dluhu není dohodou, ale jednostranným úkonem dlužníka, nicméně žalobce a) nebyl ani dlužníkem, který uznání dluhu učinil, ani věřitelem, vůči němuž toto uznání dluhu směřovalo.
Shora uvedené právní úkony se ani netýkají právní sféry dovolatele. Tvrzená skutečnost, že dovolatel je jediným společníkem žalobkyně b) a že právní kroky podniknuté vůči žalobkyni b) mohou nepříznivě zasáhnout majetek žalobce a), neznamená,
že tato skutečnost ovlivňuje jeho právní postavení. Nejde totiž o ovlivnění jeho právního postavení, ale o ovlivnění jeho postavení ekonomického.
V řízení o určení, zda tu zástavní právo je či není, jsou věcně legitimováni pouze zástavní věřitel a zástavní dlužník; právní sféry dalších osob se toto řízení netýká, neboť výsledek řízení (rozhodnutí soudu o tom, zda tu zástavní právo je či není) nemůže mít na jejich právní poměry žádný vliv (srov. například opět odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2010, sp. zn. 21 Cdo 661/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 21 Cdo 1921/2009, uveřejněného pod č. 145/2011 v časopise Soudní judikatura).
Odvolací soud tedy správně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, neboť žalobce a) není v dané věci aktivně legitimován.
Za této situace již není třeba se zabývat otázkou naléhavého právního zájmu na určovací žalobě.
Nejvyšší soud nicméně podotýká, že odvolací soud správně zdůraznil, že naléhavý právní zájem v případě žaloby o určení platnosti nebo neplatnosti právního úkonu (smlouvy), může být dán a této žalobě může být vyhověno jen tehdy, jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci napadeného právního úkonu, popřípadě jejich právní nástupci (srov. opět např. již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001).
Jelikož se v daném případě nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání žalobce pro nepřípustnost podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 2 500 Kč dle §1 odst. 2, věty první, §9 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 uvedené vyhlášky.), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 588 Kč, tedy celkem ve výši 3 388 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu