ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.1920.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 1920/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem magistrátu v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČO 00064581, zastoupeného Mgr. Bohuslavem Hubálkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, proti žalovaným 1) REALITY MK s. r. o. , se sídlem v Praze 7, Areál Výstaviště 67, IČO 48025780, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Brichtova 820/10, 2) EUR-MED, a. s. , se sídlem ve Staré Turé, Športová 1, Slovenská republika, IČO 36309010, zastoupené JUDr. Jiřím Horákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Habartovská 315/6, a 3) P.A.P.S.T., s. r. o. , se sídlem v Praze 7, U Průhonu 1591/9a, IČO 25639374, zastoupené JUDr. Kateřinou Seidlovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3, o 1.045.071.263,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 223/2010, o dovolání žalobce a první žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 21 Co 591/2012-266, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Dovolání první žalované se odmítá .
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 559.794,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Jiřího Horáka, advokáta se sídlem v Praze 5, Habartovská 315/6.
IV. Žalobce je povinen zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 559.794,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Kateřiny Seidlové, advokátky se sídlem v Praze 5, Ostrovského 253/3.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaných domáhá náhrady škody, jež mu vznikla úplným shořením levého křídla Průmyslového paláce na výstavišti v Praze – Holešovicích, který je v jeho vlastnictví. První žalovaná měla palác spolu s výstavištěm v dlouhodobém nájmu za účelem pořádání různých akcí, požár vznikl ve stánku druhé žalované, která byla vystavovatelkou na veletrhu Pragodent, a v době, kdy dne 16. 10. 2008 požár vypukl, se ve stánku pohyboval pracovník třetí žalované, subdodavatelky druhé žalované. Na základě znaleckého posudku žalobce vyčíslil škodu částkou 1.226.115.368,- Kč, která představuje náklady nutné pro obnovu stavby v její původní podobě, přičemž mu z ní byla již vyplacena pojišťovnou UNIQA částka 181.044.105,- Kč jako pojistné plnění.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 4. 4. 2012, č. j. 52 C 223/2010-150, rozhodl, že žaloba je vůči první žalované co do svého základu důvodná, vůči druhé a třetí žalované ji zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud vyšel z odborného vyjádření Kriminalistického ústavu Praha Policie ČR, které ohnisko požáru lokalizovalo do prostoru kuchyně ve stánku druhé žalované s tím, že se sice nelze jednoznačně vyjádřit k iniciaci požáru, ale je pravděpodobné, že chladnička a set elektrické minikuchyně byly zapojeny na noční proud a vlivem nešťastné souhry okolností mohlo dojít k zapnutí vařiče. Dále vyšel z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru hlavního města Prahy, v němž bylo vytyčeno několik verzí požáru, ale za jedinou možnou byla označena nedbalost či neopatrnost při používání elektrického dvouvařiče, na němž asi byly zanechány papírové ubrousky a další hořlavý materiál. Došlo k tomu tak, že zástupce druhé žalované M. P. opustil spolu s hosteskami k večeru výstavní stánek a na místě zůstali jen pracovník třetí žalované P. F. a jeho přítelkyně E. S., kteří zde opravovali dva schody. Ještě před ukončením prací je správce Průmyslového paláce A. K., zaměstnanec první žalované, požádal, aby budovu opustili, a následně v 18:54 v celém jejím levém křídle zhasl světla. Už v nastalé tmě si oba spěšně vzali v kuchyňce své věci a odešli, přičemž jeden z nich zřejmě náhodně zavadil o lehce otočný ovládací vypínač plotýnkového vařiče, čímž jej sepnul na plný výkon. V 19:02 zaznamenala kamera odraz světla na stěně stánku a protipožární čidlo zareagovalo o čtyři minuty později, požár byl ale hasičskému sboru oznámen až v 19:12 náhodným svědkem. Správce budovy se mezitím pokoušel o uhašení požáru vlastními silami, protože však ponechal otevřené dveře, oheň se kvůli přísunu vzduchu rychle šířil a nakonec kompletně zničil celé levé křídlo stavby. První žalované byla kvůli pochybení na úseku požární ochrany uložena pokuta ve výši 200.000,- Kč, policie však věc s podezřením ze spáchání trestného činu obecného ohrožení odložila, protože vyšetřováním se nepodařilo zjistit konkrétní osobu, která ponechala na vařiči hořlavé předměty, stejně jako osobu, která jej zřejmě nevědomou nedbalostí uvedla do činnosti. Soud věc posoudil podle ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), neboť šlo o občanskoprávní vztah vyplývající z nájemní smlouvy, a dospěl k závěru, že žalobce neunesl ve vztahu k druhé a třetí žalované důkazní břemeno. Nebylo v podstatě ničím prokázáno, že by k pootočení spínacích prvků vařiče došlo, také závěr o celodenním odložení hořlavých předmětů na něm je předčasný a nesprávný, když jejich fotografie byly pořízeny na začátku daného dne. Ve vyjádření Hasičského záchranného sboru navíc existují rozpory v časové návaznosti průběhu celé události a nebyla spolehlivě vysvětlena existence dvou ohnisek požáru. Vyšetřování jeho příčin bylo zatíženo značným tlakem veřejnosti na rychlé objasnění a nebylo provedeno s jinak obvyklou pečlivostí. Je tedy možné, že ke vzniku požáru došlo i jinak, a nezbylo, než žalobu vůči druhé a třetí žalované zamítnout. Naopak ve vztahu k první žalované je základ žalobního nároku dán, protože ve smyslu ustanovení §670 obč. zák. porušila speciální prevenční povinnost nájemce tím, že nezachovala takový stupeň pozornosti, který po ní jako organizátorovi šlo při akcích typu mezinárodního veletrhu rozumně požadovat. V dokumentaci požární ochrany se vyskytovaly obsahové nedostatky, nezajistila dodržování podmínek požární bezpečnosti a především o ní a o zákazech s ní spojených druhou ani třetí žalovanou řádně nepoučila, ačkoli si nebezpečí požáru sama vědoma byla, když se pro tento případ nechala pojistit.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce, první a třetí žalované rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 21 Co 591/2012-266, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Akceptoval závěr soudu prvního stupně, který zjistil skutkový stav věci z odborných vyjádření a zjištění orgánů činných v trestním řízení, že ve věci je doplnění dokazování provedením výslechů svědků či ohledáním místa nadbytečné, neboť z důvodu velkého časového odstupu a pro provedenou likvidaci požářiště by již takový postup nemohl přinést nová skutková zjištění týkající se příčiny vzniku požáru. Došlo by jen k neúměrnému protahování soudního řízení „bez zjevného skutkového výsledku“ a k „astronomickému“ nárůstu nákladů řízení, což by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti občanského soudního řízení. Zjištěný skutkový stav neumožnil přijmout jednoznačný závěr o příčině vzniku požáru levého křídla Průmyslového paláce, druhé ani třetí žalované nebylo prokázáno porušení jakékoliv zákonné či smluvní povinnosti, které navíc nemohou být ani v příčinné souvislosti se vznikem škody. Závěr, že k tomu došlo vznícením hořlavého materiálu na plotýnce dvouvařiče, připojeného na noční proud a nevědomky sepnutého při spěšném odchodu potmě některou z tam se dosud zdržujících osob, se jeví pouze jako hypotetický a spekulativní. Také ve vztahu k první žalované je rozsudek soudu prvního stupně správný, první žalovaná porušila své právní povinnosti vyplývající z ustanovení §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, či ustanovení §15, 23, 30 a 31 vyhlášky č. 246/2001 Sb., o stanovení podmínek požární bezpečnosti a výkonu státního požárního dozoru (vyhláška o požární prevenci), čímž podstatným způsobem přispěla ke vzniku a následnému rozšíření požáru a její protiprávní jednání je tak v příčinné souvislosti se vzniklou škodou i přesto, že konkrétní důvod požáru nebyl jednoznačně prokázán. Při zachování rozumně obezřetného chování první žalované šlo vzniku požáru a následné škodě zabránit. Zvláště se na její odpovědnosti projevilo jednání správce Průmyslového paláce a jejího zaměstnance, který nesprávným a neopodstatněným zhasínáním světel upozorňoval přítomné na ukončení výstavního dne, namísto toho, aby osobně či prostřednictvím ostrahy obešel jednotlivé stánky a všechny objekty z hlediska požární ochrany zkontroloval. Jeho pochybení odvolací soud shledal i v následné činnosti po zjištění vzniku požáru, kdy bylo ještě možné zabránit jeho masivnímu rozšíření. Jestliže procesní obrana první žalované neobstála, nebylo na místě ani postupovat podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř.
Rozsudek odvolacího soudu napadla podle obsahu podání v té části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve vztahu k první žalované, první žalovaná dovoláním, jehož přípustnost dovozuje ve smyslu §237 o. s. ř. tím, že napadené rozhodnutí je závislé na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení §670 obč. zák. a zároveň důsledně neaplikoval ustanovení §420 obč. zák., protože odpovědnost první žalované za škodu dovodil za situace, kdy nebyly naplněny obecné předpoklady odpovědnosti za škodu. Nevypořádal se s tím, že v řízení před soudem prvního stupně nebylo prokázáno, že by vzniklá škoda byla bezprostředním a přímým důsledkem protiprávního jednání první žalované, výsledky řízení dokonce prokazují opak. Kdyby z přesně nezjištěných příčin nedošlo k zahoření stánku druhé žalované, nemělo by „vesměs nesprávně“ vytýkané porušení právních povinností ze strany první žalované (např. nedostatečné poučení vystavovatele) za následek vznik jakékoli škody. Mezi údajným porušením právních povinností a vzniklou škodou tedy není příčinná souvislost. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno vůči druhé a třetí žalované, tím spíše to pak musí platit i vůči první žalované. Nelze také souhlasit s tím, že by první žalovaná porušila prevenční povinnost podle ustanovení §415 obč. zák., posouzení, že za dodržování předpisů v oblasti požární ochrany odpovídá pouze ona, není správné a odvolací soud se vůbec nezabýval otázkami vlastnictví, užívání výstavních prostorů a provozování obchodní činnosti. Odvolací soud také nevzal v úvahu skutečnost, že požár vznikl v příčinné souvislosti s jednáním P. F. a E. S., zaměstnanec první žalované A. K. jednal tak, jak je v zařízeních pro veřejnost obvyklé, nestalo se tak tedy v důsledku porušení povinnosti ze strany první žalované. Odvolací soud se nakonec dopustil nesprávného právního posouzení věci, jestliže shodně se soudem prvního stupně došel k závěru, že další dokazování je nadbytečné, předjímání možného obsahu svědeckých výpovědí je nedůvodné a nepřípustné, ostatně zásada hospodárnosti řízení není v platném občanském soudním řádu přímo zakotvena. Důsledkem je pak porušení práv účastníka řízení na spravedlivou ochranu jeho práv a oprávněných zájmů. Vydání mezitímního rozsudku bylo překvapivé a předčasné, znemožnilo první žalované bránit se nesprávným a neúplným skutkovým zjištěním, což odvolací soud nenapravil. Navrhuje proto, aby byl zrušen jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podal také žalobce, a to proti výrokům, jimiž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v zamítavých výrocích vůči druhé a třetí žalované. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jeho rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Žalobce namítá, že v odborných vyjádřeních, ze kterých soud prvního stupně vyšel, jednoznačný závěr o příčině požáru obsažen je, odpovědnost třetí žalované je tak dána, a pokud by v této otázce přesto vznikla pochybnost, mělo být dokazování doplněno. Jestliže tedy odvolací soud odborný závěr o příčině vzniku požáru označil za hypotetický, resp. spekulativní, aniž by ve smyslu ustanovení §127 o. s. ř. k vyřešení této otázky ustanovil znalce, resp. jestliže stejně jako soud prvního stupně odmítl návrhy na doplnění dokazování, ačkoli zamítnutí žaloby vůči druhé a třetí žalované stojí na závěru o neunesení důkazního břemene a některé z navržených důkazů nová skutková zjištění evidentně přinést mohly, věc posoudil nesprávně a řízení je zatíženo vadou. Nesprávné právní posouzení věci pak žalobce spatřuje v tom, že odvolací soud odpovědnost druhé žalované posuzoval pouze ve vztahu k první žalované, když nebylo prokázáno porušení obecné prevenční povinnosti. Z ustálené judikatury dovolacího soudu přitom plyne, že odpovědnost škůdce za porušení smluvní povinnosti může být vůči poškozenému dána i v případě, kdy sice nejsou ve smluvním vztahu, ale kdy porušená právní povinnost sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného a porušení smlouvy má dopad do jeho právní sféry. V daném případě tak základem odpovědnosti druhé a třetí žalované za škodu způsobenou požárem na majetku žalobce mohlo být nejen porušení zákonné prevenční povinnosti podle ustanovení §415 obč. zák., ale také porušení smluvní povinnosti ve vztahu k první žalované, jakožto provozovatelce veletrhu, a mezi druhou a třetí žalovanou navzájem. Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek změněn tak, že se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žaloba je co do svého základu důvodná i vůči druhé a třetí žalované.
K dovolání žalobce se vyjádřila první žalovaná, jeho námitku stran jednoznačnosti závěru o příčině požáru odmítla, neboť byl ve zmíněných odborných vyjádřeních označen za závěr hypotetický. Naopak podpořila jeho názor, že zamítnutím dalšího dokazování došlo k pochybení.
Druhá žalovaná ve svém vyjádření označila dovolání žalobce jako nepřípustné, neboť neobsahuje vymezení, v jaké právní otázce a od které ustálené rozhodovací praxe se měl odvolací soud odchýlit, a navíc se jedná převážně jen o polemiku se skutkovými zjištěními a námitky proti provedení a hodnocení důkazů. Judikatura dovolacího soudu týkající se ochrany práv třetích osob na danou věc nedopadá, neboť smlouva byla uzavřena jen ve prospěch první žalované, a odvolací soud se tak od ní nemohl odchýlit. Dovolání první žalované by mělo být také odmítnuto, neboť je neurčitě vymezen jeho rozsah, přípustnost i dovolací důvod.
Třetí žalovaná se vyjádřila pouze k dovolání žalobce. Protože je v něm formulován jen nesouhlas se skutkovými závěry soudů obou stupňů a zčásti také došlo k dezinterpretaci odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, je dovolání žalobce nejen nepřípustné, ale také nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokáty ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce ani první žalované nejsou podle §237 o. s. ř. přípustná. První žalovaná je nadále označena jako REALITY MK s. r. o., se sídlem v Praze 7, Areál Výstaviště 67, IČO 48025780, neboť první žalovaná pod původní firmou INCHEBA PRAHA spol. s r. o. se rozdělila odštěpením sloučením [§243 odst. 1 písm. b) bod 2. zákona č. 125/2008 Sb., o přeměnách obchodních společností a družstev], přičemž závazek spojený s nájemní smlouvou ze dne 15. 5. 2001 č. NAO/58/01/000588/2001, o který v tomto řízení jde, nepřešel spolu s převáděnou částí jmění (srov. bod VIII. A. 5 Projektu rozdělení odštěpením sloučením ze dne 30. 6. 2014) na odlišný subjekt, tj. společnost INCHEBA EXPO PRAHA spol. s r. o. (původně AGENTURA TRIUMF spol. s r. o.).
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Odpovědnost první žalované za škodu dovodil odvolací soud podle §420 obč. zák. [vzhledem k ustanovení §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014], přičemž za porušení právní povinnosti považoval nesplnění povinností kladených na nájemce ustanovením §670 obč. zák., podle nějž nájemce je povinen pečovat o to, aby na věci nevznikla škoda. Jde o úpravu zohledňující skutečnost, že při nájemním vztahu svěřuje pronajímatel předmět nájmu do rukou nájemce, a protože tím z větší části ztrácí nad věcí kontrolu, důvodně se přenáší odpovědnost za stav věci na nájemce. Závěr odvolacího soudu, že jde o speciální prevenční ustanovení ve vztahu k ustanovení §415 obč. zák., které zakotvuje tzv. generální prevenci, je v souladu se zákonnou dikcí i výkladem vztahu těchto ustanovení podávaných právnickou literaturou (např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II., Komentář. 2. vydání, C. H. Beck, Praha 2009, str. 1908–1909) i soudní judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 65/2006, publikovaný pod č. 20/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Nelze pak dovodit, že by závěr o porušení takto definované právní povinnosti ze strany první žalované byl v rozporu s jí uváděnou judikaturou dovolacího soudu, neboť rozhodnutí ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1583/2010, se týká vztahu příčinné souvislosti u odpovědnosti za škodu při dopravní nehodě, a rozhodnutí ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1733/2008, kauzality při vynaložení nákladů na odměnu inkasní společnosti v souvislosti s prodlením úhrady kupní ceny za zboží; v obou případech tedy jde o skutkově zcela odlišné případy.
Je přitom třeba zdůraznit, že základní povinností nájemce je po skončení nájmu vrátit věc v odpovídajícím stavu pronajímateli, a nesplní-li tuto povinnost, stíhá jej povinnost nahradit mu škodu na předmětu nájmu. Není pochyb o tom, že pronajaté prostory byly v dané věci zničeny požárem v době trvání nájemního vztahu a že první žalovaná uvedenou povinnost nesplnila. I když není podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů možno jednoznačně prokázat bezprostřední účast konkrétních osob a přestože první žalovaná samotný požár přímo nevyvolala (byť podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, se její zaměstnanec rovněž podílel na okolnostech, za nichž k zahoření objektu došlo), odpovídá žalobci za újmu, vzniklou tím, že mu jeho věc uvedla do stavu zcela odlišného od stavu, v němž ji převzala. Porušení právní povinnosti první žalované spočívá tedy nejen v tom, jakým způsobem pečovala o ochranu předmětu nájmu, tj. v plnění speciální prevenční povinnosti ohledně najaté věci podle §670 obč. zák., nýbrž zásadním je porušení právní povinnosti vrátit pronajímateli předmět nájmu po uplynutí sjednané doby, jak vyplývá z uzavřené nájemní smlouvy (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 65/2006). Jestliže zejména v příčinné souvislosti s tímto porušením smluvní povinnosti vznikla žalobci škoda, jsou splněny podmínky odpovědnosti první žalované za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák., jak v souladu s ustálenou soudní praxí dovodil odvolací soud.
První žalovaná v dovolání dále namítá, že se odvolací soud dostatečně nezabýval naplněním všech předpokladů odpovědnosti za škodu, protože mezi údajným porušením právních povinností z její strany a vzniklou škodou není příčinná souvislost. Uplatněné námitky tak v tomto ohledu nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), nýbrž proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit (srov. obdobně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, a ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, publikované pod C 1025 a C 5514 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Namítá-li konečně, že vydání mezitímního rozsudku bylo předčasné, protože rozhodnutí o nadbytečnosti dalšího dokazování bylo nesprávné, uplatňuje tím námitku, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž však lze v dovolacím řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání obecně přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.
Nejvyšší soud proto ze všech těchto důvodů dovolání první žalované odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Přípustné není ani dovolání žalobce. Z již ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, č. 54/2006 Sbírky) plyne, že poškozený se za účelem prokázání existence protiprávního úkonu může dovolávat porušení smluvní povinnosti, i když není škůdcovým spolukontrahentem (druhou smluvní stranou). Tomu nebrání ani okolnost, že smlouva nezní ve prospěch třetí osoby (poškozeného), postačuje totiž, že závazek, který byl porušen, měl dopad do právní sféry poškozeného. Jinými slovy řečeno, podstatné je, že byla porušena právní povinnost, která sloužila k ochraně subjektivních práv poškozeného.
V posuzované věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že druhá žalovaná uzavřela s první žalovanou smlouvu o účasti na veletrhu Pragodent, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné podmínky účasti, obsahující čl. X bod 7, podle nějž vystavovatel nesmí v pronajatém stánku používat zápalné a hořlavé látky, otevřený oheň, krb nebo troubu, pokud to neprojednal s organizátorem a nedostane jeho písemný souhlas. Toto smluvní ujednání nelze vyložit jinak, než jako závazek, který slouží k ochraně majetku žalobce, vlastníka Průmyslového paláce, před požárem. Jako poškozený se tedy může domáhat odpovědnosti plynoucí z porušení dané smluvní povinnosti, která měla do jeho právní sféry nepochybně značný dopad. Odvolací soud ve svém rozhodnutí tuto okolnost správně zohlednil (srov. str. 14 odůvodnění napadeného rozsudku) a od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se tak neodchýlil. Vzhledem k tomu je jeho rozsudek v daném ohledu správný; ve vztahu k druhé žalované je však rozhodující, že důvodem zamítnutí žaloby byla okolnost, že nebylo prokázáno porušení zákonné ani smluvní povinnosti zaměstnancem druhé žalované.
Tvrdí-li pak žalobce v dovolání, že způsobení požáru zaměstnanci druhé a třetí žalované bylo jednoznačně prokázáno, směřuje dovolání pouze proti zjištěnému skutkovému stavu, což ovšem ustanovení §237 o. s. ř. nepřipouští coby uplatnitelný dovolací důvod. Námitky tohoto typu nesměřují proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí, nýbrž vlastně znamenají, že dovolatel předkládá vlastní verzi skutkového stavu, přičemž polemizuje s tím, jak soudy nižších stupňů provedly nebo zhodnotily některé důkazy významné pro určení příčiny požáru a podílu jednotlivých osob na jeho vzniku. Předmětem dovolacího řízení jakožto mimořádného opravného prostředku však přezkum skutkových zjištění není, dovolání lze podat pouze z důvodu, že napadené rozhodnutí stojí na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.); nic takového však z námitek dovolatele nevyplývá, resp. tam kde dovolatel prezentuje odlišné právní závěry, vychází z jiných sutkových zjištění, než z jakých vycházely soudy nižších stupňů, a jeho právní argumentace proto není věcně relevantní.
Nejvyšší soud proto odmítl i dovolání první žalované (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem, druhou a třetí žalovanou bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání nemá žalobce na náhradu svých nákladů právo, zatímco druhá i třetí žalovaná ano, ovšem jen ohledně procesních úkonů týkajících se dovolání žalobce, zatímco vyjádření druhé žalované k dovolání první žalované není účelně vynaloženým nákladem. Tyto náklady se v obou případech skládají z odměny advokáta ve výši 462.340,- Kč podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §7 bod 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §2 odst. 1 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 559.794,- Kč.
Ve vztahu mezi žalobcem a první žalovanou nebylo o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodováno, neboť ve věci bylo dosud rozhodnuto mezitímním rozsudkem, takže o náhradě nákladů včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v souvislosti s konečným rozhodnutím ve věci samé (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. dubna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu