ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.2177.2014.1
sp. zn. 25 Cdo 2177/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: Český rybářský svaz, místní organizace Ostrov , se sídlem v Ostrově, Jáchymovská 175, IČO 18229646, zastoupený Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, proti žalované: Vodárny a kanalizace Karlovy Vary, a. s. , se sídlem v Karlových Varech, Studentská 64, IČO 49789228, zastoupená JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čsl. legií 143, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 296/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2014, č. j. 14 Co 440/2006-647, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 6. 10. 1999 se žalobce původně domáhal náhrady škody způsobené vypouštěním nedostatečně čištěných vod do řeky Bystřice žalovanou, v jehož důsledku došlo k úhynu ryb v jeho rybářském revíru v říjnu 1997. Škodu vyčíslil v žalobě částkou 349.409,- Kč, představující hodnotu uhynulých ryb, a částkou 16.500,- Kč na ztrátě produkce v revíru; další dílčí nároky představují náklady spojené s uplatněním nároku. V průběhu řízení (dne 27. 5. 2013 ve spojení s podáním ze dne 10. 8. 2013) změnil žalobu tak, že požadoval částku 286.079,- Kč na náhradě nákladů, které ze svého majetku musel v době od května 1998 do května 2001 vynaložit na reparaci stavu vyvolaného škodnou událostí v souvislosti se zarybněním předmětného úseku toku Bystřice za účelem dosažení předchozího stavu rybí obsádky.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 1. 2014, č. j. 14 Co 440/2006-647, potvrdil rozsudek ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 9 C 296/99-605, jímž Okresní soud v Karlových Varech žalobu zamítl. Ačkoliv změna žalobního návrhu byla vzhledem k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 2809/09, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 2012, č. j. 25 Cdo 791/2011-495, připuštěna a soudy nižších stupňů byly zavázány tento nárok projednat, odvolací soud dospěl k závěru, že nárok na náhradu nákladů zarybnění je nárokem odlišným od původně požadované náhrady za ztrátu rybí obsádky v hodnotě uhynulých ryb. Jde tedy nyní o nárok nový, se samostatným skutkovým i právním základem, a promlčecí doba se ohledně něj staví až okamžikem změny žalobního návrhu, tj. 10. 8. 2013, nikoliv dnem podání původní žaloby. Podle odvolacího soudu je tedy nárok na náhradu nákladů vynaložených žalobcem během let 1999 až 2001 promlčen s ohledem na marné uplynutí promlčecích dob podle §106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013.
Žalobce v dovolání namítá, že rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení otázky promlčení nároku. Podle jeho názoru původně uplatněný nárok je identický s nárokem, jak jej upřesnil podáními v roce 2013, nešlo tedy o změnu žaloby, protože identita skutku byla zachována a změnila se jen právní kvalifikace téhož nároku. Základ nároku je totiž nesporný (odpovědnost žalovaného za provozní činnost vedoucí k úhynu ryb) a úpravou žaloby došlo jen k doplnění tvrzení ohledně požadované částky; ostatně kdyby se mu dostalo procesního poučení soudu o úpravě žaloby dříve, nemusel problém s dobou uplatnění vůbec nastat. Za této situace je vznesení námitky promlčení za strany žalovaného úkonem v rozporu s dobrými mravy a nemělo by k němu být přihlíženo. V opačném případě je žalobce poškozen i dřívější nedokonalou právní úpravou přetrvávající z dob totalitního režimu. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 3 věta první o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání.
Nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
V první řadě je třeba zdůraznit, že závěry uvedené ve výše citovaných rozhodnutích Ústavního a Nejvyššího soudu nelze interpretovat tak, že žalobce má na náhradu škody vymezené nově po změně žaloby automaticky nárok. Žalobní nárok, tak jak byl definován v původní žalobě, byl shledán neopodstatněným zcela v souladu s právní úpravou i ustálenou judikaturou (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3206/2007, publikovaný pod č. 77/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Nález Ústavního soudu v dané věci pouze korigoval úvahy odvolacího i dovolacího soudu o charakteru škody v projednávané věci a dovodil, že z jednání žalovaného vzniká žalobci určitý nárok na náhradu škody, který však bylo třeba vymezit jinak, než jak původně učinil žalobce. Po tomto zásahu je úkolem obecných soudů posoudit opodstatněnost nároku ze všech zákonných hledisek, včetně námitky promlčení vznesené žalovaným. Dovolání žalobce v tomto směru neuvádí žádnou otázku hmotného či procesního práva, která by mohla založit přípustnost dovolání.
Nelze přisvědčit dovolací námitce, že v řízení došlo k pouhé změně právní kvalifikace uplatněného nároku a že právo bylo uplatněno nikoliv úpravou žaloby v průběhu řízení, nýbrž již jejím podáním. Změna žaloby podle §95 o. s. ř. je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce ve sporném řízení oprávněn svými úkony určit mimo jiné předmět řízení. O změnu žaloby se jedná například tehdy, požaduje-li žalobce nově jiné plnění, nebo požaduje-li sice stejné plnění, ale dovozuje ho z jiného skutku, než jak jej vylíčil v žalobě. Oproti tomu o změnu žaloby nejde, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci, touto změnou totiž není soud vázán (srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 622, bod II.). V daném případě jde bezpochyby po celou dobu řízení o nárok na náhradu škody z provozní činnosti žalovaného, přičemž škoda podle původní žaloby spočívala ve ztrátě hodnoty ryb uhynulých v roce 1997 (tj. v tvrzeném snížení majetkového stavu žalobce o jejich hodnotu), zatímco podle změněné žaloby (o změně žaloby soud prvního stupně rozhodl usnesením ze dne 30. 9. 2013) škodu představují náklady na obnovení rybí obsádky vynakládané žalobcem postupně v období od května 1998 do května 2001. Ze skutkového vylíčení újem, za které žalobce požadoval náhradu, a z jejich vzájemného porovnání je zřejmé, že jde o odlišné nároky se samostatnou povahou i okamžikem vzniku. V prvním případě měla škoda vzniknout již při úhynu ryb a měla být představována hodnotou takto ztracených kusů (majetkový stav se měl snížit v roce 1997 o hodnotu ryb), ve druhém případě měla škoda vzniknout vynakládáním výdajů na obnovení dříve zničené rybí populace, a to postupně v souvislosti s jednotlivými reparačními úkony žalobce, které v tomto smyslu činil po dobu zhruba tří let po úhynu (majetkový stav se měl snížit o náklady vynaložené v letech 1998 až 2001). Nemůže se proto jednat o tentýž nárok, byť má původ v téže škodné události, jíž je znečištění vody v řece. Z tohoto pohledu je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu k otázce jednoty skutku ve sporech o náhradu škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, č. 78/2004 Sbírky, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2385/2006, publikovaný pod C 6556 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck, dále též jen „Soubor“, či usnesení ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 28 Cdo 754/2002).
Ani tvrzení dovolatele, že námitka promlčení byla v jeho věci vznesena v rozporu s dobrými mravy, přípustnost dovolání nezaloží. Vzhledem k tomu, že otázku výkladu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, Soubor C 308, či usnesení téhož soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1174/2004, Soubor C 3761). Námitka rozporu s dobrými mravy proto z podstaty věci nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle §237 o. s. ř., až na výjimečné případy, kdy odvolací soud posoudí takovou námitku ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou, což se v dané věci nestalo. To platí zejména v situaci, kdy se žalobci v řízení dostalo nadstandardního procesního poučení soudu hraničícího s nepřípustným hmotněprávním poučením (srov. odlišné stanovisko soudce JUDr. Vladimíra Kůrky k předmětnému nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2809/09). Dovolatelem tvrzená opožděnost takového poučení ze strany soudu pak nemůže jít k tíži žalovaného, který zároveň neučinil nic, z čeho by bylo možno dovozovat, že by obrana uplatněním námitky promlčení bylo výrazem zneužití práva na úkor žalobce.
Jelikož námitky dovolatele přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezaložily, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu