ECLI:CZ:NS:2016:25.CDO.4626.2015.1
sp. zn. 25 Cdo 4626/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců a) J. B. a b) M. B. , obou zastoupených JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalovaným 1) AVE Kladno s. r. o., se sídlem v Kladně, Smečenská 381, IČO 25085221, zastoupené JUDr. Ing. Janem Vychem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, 2) Středočeskému kraji, se sídlem úřadu v Praze 5, Zborovská 11, IČO 70891095, 3) Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje, se sídlem v Praze 5, Zborovská 81/11, IČO 00066001, zastoupené Mgr. Jaroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 225, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných 2) a 3), o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 569/2007, o dovolání žalovaných 1) a 2) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 29 Co 14/2015-777, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2015, č. j. 29 Co 14/2015-777, ve výroku I. o věci samé a o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobci a), b) a žalovanými 1) a 2) a vůči státu se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 1. 12. 2014, č. j. 13 C 569/2007-706, zamítl žalobu obou žalobců na náhradu škody na zdraví, a to žalobkyni a) ve výši 2.603.957 Kč s příslušenstvím a měsíčně částky 11.842 Kč, a žalobci b) ve výši 515.280 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 18. 10. 2005 v 17.05 hodin došlo k dopravní nehodě, když žalobkyně v osobním autě odbočovala z vedlejší silnice č. III/23633 na hlavní silnici č. II/236, při průjezdu křižovatkou přejela do protisměru, kde se střetla s protijedoucím nákladním automobilem. Ona i její spolujezdec utrpěli řadu zranění. Žalobkyně tvrdila, že ke křižovatce přijížděla rychlostí cca 70 km/h, před křižovatkou zpomalila na cca 50 km/h, v prostoru křižovatky dostala smyk na štěrku a v protisměru na hlavní silnici došlo ke střetu. V řízení bylo zjištěno, že v oblouku předmětné křižovatky v nájezdu z vedlejší na hlavní silnici se nacházel nepřichycený štěrk „na výšku kameniva“, bylo tam větší množství zbytkové drti, než by odpovídalo běžným prováděcím postupům při opravě vozovky. Přesná rychlost vozidla žalobkyně při vjezdu do křižovatky nebyla zjištěna, avšak znaleckým dokazováním včetně revizního posudku bylo zcela vyloučeno, že by vozidlo žalobkyně při rychlosti kolem 50 km/h dostalo na vrstvě štěrku smyk; bylo prokázáno, že mezní rychlost pro projetí předmětnou křižovatkou na vrstvě štěrku byla 68 km/h, v rychlosti 50 km/h by nemohlo dojít ke ztrátě směrové stability vozidla. Na vedlejší silnici ve směru jízdy žalobkyně byla trvalá výstražná dopravní značka „nebezpečí smyku“, upozorňující na nebezpečí smyku v táhlé dvojité zatáčce, jinak zde nebylo žádné dopravní značení, které by upozornilo na práce na silnici, jež proběhly téhož dne mezi 8. a 9. hod. ranní. Soud věc posoudil podle §26, §27 a §28 zákona č. 13/1997 Sb. a podle §420 obč. zák. a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Za situace, že na vrstvě štěrku mohlo dojít ke smyku až v rychlosti vyšší než 68 km/h a na nebezpečí smyku upozorňovala dopravní značka, soud dovodil, že v tomto případě nelze vrstvu štěrku považovat za závadu ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 a §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. Není proto dána objektivní odpovědnost druhého žalovaného jako vlastníka komunikace, a třetí žalovaný, pověřený správou a údržbou silnic ve vlastnictví druhého žalovaného, rovněž nenese odpovědnost. Pokud žalobkyně dostala na štěrku smyk, pak musela jet vyšší rychlostí než 68 km/h, čímž svoji jízdu nepřizpůsobila stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky, a nehoda byla způsobena vysokou rychlostí. Pokud by projížděla křižovatku rychlostí cca 50 km/h, jak tvrdí, příčinou vjetí do protisměru byla jiná její řidičská chyba. Vzhledem k tomu, že porušení povinností prvního žalovaného jako zhotovitele opravy vozovky nebylo prokázáno, a přechodné dopravní značení bylo podle pokynu příslušného dopravního inspektorátu odstraněno po skončení opravy, dospěl soud k závěru, že žalovaní za škodu na zdraví žalobců neodpovídají.
K odvolání žalobců a žalovaného 3) Městský soud v Praze částečným mezitímním rozsudkem ze dne 28. května 2015, č. j. 29 Co 14/2015-777, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanými 1) a 2) změnil tak, že žaloba je co do základu po právu, a ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanými 1) a 2) a dále ve výroku o nákladech řízení mezi oběma žalobci a žalovanými 1) a 2) a o nákladech státu jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným 3) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobci a) a b) a žalovaným 3). Odvolací soud, vycházeje ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, považoval za zásadní pro rozhodnutí, zda byl prokázán skutkový děj, na kterém žalobkyně založila svůj žalobní požadavek, tedy konkrétně, zda v den dopravní nehody na předmětné křižovatce v době jejího průjezdu za zjištěných podmínek (dobrá viditelnost, suchá vozovka, znalost místa řidičkou) došlo k ovlivnění jízdních vlastností vozidla žalobkyně (ztráta stability vozidla vedoucí až ke střetu s dalším vozidlem) v důsledku štěrku, který se nacházel na vozovce, či nikoliv. Vrstva štěrku na vozovce byla prokázána znaleckými posudky dvou ústavů i výpovědí dalších řidičů, kteří v tentýž den křižovatkou projížděli, přičemž revizní znalecký posudek byl zaměřen na otázky spíše hypotetické a převážně technické. Za situace, že nebyla prokázána rychlost vozidla žalobkyně při vjezdu a průjezdu křižovatkou a ani jiné její pochybení, odvolací soud vyloučil, že by ke ztrátě stability vozidla došlo v důsledku řidičské chyby žalobkyně. Podle závěru odvolacího soudu „zjištěný stav vozovky představoval závadu ve sjízdnosti, kterou žalobkyně nemohla předvídat při pohybu vozidla, který přizpůsobila stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace“, a žalovaná 1), která provedla opravu silnice a nezajistila řádné označení místa vysprávky přenosnými značkami (omezujícími rychlost a upozorňujícími na provedenou opravu), nezkontrolovala množství štěrku a nezajistila jeho včasné odstranění, způsobila závadu ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., neboť souvislá vrstva štěrku v prostoru křížení hlavní a vedlejší silnice představuje náhlou změnu ve sjízdnosti. Tím porušila prevenční povinnost podle §415 obč. zák. a také §28 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., neboť bezodkladně neodstranila znečištění komunikace, které způsobila, ani na něj neupozornila. Odpovědnost žalovaného 2) za závadu ve sjízdnosti podle §27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. vyplývá z jeho postavení vlastníka silnice a liberační důvod podle §27 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. nebyl naplněn. V důsledku závady ve sjízdnosti došlo ke střetu vozidla žalobkyně s nákladním automobilem. Bylo zjištěno, že žalobkyni vznikla škoda, odvolací soud proto rozhodl o základu jejího nároku s tím, že s ohledem na dosavadní výsledky dokazování nebylo možno o nároku žalobce rozhodnout.
Tento rozsudek ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k ní částečně změněn a částečně zrušen, napadla žalovaná 1) dovoláním, v němž namítá, že se odvolací soud při řešení právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S odkazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu namítá, že rozhodnutí je překvapivé a zasáhlo do ústavně zaručených práv a svobod dovolatelky. Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by důkazy, z nichž vyšel, zopakoval, nepoučil účastníky řízení, vycházel ze dvou znaleckých posudků, ačkoliv jejich závěry byly popřeny revizním znaleckým posudkem a znaleckými experimenty, a rozhodl bez ohledu na výsledky doplněného dokazování, provedeného nalézacím soudem podle pokynů odvolacího soudu v jeho předchozím zrušujícím usnesení. Odchýlil se i od judikatury Nejvyššího soudu (sp. zn. 25 Cdo 861/2006) v otázce příčinné souvislosti a důkazního břemene, které ohledně příčin nehody nese žalobkyně a je povinna prokázat příčinnou souvislost mezi vrstvou štěrku na vozovce a dopravní nehodou, a štěrk by musel být jedinou příčinou dopravní nehody, nikoliv jen jednou z nich, jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1222/2008. V řízení bylo prokázáno, že pokusné vozidlo dostalo na vrstvě štěrku smyk až při rychlosti nejméně 68 km/h, i pokud by mohl být štěrk jednou z příčin nehody, soud měl zkoumat spoluzavinění žalobkyně. Odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je naprosto nedostatečné, není jasné, na základě jakých důkazů a úvah dospěl soud k odlišným závěrům než soud prvního stupně, byly pominuty některé provedené důkazy, např. revizní znalecký posudek, o němž odvolací soud pouze uvedl, že „byl zaměřen na otázky hypotetické a převážně technické,“ a jeho závěry se vůbec nezabýval, ačkoliv byl vyžádán dle pokynu odvolacího soudu, a s rozpory mezi jednotlivými znaleckými posudky se nevypořádal. Závěry odvolacího soudu považuje dovolatelka za povrchní a zjednodušující, své povinnosti neporušila, podle Zásad pro označování pracovních míst na pozemních komunikacích TP 66 (2. vydání) musí být přechodné dopravní značení po ukončení prací na komunikaci odstraněno, navíc před křižovatkou byla trvalá dopravní značka. Vliv štěrku na dopravní nehodu zkoumaly tři znalecké ústavy, z toho dva jej jako příčinu nehody vyloučily. Žalovaná 1) navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl změněn tak, že se potvrzuje rozsudek soudu prvního stupně, nebo aby byl zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání podal rovněž žalovaný 2), namítá nesprávné právní posouzení věci, odchýlení od judikatury Nejvyššího soudu, nepřezkoumatelnost a nedostatečné odůvodnění napadeného rozhodnutí. S poukazem na jednotlivá rozhodnutí dovolacího soudu dovozuje, že postupem odvolacího soudu byl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat, že odvolací soud neměl podmínky pro změnu rozhodnutí a že ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně vyvodil opačný závěr bez jakéhokoliv dokazování. Odvolacímu soudu dále vytýká, že zcela pominul důkazy provedené v předchozím řízení, zejména důkaz revizním znaleckým posudkem, nekonkretizoval, kde a ve kterých znaleckých posudcích je uvedena kamenná drť jako příčina nehody, poukazuje na znalecké experimenty, které vyloučily štěrk jako příčinu nehody, a na výpovědi svědků o tom, že vozovka byla posypána pouze slabou vrstvou drti, jejíž ponechání na vozovce je v souladu s technologickými předpisy, a nezaježděnou kamennou drť nelze považovat za příčinu dopravní nehody. Cituje pasáže ze znaleckých posudků, týkající se příčin dopravní nehody, poukazuje na to, že o omezení rychlosti po provedené opravě rozhoduje příslušný orgán Policie ČR, a že nebylo uloženo ponechat dopravní značení po ukončení opravy výtluků. Navrhl, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.
Žalobci ve vyjádření k dovolání žalované 1) uvedli, že není naplněn dovolací důvod podle §241a o. s. ř., odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1222/2008 mají za nepřípadný, a dovozují, že i pokud by žalobkyně vjela do křižovatky rychlostí vyšší než 50 km/h, avšak rychlostí dovolenou a přiměřenou stavebnímu a dopravně technickému stavu vozovky, který mohla předvídat, byl štěrk příčinou škodlivého následku na jejím zdraví. Navrhli odmítnutí dovolání. K dovolání žalovaného 2) uvedli, že skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu pro posouzení věci, a není naplněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení, neboť odvolací soud aplikoval správný právní předpis a správně jej vyložil. Navrhli, aby dovolací soud rovněž dovolání žalovaného 2) odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou, dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro otázku závady ve sjízdnosti a též z hlediska procesněprávních otázek vymezených v dovolání žalovaných.
Vzhledem k datu, kdy bylo vydáno dovoláním napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 – dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.).
Podle §26 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (dále jen „silniční zákon“) dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
Podle §26 odst. 6 silničního zákona závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
Podle §27 odst. 2 citovaného zákona vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Objektivní odpovědnost správce komunikace za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle silničního zákona je spojována s takovým stavem na vozovce, kdy změna sjízdnosti komunikace je natolik významná, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stavební a dopravně technický stav komunikace (viz §27 odst. 3 citovaného zákona) a povětrnostní vlivy nemůže výskyt takové závady předpokládat a účinně na ni reagovat tak, aby neovlivnila jeho jízdu. Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí na zjištění stavu vozovky v době a v místě nehody a především na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 4475 /dále jen Soubor/, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru pod C 2751). Odpovědnost může být založena, jestliže alespoň jednu z hlavních příčin vzniku škody lze podřadit pod pojem „závada ve sjízdnosti“.
Podle skutkových zjištění v dané věci vozidlo žalobkyně při projíždění pravotočivé zatáčky křižovatky dostalo smyk, jenž způsobil změnu směrové stability vozidla, což vedlo ke střetu s protijedoucím vozidlem. Odvolací soud vzhledem k tomu, že byla prokázána vrstva štěrku na vozovce a nebyla prokázána rychlost vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou, uzavřel, že k ovlivnění jízdních vlastností jejího vozidla došlo v důsledku štěrku, jenž se nacházel na vozovce, a tento stav představoval závadu ve sjízdnosti, která způsobila smyk. Tento závěr je poněkud zjednodušující, neboť jednak neplatí paušálně, že samotná existence štěrku na vozovce po provedené opravě tvoří vždy závadu ve sjízdnosti ve smyslu §26 odst. 6 silničního zákona bez ohledu na způsob jízdy vozidla, a jednak přehlíží, že konkrétní rychlost vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou nebyla sice zjištěna, avšak bylo provedeno dokazování, zejména znalecké, za účelem zjištění hraniční rychlosti vozidla pro bezpečný průjezd předmětnou křižovatkou v daném místě a čase, a tuto okolnost odvolací soud zcela pominul, ačkoliv je zřejmé, že pro vyvolání ztráty směrové stability vozidla v zatáčce má rovněž rychlost jízdy vozidla nezanedbatelný význam. Pokud by se štěrk na vozovce stal nepředvídatelnou změnou sjízdnosti pro vozidla v závislosti na jejich rychlosti při průjezdu křižovatkou, je třeba zvážit, zda ke ztrátě směrové stability vozidla žalobkyně přispěla i rychlost její jízdy při průjezdu zatáčkou, a to rychlost, byť povolená, avšak nerespektující upozornění výstražné značky „pozor smyk“. V takovém případě by i způsob jízdy žalobkyně představoval - vedle štěrku na vozovce - příčinu vzniklé škody, bez níž by ke smyku nedošlo. Jak dovodila judikatura, stálé dopravní značení není sice upozorněním na aktuální výskyt konkrétní závady ve sjízdnosti, jestliže však řidič takovému značení nepřizpůsobil svůj způsob jízdy, může mít tato okolnost význam z hlediska jeho spoluzavinění na škodě způsobené závadou ve sjízdnosti (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2101/2000, publikovaný v Souboru pod č. C 1290).
Vzhledem k tomu, že příčinou vzniku škody jsou všechny okolnosti, bez nichž by ke škodnému následku nedošlo, je třeba zvážit veškeré příčiny, které se na vzniku škody podílely, přičemž nemusí jít jen o příčinu jedinou, nýbrž o jednu z nich, která se spolupodílela na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2360/2003). V rozsahu, v jakém sám poškozený přispěl svým jednáním ke škodlivému následku, je vyloučena odpovědnost škůdce. Spočívají-li příčiny vzniku škody na obou stranách, je třeba určit vzájemný vztah mezi nimi a stanovit podíl odpovědnosti každého z nich (§441 obč. zák.).
Jak je uvedeno v odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud rozhodl o částečné změně rozsudku soudu prvního stupně podle §220 odst. 1 o. s. ř., podle nějž odvolací soud změní rozsudek, jestliže nejsou splněny podmínky pro potvrzení (§219) nebo zrušení (§219a) a jestliže: a) soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav; b) po doplnění nebo zopakování dokazovaní je skutkový stav věci zjištěn tak, že je možné o věci rozhodnout. Vzhledem k tomu, že dokazování nebylo v odvolacím řízení doplňováno ani opakováno (písm. b/), odvolací soud rozhodl ve výroku ve vztahu k žalobkyni 1) podle §220 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy na podkladě správných skutkových zjištění soudu prvního stupně; z odůvodnění napadeného rozsudku však vyplývá, že na rozdíl od skutkových závěrů, jež učinil soud prvního stupně, odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z odlišného skutkového základu, než jak jej učinil soud prvního stupně východiskem pro své rozhodnutí, a dospěl ke skutkovému závěru zcela opačnému. Nejedná se přitom jen o odlišné právní posouzení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, ale o odlišná skutková zjištění o takových okolnostech, jež jsou zásadní pro právní posouzení dané věci (ohledně příčin dopravní nehody, povinností prvního žalovaného jako zhotovitele opravy po jejím skončení apod.), a aniž by jasně a konkrétně vyložil, ze kterých důkazů svá odlišná skutková zjištění čerpal (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.).
Odvolací soud není sice vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), to však neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně na základě bezprostředně před ním provedeného důkazu. Není přípustné, aby pouze na základě přehodnocení důkazů, jež byly provedeny soudem prvního stupně, odvolací soud rozhodl na podkladě odlišných skutkových zjištění.
Jak dovodila judikatura Nejvyššího soudu, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových zjištění, anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu soud vlastně přistoupil k aplikaci příslušné právní normy (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3167/2011). Závěr o skutkovém stavu věci nemůže vycházet z rozporných skutkových zjištění, ale naopak jednotlivá skutková zjištění, která soud činí z logicky na sebe navazujících důkazů, musí ve svém souhrnu vytvářet celkový skutkový obraz dané věci, tedy ústí v tzv. skutkovou právní větu (rozsudek Nejvyšší soud ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010). Soud má v písemném vyhotovení rozhodnutí uvést konkrétní důvody svého rozhodnutí, neboť neuvede-li právně relevantní skutečnosti v odůvodnění, je rozhodnutí nepřezkoumatelné, což z pohledu dovolacího řízení naplňuje důvod k vydání kasačního rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 495/2011). Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 245/2004). Nevypořádal-li se odvolací soud s okolnostmi či s úvahami, které byly významné pro právní posouzení věci soudem prvního stupně, a tyto okolnosti ponechal při svém právním posouzení zcela stranou (jako by jich nebylo), stává se takový rozsudek nepřezkoumatelným (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009).
V daném případě rozsudek odvolacího soudu nenaplňuje požadavky na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, a to ani po stránce skutkové ani právní. Odvolací soud paušálně odkázal na zjištění soudu prvního stupně, která však nejsou shodná s jeho skutkovými závěry, z jeho rozhodnutí není seznatelné, konkrétně z jakých důkazů učinil svůj vlastní závěr o skutkovém stavu (např. o stavu vozovky) a z jakých důvodů se od skutkových zjištění soudu prvního stupně odchýlil (např. ohledně povinností žalované 1/ po skončení opravy vozovky), a nevypořádal se ani s pečlivou argumentací soudu prvního stupně ohledně příčin dopravní nehody.
V obecné poloze odvolací soud vycházel sice správně z názoru, že je zásadní, zda žalobkyně prokázala svá žalobní tvrzení, avšak pochybil v otázce rozložení důkazního břemene ve sporu. Rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které konkrétně musí účastník prokázat, zásadně určuje hmotněprávní norma, tj. právní předpis, který je na sporný vztah aplikován. Odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tedy kdo z účastníků je povinen stanovený okruh skutečností prokázat. Zásadně platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10.1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, a ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000, publikovaný v Souboru pod č. 946). Uplatnila-li žalobkyně nárok na náhradu škody, pak je ona nositelem důkazního břemene i ohledně příčinné souvislosti mezi kvalifikovanou škodnou událostí (v případě objektivní odpovědnosti) či porušením povinností (v případě obecné odpovědnosti založené na principu presumovaného zavinění) a vznikem škody na její straně (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo3144/2005, publikovaný v Souboru pod č. C 5491). Z tohoto hlediska je po právní stránce vadná úvaha odvolacího soudu, že tím, že v řízení nebyla prokázána rychlost vozidla žalobkyně při průjezdu křižovatkou, byl výlučnou a jedinou příčinou dopravní nehody štěrk na vozovce.
Jak vyplývá ze shora uvedeného, dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněný oběma dovolateli je naplněn, proto dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním žalovaných 1) a 2), tedy ve výroku I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu k žalobkyni a) a zrušen ve vztahu k žalobci b), a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně dovolacího i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu