ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.1687.2016.1
sp. zn. 26 Cdo 1687/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Bytového družstva TRIDOMUS , se sídlem v Praze 5, Bellušova 1820/39, IČO 02797755, zastoupeného JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1531/9, proti žalované J. Č. , O., zastoupené JUDr. Annou Vyhlídovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 535/6, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 17 C 41/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2015, č. j. 35 Co 337/2015-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 6. 2015, č. j. 17 C 41/2012-110, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 9. 2015, č. j. 17 C 41/2012-122, uložil žalované povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku tam specifikovaný byt; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 35 Co 337/2015-135, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud dovodil, že žalovaná užívala byt bez právního důvodu, neboť nájemní vztah na dobu určitou skončil ke dni 31. 12. 2011 a žalovaná ani přes výzvu byt nevyklidila. Odvolací soud neshledal výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná svobodně a vážně uzavřela dohodu o skončení členství v družstvu, dlouhodobě nehradila nájem a služby spojené s užíváním bytu a neužívá byt pro uspokojení bytové potřeby.
Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované proti citovanému rozsudku odvolacího soudu projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“).
Při posuzování dovolacích námitek vycházel Nejvyšší soud České republiky z dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 2 věta za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení právní otázky, zda jde v daném případě o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění (dále jen „obč. zák.“), v tom smyslu, že by bylo namístě žalobu týkající se vyklizení bytu užívaného bez právního důvodu zamítnout. Uvedenou otázku totiž odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. Cpjn 6/2009, uveřejněné pod číslem 6/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), podle které zamítnutí žaloby na vyklizení bytu na základě aplikace §3 odst. 1 obč. zák. má být až poslední možností (ultima ratio), jak ve zcela mimořádných případech odstranit přílišnou tvrdost zákona.
Podle ustálené soudní praxe rovněž není pochyb, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., je nutno učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody, pro něž se použití citovaného ustanovení dožaduje vyklizovaný, tak všechny rozhodné okolnosti na straně toho, kdo se vyklizení domáhá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2791/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 410/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 3942/12). Odvolací soud přihlédl ke všem zjištěným skutečnostem, a to jak na straně žalobce, tak i na straně dovolatelky, vycházel přitom z konkrétních zjištění učiněných v dané věci a jeho úvaha není zjevně nepřiměřená.
Směřuje-li dovolání proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku, není objektivně přípustné dle ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť napadenými výroky bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), aniž by šlo o některý z případů, který nastavené omezení pro účely přípustnosti dovolání vylučuje.
Z uvedeného vyplývá, že dovolatelkou nastolenou právní otázku vyřešil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit, a proti nákladovým výrokům není dovolání objektivně přípustné. Za této situace Nejvyšší soud České republiky podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání žalované odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu