ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.2647.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 2647/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Mgr. J. Č., zastoupené JUDr. Otakarem Švorčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Hálkova 1406/2, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně MUDr. K. Č. , proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 83.106 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 184/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 35 Co 495/2012-104, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. dubna 2013, č. j. 35 Co 495/2012-104, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou došlou soudu dne 1. 7. 2009 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 83.106 Kč za nucené omezení jejího vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného v době od 1. 7. do 31. 12. 2006. Tvrdila, že je vlastnicí domu, v němž se nachází 3 byty, jejichž nájemci platí regulované nájemné. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi regulovaným a deregulovaným nájemným podle zákona č. 107/2006 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem (mezitímním) ze dne 16. 4. 2012, č. j. 16 C 184/2009-71, rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Po provedeném dokazování zjistil, že žalobkyně je spoluvlastnicí 2/3 bytového domu č.p. postaveném na pozemku parcelní číslo 2371 – zastavěná plocha a nádvoří v obci P., k. ú. N., v nemovitosti je 17 bytů, ve třech bytech platí nájemci, jimž vzniklo právo nájmu (užívací právo) před rokem 1989, regulované nájemné. Žalobkyně v roce 2006 uplatnila v daňovém přiznání ztrátu z pronájmu za předcházející zdaňovací období ve výši 849.191 Kč. Zrekapituloval vývoj právní úpravy nájemného, poukázal na dlouhodobou nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu umožňujícího pronajímateli zvýšit nájemci nájemné. Uzavřel, že žalobkyně, která je jako spoluvlastnice nemovitosti oprávněna domáhat se samostatně ochrany vlastnického práva proti tomu, kdo do něj neoprávněně zasahuje, nemohla v roce 2006 vybírat nájemné za užívání 3 bytů v tržní výši, její spoluvlastnické právo bylo omezeno, a to nikoliv zákonem, ale v důsledku absence ústavně konformní zákonné úpravy. Za nevýznamnou považoval skutečnost, že žalobkyně nevyvinula dostatečnou iniciativu ke zvýšení nájemného dohodou či rozhodnutím soudu.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 30. 4. 2013, č. j. 35 Co 495/2012-104, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a uložil žalobkyni zaplatit soudní poplatek z odvolání. Poukázal na to, že důvodem nároku, který žalobkyně uplatnila, je nečinnost státu v otázce úpravy nájemného poté, co Ústavní soud s účinností od 1. 1. 2002 zrušil nálezem ze dne 21. 6. 2000 vyhlášku č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu. Od 31. 3. 2006, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, však zanikl důvod pro uplatnění náhrady za nucené omezení vlastnického práva vyvolané nečinností státu. Protože předmětem žaloby je období od 1. 7. do 31. 12. 2006, tedy období, kdy již existovala platná právní úprava o zvyšování nájemného, mohla se žalobkyně domáhat určení nájemného proti nájemcům bytu, nikoliv však náhrady proti České republice.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které odůvodnila tím, že otázkou, k jakému datu (po přijetí zákona č. 107/2006 Sb.) zanikl nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného, se Nejvyšší soud doposud nezabýval. Nesouhlasila se závěrem odvolacího soudu, že její nárok zanikl k 31. 3. 2006. Měla za to, že nárok zanikl až k 1. 1. 2007, kdy měla poprvé možnost nájemné skutečně zvýšit, aniž by toto datum mohla jakkoliv ovlivnit, jeho stanovení bylo plně v kompetenci zákonodárce. Zákon č. 107/2006 Sb. sice nabyl účinnosti dnem 31. 3. 2006, podle §3 odst. 2 však byl pronajímatel oprávněn zvýšit nájemné až dnem 1. 1. 2007. Podle odvolacího soudu se měla za období od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006 domáhat zvýšení nájemného přímo po nájemcích a neměla důvod domáhat se náhrady vůči státu, z rozsudku však neplyne, zda by jí tato náhrada příslušela alespoň v případě, kdy by s žalobou vůči nájemcům nebyla úspěšná. Poukázala na Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS 27/09 ze dne 28. 4. 2009, podle něhož nemohly soudy zvyšovat nájemné před podáním žaloby, za tuto dobu však měl pronajímatel nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, který měl subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání uvedl, že souhlasí s podaným dovoláním a připojil se k němu.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání podané včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky zastoupení advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť při posouzení otázky subsidiarity nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva v době od 1. 7. do 31. 12. 2006 se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní i Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněný pod číslem 74/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) formuloval a odůvodnil závěr, že v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, došlo k zásahu do vlastnického práva vlastníků domů (bytů) a za toto nucené omezení mají právo na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Soudní praxe rovněž dovodila (srovnej kromě již citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, např. i nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 20/05, kterým byla usměrněna rozhodování obecných soudů, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 4403/2011), že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro). Obecné soudy mohly rozhodovat o tomto zvýšení nájemného jen za dobu do 31. 12. 2006, zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nemohly, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouštěl §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.
Soudy se zabývaly i subsidiaritou jednotlivých nároků (např. již citované stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nebo R 74/2013) a dospěly k závěru, že nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby proti nájemci. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.
Z výše uvedené judikatury vyplývá, že nepodal-li vlastník domu (bytu) v době do 31. 12. 2006 žalobu, aby nájemci, s nímž se nedohodl na zvýšení nájemného, bylo nájemné zvýšeno, může se vůči státu domáhat náhrady za nucené omezení vlastnického práva (a soudy pak posoudí, zda zásah byl natolik intenzivní, že mu náhrada a v jakém rozsahu náleží). V případě, že žalobu na zvýšení nájemného vlastník domu podal, pak se – za stejné období – nemůže domáhat (v podstatě duplicitně) po státu náhrady za omezení svého vlastnického práva. O takový případ však v projednávané věci nejde. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 83.106 Kč za nucené omezení jejího vlastnického práva v důsledku protiústavní regulace nájemného v době od 1. 7. do 31. 12. 2006, žalobu podala dne 1. 7. 2009, aniž by zároveň podala žalobu proti nájemcům, jíž by se domáhala zvýšení nájemného za stejné období.
V předmětném období (1. 7. - 31. 12. 2006) se žalobkyně nemohla domoci zvýšení nájemného ani postupem podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného. Ten sice nabyl účinnosti 31. 3. 2006 a umožnil pronajímatelům jednostranně zvýšit nájemcům nájemné (§3 odst. 2), nejdříve však až od 1. 1. 2007. Teprve od tohoto dne tak již nebyla omezena vlastnická práva žalobkyně v souvislosti s tzv. regulací nájemného.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích námitek správný, dovolací soud ho podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V dalším řízení se bude odvolací soud zabývat tím, zda nucené omezení vlastnického práva žalobkyně v souvislosti s tzv. regulací nájemného dosáhlo takové intenzity, že byla zasažena samotná podstata jejího vlastnictví (viz R 74/2013).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2016
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu
předsedkyně senátu