ECLI:CZ:NS:2016:26.CDO.769.2015.1
sp. zn. 26 Cdo 769/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobkyně Dr. et Mgr. M. A. , P., zastoupené JUDr. Janem Arnoštem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Poříčí 1071/17, proti žalované MUDr. M. Š. , U. H., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně – Veveří, Veveří 486/57, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 15 C 16/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 14. října 2014, č. j. 60 Co 429/2014-114, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. března 2014, č. j. 15 C 16/2013-77, zamítl žalobu na nahrazení projevu vůle žalované směřujícího k uzavření darovací smlouvy, kterou by byla žalobkyni (bezúplatně) převedena „bytová jednotka s příslušenstvím, o podlahové ploše 97,7 m 2 , umístěná v 5. nadzemním podlaží domu, P., stojícího na pozemku p. č. 300/1“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „bytová jednotka“), a dále spoluvlastnické podíly na společných částech domu a na pozemku vždy o velikosti ideálních 977/87589 (dále jen „spoluvlastnické podíly“). Současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. října 2014, č. j. 60 Co 429/2014-114, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Z provedených důkazů zjistily soudy obou stupňů následující skutkový stav. Žalovaná (dcera žalobkyně) je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastnice předmětného bytu (bytové jednotky ve smyslu zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“) a spoluvlastnických podílů, a to na základě kupní smlouvy ze dne 21. září 2009, kterou jí manželé S. převedli vlastnické právo k bytové jednotce (včetně spoluvlastnických podílů) za kupní cenu 6,6 mil. Kč. Podle listiny označené jako „Potvrzení“ (jejíž pravost, resp. pravdivost, je mezi účastnicemi sporná), která je datována dnem 9. ledna 2012 a obsahuje podpisy obou účastnic (dále též jen „Potvrzení“), žalobkyně poskytla žalované na pořízení bytové jednotky částku 6,6 mil. Kč, dále na její rekonstrukci (další) částku 2 mil. Kč a žalovaná se zavázala, že pro případ, že ji k tomu žalobkyně vyzve „po rekonstrukci jednotky – tj. po 30. 8. 2011“ (správně zřejmě po 30. srpnu 2012), jí do tří dnů od této výzvy poskytnuté peněžní prostředky vrátí nebo jí ve stejné lhůtě převede bytovou jednotku (včetně spoluvlastnických podílů) darovací smlouvou. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně konstatoval, že Potvrzení nevystihuje žádný právní institut aprobovaný tehdy účinnou právní úpravou, a proto žalobu zamítl. Naproti tomu odvolací soud zdůraznil, že měla-li se žalovaná podle obsahu Potvrzení zavázat, že v případě nevrácení poskytnutých peněžních prostředků umoří svůj dluh vůči žalobkyni bezplatným převodem bytové jednotky, má takové ujednání charakter smlouvy o smlouvě budoucí ve smyslu §50a obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“), jejíž účinnost byla vázána na odkládací podmínku (splněnou tehdy, jestliže žalobkyně požádá o vrácení poskytnutého obnosu peněz a žalovaná této žádosti ve stanovené lhůtě nevyhoví). V této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 25 Cdo 915/98. Následně však rovněž konstatoval, že týká-li se předmětná smlouva (bezplatného) převodu bytové jednotky (vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb.), musí obsahovat i všechny nezbytné (podstatné) obsahové náležitosti realizační smlouvy (§50a odst. 1 věta za středníkem obč. zák.), tj. v tomto případě (všechny) náležitosti vyjmenované v §6 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. (zde zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 466/2012). Uzavřel, že jelikož Potvrzení neobsahuje náležitosti smlouvy o převodu vlastnictví jednotky uvedené v §6 odst. 1 písm. b/, c/ a f/ zákona č. 72/1994 Sb., je jím osvědčená smlouva o smlouvě budoucí absolutně neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor s ustanovením §50a obč. zák. Dodal, že kromě toho je však právní úkon zaznamenaný v Potvrzení absolutně neplatný též pro neurčitost podle §37 odst. 1 obč. zák., neboť ve vztahu k závazku žalované na vrácení poskytnutých finančních prostředků v něm schází náležitosti v podobě „uvedení titulu, na základě jakého by měla… plnit, a dále to, zda uzavřením darovací smlouvy dojde k zániku dluhu celého nebo jen jeho části“ , kteréžto náležitosti se v tomto směru jeví též jako podstatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítla, že při úvaze o platnosti smlouvy o smlouvě budoucí, osvědčené Potvrzením, odvolací soud zjevně přehlédl, že podle zjištěného skutkového stavu byla bytová jednotka v minulosti již převáděna, přičemž od posledního převodu nedošlo k podstatné změně v jejím charakteru. Musí-li být náležitosti uvedené v §6 odst. 1 písm. b/, c/ a f/ zákona č. 72/1994 Sb. splněny pouze tehdy, jde-li o první převod jednotky do vlastnictví (§6 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb.), zde odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 3992/2010, nelze pokládat za správný právní názor, že dotčená smlouva je absolutně neplatná právě pro absenci uvedených náležitostí. Podle jejího názoru neobstojí ani závěr o neplatnosti právního úkonu zaznamenaného v Potvrzení pro absenci náležitostí, jejichž uvedení se odvolacímu soudu jevilo nezbytným ve vztahu k závazku žalované vrátit jí poskytnuté peněžní prostředky. Měla za to, že Potvrzení tyto náležitosti obsahuje (zejména je v něm uveden titul plnění, jímž měla být „koupě a rekonstrukce bytu“ ), a nejsou-li zde uvedeny zcela jasně, lze jejich nedostatky překlenout výkladem podle 35 odst. 2 obč. zák. V této souvislosti mimo jiné podotkla, že tam vyjádřený závazek žalované měl charakter tzv. alternativního závazku ve smyslu §561 odst. 1 obč. zák., o nějž jde tehdy, lze-li dluh splnit více způsoby danými na výběr zpravidla (tj. není
-li tu jiné dohody) dlužníku (k tomu na okraj poznamenala, že v daném případě žalovaná /dlužnice/ tuto volbu /nezvratně/ provedla tím, že jí na její výzvu nezaplatila požadovanou částku v dohodnuté lhůtě; nyní tak může svůj dluh splnit již jen převodem bytové jednotky). Podle dovolatelčina mínění bylo proto namístě zaujmout výklad, že (bezplatným) převodem bytové jednotky (včetně spoluvlastnických podílů) zanikne celý dluh žalované, což je ostatně pro ni nejpříznivější možný výklad; navíc tím, že se jím odstraňují pochybnosti o rozsahu zániku dluhu žalované při jeho plnění převodem bytové jednotky, také nejlépe vyhovuje základnímu principu výkladu smluv, jímž je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. V uvedených souvislostech v dovolání poukázala na právní názory zaujaté v tam citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky. Z vyložených příčin dovozovala, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže právní úkon osvědčený Potvrzením považoval za podmíněnou smlouvu o smlouvě budoucí, která je absolutně neplatná pro absenci podstatných náležitostí. Podle jejího názoru však pochybil i tím, že za dané procesní situace neuvedl, proč žalobnímu návrhu nebylo možné vyhovět z jiného titulu (v tomto směru jmenovala smlouvu nepojmenovanou či dohodu o narovnání); jeho právní posouzení věci je tak rovněž neúplné, a i proto nesprávné (zde poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu z 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 169/2005). Navrhla, aby dovolací soud buď změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě vyhoví, nebo aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutími obou soudů a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, popřípadě zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Předně shledal, že dovolání bylo podáno včas (k dovolatelčinu podání z 3. února 2015 označenému jako „Sdělení“ však nepřihlížel, neboť bylo učiněno až po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání /§242 odst. 4 o. s. ř./), osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak (pro daný případ občanský soudní řád jinak nestanoví), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadený rozsudek je založen rovněž na právních názorech, že projev vůle zaznamenaný v Potvrzení představuje smlouvu o budoucí smlouvě (ve smyslu §50a obč. zák.), týkající se bezplatného převodu (darování) bytové jednotky (vymezené podle zákona č. 72/1994 Sb.), jejíž účinnost byla vázána na odkládací podmínku (§36 obč. zák.), a že takto osvědčený právní úkon je stižen absolutní neplatností, neboť neobsahuje všechny nezbytné (podstatné) náležitosti smlouvy dané právní kvalifikace. Správnost zejména (leč nikoli výlučně) posléze uvedeného právního názoru dovolatelka v dovolání
– prostřednictvím (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
– zpochybnila. Má-li se však dovolací soud za tohoto stavu zabývat neplatností předmětného právního úkonu z důvodu absence podstatných náležitostí smluvního typu, jejž v něm spatřoval odvolací soud, musí být nejprve najisto postaveno, že jde vskutku o smlouvu o smlouvě budoucí ve smyslu §50a obč. zák. (což dovolatelka rovněž zpochybnila poukazem na to, že závazek žalované, vyjádřený v Potvrzení, měl charakter tzv. alternativního závazku ve smyslu §561 odst. 1 obč. zák.). Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání (směřující proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno) je přípustné podle §237 o. s. ř. především pro řešení otázky, zda právní úkon zaznamenaný v Potvrzení lze posoudit jako smlouvu o smlouvě budoucí; tuto otázku totiž odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Naproti tomu však dovolání nemůže být přípustné pro řešení otázky, zda je povinností soudu (vždy) posoudit smlouvu, která je neplatná, protože nemá všechny podstatné náležitosti smluvního typu, který smluvní strany zamýšlely uzavřít, jako (platnou) smlouvu jiného (upraveného) typu nebo nepojmenovanou smlouvu. Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 14. listopadu 2012, sp. zn. 26 Cdo 2018/2012) totiž dovodila, že odpovídá-li uzavřená smlouva, a to s přihlédnutím ke svému obsahu a také k účelu, který smluvní strany jejím uzavřením sledovaly, určitému (výslovně upravenému) smluvnímu typu, je už z tohoto důvodu vyloučeno posuzovat takto uzavřenou smlouvu jako smlouvu jiného smluvního typu, resp. jako smlouvu inominátní, jen proto, že v ní schází určitá obligatorní náležitost předepsaná pro daný (upravený) smluvní typ. Navíc vzhledem k povaze uplatněného nároku bylo takové posouzení v poměrech souzené věci i zjevně bezpředmětné, neboť smluvní (kontraktační) povinnost se v občanskoprávních vztazích zakládá prakticky pouze smlouvou o smlouvě budoucí (viz rovněž posléze uvedený výklad).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady tvrzeny nebyly a nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní poměry účastníků, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, dovolací soud posuzoval podle dosavadních právních předpisů (§3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník).
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech.
V soudní praxi (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 27. července 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, a z 22. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 3886/2011, a usnesení Nejvyššího soudu z 20. října 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015) není pochyb o tom, že smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost (tzv. smluvní přímus). Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně a závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (realizační) smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout. Není-li do dohodnuté doby budoucí (realizační) smlouva uzavřena a povinný subjekt návrh na uzavření realizační smlouvy nepřijme vůbec či realizační smlouvu podle předjednaných podmínek a náležitostí odmítá uzavřít, může se oprávněný subjekt do jednoho roku od doby, kdy měla být realizační smlouva uzavřena, domáhat ochrany u soudu. Děje se tak žalobou podle §80 písm. b/ o. s. ř., jíž žalobce žádá, aby bylo smluvní prohlášení druhého subjektu, který odmítá realizační smlouvu uzavřít buď vůbec, anebo podle předjednaných náležitostí, nahrazeno soudním rozhodnutím (§161 odst. 3 o. s. ř.).
Je-li tedy – se zřetelem k řečenému – smlouva o smlouvě budoucí ujednání, jímž na sebe alespoň jedna smluvní strana bere závazek uzavřít s druhou smluvní stranou ve stanovené lhůtě určitou budoucí smlouvu, pak v Potvrzení takovéto ujednání absentuje. Celý jeho obsah naopak svědčí o tom, že v něm jde o smlouvu „konečnou“ (definitivní), kterou je přitom zapotřebí posuzovat jako jeden celek, a nikoli jako soubor závazků, z nichž jeden je podmíněn (řádným a včasným) nesplněním druhého. Potvrzení totiž pojednává o tom, že dovolatelka poskytla žalované určitý obnos peněz a žalovaná se zavázala jí ho po stanovené době (na její výzvu) vrátit s tím, že namísto složení příslušné peněžní částky byla oprávněna se svého dluhu zprostit i poskytnutím „náhradního“ plnění v podobě bezúplatného převodu vlastnického práva k bytové jednotce. Potvrzení je tedy ve skutečnosti smlouvou o půjčce (§657 a násl. obč. zák.), byť s alternativně vymezeným předmětem plnění (§561 odst. 1 obč. zák.), a nikoli smlouvou o smlouvě budoucí (§50a obč. zák.), jejíž účinnost byla vázána na odkládací podmínku (§36 obč. zák.), jak mylně dovodil odvolací soud. S tím nakonec koresponduje i skutečnost, že v něm schází (řádné) ujednání o lhůtě k uzavření domnělé realizační smlouvy (žalovaná měla plnit na výzvu, kterou však dovolatelka mohla /avšak také nemusela/ učinit kdykoli „po“ tam uvedené události, resp. datu), třebaže stanovení této lhůty je nezbytnou náležitostí smlouvy o smlouvě budoucí.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že není správný právní názor, že právní úkon osvědčený Potvrzením představuje (podmíněnou) smlouvu o uzavření budoucí smlouvy (ve smyslu §50a obč. zák.) o bezplatném převodu (darování) bytové jednotky (odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu z 21. června 2000, sp. zn. 25 Cdo 915/98, byl v dané věci – vzhledem k diametrálně odlišnému skutkovému stavu – nepřípadný). Za tohoto stavu pak (logicky vzato) nemůže obstát ani závěr o neplatnosti předmětného právního úkonu pro nedostatek podstatných náležitostí kladených na smlouvu dané právní kvalifikace. Z toho, co bylo uvedeno v předchozím odstavci, současně bez dalšího vyplývá, že na podkladě Potvrzení nelze dovolatelce přiznat nárok domáhat se soudního založení (konstituování) závazku mezi účastnicemi nahrazením akceptačního prohlášení žalované směřujícího k uzavření (budoucí) smlouvy o bezplatném převodu (darování) bytové jednotky. Je tomu tak jednoduše proto, že tam zaznamenaný právní úkon, z něhož dovolatelka takový nárok pro sebe vyvozuje, nelze považovat za smlouvu o smlouvě budoucí, jež by žalované zakládala příslušnou smluvní (kontraktační) povinnost. Potvrzení totiž ve skutečnosti dokládá uzavření smlouvy konečné, jíž si účastnice upravily obsah svého závazkového vztahu nikoli (snad) předběžně, nýbrž definitivně, a to tak, že práva a povinnosti, které jej tvoří, jim lze – vzhledem k jejich charakteru – soudním rozhodnutím „pouze“ deklarovat. K tomu však žalobní návrh (petit) nesměřoval, a proto už z tohoto důvodu nebylo možné žalobě vyhovět.
Navíc nelze ani přisvědčit dovolatelčině úvaze, že v současné době může žalovaná splnit dluh, jenž pro ni vyplývá ze závazku osvědčeného Potvrzením, již jen (bezplatným) převodem bytové jednotky. V této souvislosti je zapotřebí připomenout, že na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí bylo již naznačeno, že dotčený závazek má charakter tzv. alternativního závazku ve smyslu §561 odst. 1 obč. zák. Alternativními se přitom nazývají závazky, u nichž je předmět plnění určen alternativně, což znamená, že ačkoli je předmět plnění pouze jeden, není stanoven přímo smlouvou, jako je tomu u závazků s individuálně určeným předmětem plnění, nýbrž navíc ještě (ke smlouvě přistoupivší) volbou z několika na výběr daných možností plnění, která se označuje jako koncentrace. Nestanoví-li dohoda účastníků, kdo je oprávněn volbu provést (tj. zda věřitel, dlužník nebo třetí osoba), přísluší právo volby dlužníkovi (srov. §561 odst. 1 obč. zák.). Volba je jednostranný adresovaný hmotněprávní úkon. Její forma není předepsána, takže ji lze učinit písemně, ústním oznámením nebo konkludentně tím, že dlužník započne s plněním. Jakmile projev vůle dojde druhé straně, je volba vykonána. Právo volby trvá až do zániku závazku. Nezáleží na tom, zda dlužník vykoná volbu před splatností pohledávky, nebo později. Možnost volby má dokonce i v průběhu soudního řízení, v němž věřitel uplatnil svou pohledávku. Proto žalobní návrh (petit) musí obsahovat všechna plnění, z nichž dlužník může volit. Jde pak o žalobu s tzv. alternativním petitem. Pokud dlužník ani tehdy nerealizuje právo volby, je mu soudním rozhodnutím uložena povinnost k alternativnímu plnění, tedy např. tak, že dlužník je povinen vydat žalobci určitou věc nebo podle své volby mu zaplatit určitou částku (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 1114 s., str. 1651 a 1652).
V posuzovaném případě byl pro právní posouzení věci rozhodující obsah Potvrzení, jenž vypovídá o tom, že žalovaná se dovolatelce zavázala, že do tří dnů od okamžiku, kdy ji k tomu vyzve, jí vrátí (půjčenou) částku 8,6 mil. Kč nebo jí ve stejné lhůtě převede bytovou jednotku (včetně spoluvlastnických podílů) darovací smlouvou. Potvrzení nestanoví, která z účastnic má právo volby ze zvolených variant plnění. Podle vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě dovolatelka vyzvala žalovanou k vrácení dlužné částky 8,6 mil. Kč nebo převodu bytové jednotky dopisem ze dne 22. ledna 2013, avšak žalovaná této výzvě ve stanovené lhůtě nevyhověla. Z uvedeného však nelze úspěšně dovozovat, jak to nesprávně činí dovolatelka, že tím (nezvratně) zvolila druhou variantu plnění s tím důsledkem, že svůj dluh nyní může splnit již jen převodem bytové jednotky. Koncentrace alternativního závazku (§561 odst. 1 obč. zák.) totiž zpravidla není vykonána pouhou nečinností osoby oprávněné k jejímu provedení (v tomto případě žalované coby dlužnice). Opačný závěr by přicházel v úvahu jen v případě, že z ujednání mezi věřitelem a dlužníkem vyplývá něco jiného. Jelikož o takový případ v souzené věci nejde a jiný (relevantní) způsob vykonání koncentrace nebyl ani tvrzen (natož prokázán), je namístě vycházet z úvahy, že právo zvolit si z několika na výběr daných předmětů plnění zůstalo žalované zachováno do současné doby. Ani toto její právo však dovolatelka v žalobě nerespektovala. Žalobní návrh (petit) totiž neobsahoval obě plnění, z nichž může žalovaná volit, nýbrž namísto nich vyjadřoval požadavek, aby soud svým (konstitutivním) rozhodnutím podle §161 odst. 3 o. s. ř. nahradil její vůli akceptovat návrh na uzavření smlouvy, jejímž prostřednictvím by dovolatelka obdržela právě to plnění (z obou možných), jež si sama zvolila, třebaže tato volba jí (vzhledem k obsahu Potvrzení) nepříslušela.
Z vyložených důvodů vyplývá, že žaloba na nahrazení projevu vůle není namístě a navíc žalobní petit ani neobsahoval obě plnění, z nichž má právo volby žalovaná. Jestliže tedy odvolací soud napadeným rozhodnutím potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl, je jeho rozhodnutí v konečném důsledku správné. Za této situace Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo zamítnuto. Náklady, které žalované vznikly v souvislosti s písemným advokátním vyjádřením k dovolání, nebyly (s přihlédnutím k jeho obsahu) posouzeny jako potřebné pro účelné uplatnění nebo bránění práva proti dovolatelce. V uvedených souvislostech totiž nelze přehlédnout naprostou stručnost vyjádření a ani to, že žalovaná se pouze ztotožnila s rozhodnutími soudů nižších stupňů a nijak nereagovala na vznesené dovolací námitky.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. dubna 2016
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu