ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1155.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 1155/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloše Póla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně ProMedica, spol. s r. o. , IČ 00560073, se sídlem v Prostějově, Edvarda Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované Mgr. J. K. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 448/2011, o zaplacení částky 2 434 650,95 Kč s příslušenstvím , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 9. 2014, č. j. 17 Co 356/2013-165, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 22 215,60 Kč k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta v Olomouci, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, č. j. 5 C 448/2011-134, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 2 651 910,95 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná suma představovala bezdůvodné obohacení spočívající v částce, kterou žalobkyně zaplatila žalované na základě rozsudku v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 21 Co 180/2007, jenž byl posléze zrušen. Žalobkyně uzavřela se žalovanou smlouvu o podnájmu nebytových prostor a nájmu movitých věcí, na základě které žalovaná hradila žalobkyni úplatu. Smlouva o podnájmu byla shledána neplatnou, takže bylo povinností pronajímatelky (žalobkyně) vydat podnájemkyni (žalované) úplatu, kterou za užívání nebytových prostor převzala, a povinností podnájemkyně bylo poskytnout pronajímatelce peněžitou náhradu ve výši obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor. Žalobkyně se však po žalované nedomáhala peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení spočívající v užívání nebytových prostor, nýbrž vydání částky zaplacené z titulu později zrušeného rozsudku, a proto jejím zaplacením žalobkyně částečně plnila svou restituční povinnost ve smyslu §457 obč. zák. a nedošlo k bezdůvodnému obohacení žalované na úkor žalobkyně.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 9. 2014, č. j. 17 Co 356/2013-165, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 217 260 Kč s příslušenstvím a zamítl žalobu ohledně částky 2 434 650,95 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Odvolací soud zkoumal, zda se žalovaná přijetím plnění podle rozsudku sp. zn. 21 Co 180/2007 na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila a zda měla právní důvod k přijetí žalované částky. Bylo prokázáno, že účastnice si vzájemně plnily na základě absolutně neplatné podnájemní smlouvy, kdy žalovaná užívala nebytové prostory, za což zaplatila žalobkyni sjednané podnájemné ve výši 3 780 000 Kč. Za této situace nastupuje povinnost obou účastnic vrátit si vzájemně poskytnutá plnění – žalobkyně žalované vrátit úplatu a žalovaná žalobkyni prospěch získaný užíváním nebytových prostor, představovaný obvyklým nájemným v daném místě a čase (dle znaleckého posudku Ing. Augustina ve výši 46 035 Kč měsíčně, tedy 1 657 260 Kč za celkovou dobu trvání podnájemního vztahu). Žalovaná již žalobkyni fakticky zaplatila částku 1 440 000 Kč, neboť bezdůvodné obohacení za užívání prostor na své straně (ve výši 40 000 Kč měsíčně) započetla na částku 3 780 000 Kč požadovanou po žalobkyni v předchozím soudním řízení vedeném u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005, kde se domáhala pouze částky 2 340 000 Kč, kterou jí soud přiznal a žalobkyně jí zaplatila, přestože byl uvedený rozsudek později zrušen. Měla-li tedy žalovaná nárok na částku 2 122 740 Kč (3 780 000 Kč – 1 657 260 Kč), avšak přijala-li 2 340 000 Kč, přijala o 217 260 Kč více, a proto je v této výši žalobkyní uplatněný nárok důvodný. Závěr soudu prvního stupně, že zaplacením částky na základě zrušeného rozsudku v řízení sp. zn. 21 Co 180/2007 plnila žalobkyně vůči žalované svou restituční povinnost, je sice správný, soud prvního stupně však pominul vzájemnou restituční povinnost žalované vůči žalobkyni, která vyplývá přímo ze zákona. Soud se měl zabývat i bezdůvodným obohacením na straně žalované vzniklého užíváním nebytových prostor na základě neplatné podnájemní smlouvy, a tyto vzájemné nároky obou účastnic vypořádat. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení na straně žalované vycházel odvolací soud ze znaleckého posudku Ing. Augustina, který byl vypracován v rámci řízení sp. zn. 7 C 80/2005 a nikoliv ze znaleckého posudku Ing. Průdka, který předložila žalobkyně až v průběhu odvolacího řízení sp. zn. 21 Co 180/2007.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. z důvodů uvedených v §241a odst. 1 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí dle jejího názoru závisí na vyřešení otázek, které v rozhodnutích dovolacího soudu dosud nebyly výslovně vyřešeny, a sice zda je v případě poskytnutí peněžité náhrady dle §458 obč. zák. nutné za předpokladu, že soudu je známa sjednaná cena za podnájem a tato sjednaná cena byla hrazena mezi účastníky, aby soud nechal ve věci vyhotovit znalecký posudek na tuto sjednanou cenu, či zda může sám tuto sjednanou cenu označit jako tržní cenu a z této vycházet. V návaznosti na to pokládá otázku, zda soud může vycházet ze znaleckého posudku, v němž není hrazená sjednaná cena podnájmu zohledněna, neboť znalec ji považoval za nikoli obvyklou, a proto k ní nepřihlížel. Dovolatelka nesouhlasí s tím, že odvolací soud bez dalšího posudek znalce Ing. Augustina považoval za správný a namítá, že znalec nepoužil metodu oceňování sjednanou cenou ani výnosovou metodu, že nepřihlížel k ceně sjednané mezi žalobkyní a žalovanou v podnájemní smlouvě, ani se nevypořádal s námitkami žalobkyně a při vypracování posudku srovnával nesrovnatelné. Dovolatelka dále uvádí výčet kritérií, jež měl znalec srovnávat a k čemu měl přihlížet, přičemž trvá na tom, že znalec měl vycházet z částky sjednané mezi účastnicemi. Posouzení odvolacího soudu je nesprávné, jestliže mu byla známá cena sjednaná a přesto nechal vypracovat znalecký posudek, z něhož následně vycházel.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání označuje dovolatelkou vymezené otázky za nepřípustné. Dle právní úpravy i judikatury se nároky z neplatné smlouvy vypořádají dle pravidel o bezdůvodném obohacení. Z neplatné podnájemní smlouvy vzniklo žalované bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně za užívání prostor ve výši obvyklého nájemného. Soudy proto musely zjistit jeho výši, neboť za obvyklé nájemné nelze bez dalšího považovat podnájemné uvedené v neplatné smlouvě, navíc za situace, kdy se účastníci na této výši neshodnou. Znalec pak musí respektovat právní předpisy a metodiku pro vypracování posudku, přičemž srovnávací metoda je metodou přípustnou. Žalobkyně napadá znalecký posudek Ing. Augustina, jehož závěry jí nevyhovují, přičemž uplatňuje důvody stejné jako v předchozích řízeních, s nimiž se soudy i znalec již vypořádali. Výše obvyklého nájemného zjištěná Ing. Augustinem odpovídá tomu, co žalobkyně sama v rozhodném období platila vlastníkům domu na nájemném. Znalecký posudek Ing. Průdka jakož i stanovisko České znalecké a. s. byly vypracovány na objednávku žalobkyně a nelze k nim přihlížet.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, je jeho obligatorní náležitostí. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
K dovolatelkou vymezeným otázkám nutno uvést, že Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci. Obecně přitom ve své konstantní judikatuře dovozuje, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). Závěr, že bezdůvodné obohacení musí odpovídat nájemnému v místě a čase obvyklému, odvolací soud respektoval.
K otázce stanovení výše obvyklého nájemného jako částky rovnající se nájemnému sjednanému ve smlouvě se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2973/2013. Ve shodě s ustálenou judikaturou v něm konstatoval, že při stanovení výše peněžité náhrady, jež má představovat ekvivalent majetkového prospěchu nabytého jako bezdůvodné obohacení, je třeba vycházet z ceny, která je v daném místě a čase obvyklá, a kterou je možno pokládat za objektivní kritérium vyhovující zákonným požadavkům. Doplnil však, že byť nelze vyloučit, že tato cena může odpovídat ceně uvedené v neplatností stižené smlouvě, žádá si takovýto závěr náležitou oporu ve skutkových zjištěních i právním hodnocení. V tomto směru Nejvyšší soud odkazuje i na obdobné závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2562/2010, dle kterého nelze vyloučit, že výše plnění bude odpovídat částce předpokládané neplatnou smlouvou, tento závěr však lze učinit pouze, dospěje-li soud po náležitém posouzení k závěru, že obvyklá cena poskytnuté služby a tedy i výše získaného obohacení, odpovídá i ceně sjednané. Výše majetkového prospěchu nabytého užíváním nebytových prostor tedy nemůže být stanovena podle nájemného sjednaného ve smlouvě, jež byla shledána neplatnou, aniž by se soud zabýval tím, zda tato částka vskutku odpovídá nájemnému obvyklému v daném místě a čase, neboť by šlo o podklad nedostatečný. Soudem ustanovený znalec naopak dospěl k závěru, že cena sjednaná mezi účastnicemi nebyla obvyklá, a proto nebylo možno z takové ceny vycházet. Odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku přitom nepodléhají hodnocení soudu podle zásad §132 o. s. ř., soud hodnotí toliko přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (v podrobnostech srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010). Odvolací soud považoval znalecký posudek Ing. Augustina za správný, nepochyboval o jeho objektivitě, neboť srozumitelně a logicky vysvětlil, jakým způsobem dospěl k ceně obvyklého nájemného předmětných nebytových prostor, přičemž se vypořádal s námitkami žalobkyně; uvedené závěry jsou pak závěry skutkovými. Dovolatelkou položené otázky jsou v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud při jejich posouzení postupoval v souladu se závěry v ní dovozenými a Nejvyššší soud nevidí důvod se od této judikatury odchýlit. Dovolání proto přípustné být nemůže.
Dovolací soud dále poukazuje na to, že ostatní dovolatelkou uplatněné námitky nesměřují k vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž zpochybňují hodnocení důkazů odvolacím soudem (případně soudem prvního stupně) a správnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr znalce Ing. Augustina o výši obvyklé úplaty za užívání nebytových prostor žalovanou. Dovolatelka zejména rozporuje způsob, jakým znalec, ustanovený soudem v jiném řízení mezi účastnicemi, dospěl ke sporné částce, nesouhlasí s metodou, kterou znalec použil, a domáhá se použití jiné, uvádí výčet kritérií, která by měl dle jejího názoru znalec vzít v úvahu a vytýká mu, že se nevypořádal s jejími námitkami. Dovolací soud však ze spisového materiálu zjistil, že znalec se vypořádal se vznesenými námitkami již v řízení sp. zn. 7 C 80/2005 (viz vyjádření ze dne 10. 12. 2006, č. j. 7 C 80/2005-106), přičemž odvolací soud toto jeho vyjádření neopomenul. Pokud dovolatelka nesouhlasí s hodnocením důkazů a skutkovými závěry, k nimž dospěl odvolací soud, který znalecký posudek Ing. Augustina považoval za správný, a ze znaleckého posudku dovozuje odlišné skutkové závěry, pak zjevně nejde o námitky směřující proti právnímu posouzení věci. Hodnocení důkazů však nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), a proto tyto skutkové námitky založit přípustnost dovolání nemohou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pro úplnost sluší se uvést, že odvolací soud podrobně odůvodnil, proč při svém posouzení vycházel ze znaleckého posudku Ing. Augustina, a nikoliv z posudku vypracovaného Ing. Průdkem, který předložila dovolatelka. Konstatoval, že Ing. Augustin se vypořádal se zadáním, aby zjistil cenu obvyklého (tržního) nájemného za užívání předmětných nebytových prostor s ohledem na jejich polohu v rozhodné době, zohlednil jejich technický stav a přihlédl též k cenám obvyklého nájemného u srovnatelných nebytových prostor v daném místě a čase. U znaleckého posudku Ing. Průdka, který předložila dovolatelka, odvolacímu soudu neuniklo, že byl zpracován na objednávku žalobkyně a byl předložen až v průběhu odvolacího řízení. Jmenovaný stanovil obvyklé nájemné ve značně širokém rozpětí (2 000 – 8 146 Kč/m 2 /rok), do něhož ovšem spadala i cena stanovená Ing. Augustinem (2 500 Kč/m 2 /rok); konečnou výši obvyklého nájemného však stanovil Ing. Průdek částkou totožnou s výší podnájemného sjednaného mezi účastnicemi.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle §237 o. s. ř., a proto je ve smyslu §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalované vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle §8 a §7 bodu 6 advokátního tarifu činí při tarifní hodnotě 2 434 650,95 Kč sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 18 060 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 22 215,60 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2016
Mgr. Miloš Pól
předseda senátu