ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1155.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1155/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň a) 1. faktorské s.r.o. , IČ 267 77 355, se sídlem v Praze 3, Husitská 107/3, zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, a b) IPP Invest Real, a.s. , IČ 276 16 258, se sídlem v Praze 10 – Malešicích, Nad Úžlabinou 448, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 695/38, proti žalované V. Z. , zastoupené JUDr. Lucií Kolářovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 28, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím a 875.000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 362/2010, o dovoláních žalobkyň a) a b) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. října 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330, ve znění opravného usnesení ze dne 23. listopadu 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-338, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalobkyně a) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.402,77 Kč k rukám advokátky JUDr. Lucie Kolářové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobkyně b) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.102,43 Kč k rukám advokátky JUDr. Lucie Kolářové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 5 C 362/2010-172, ve znění opravného usnesení ze dne 12. 7. 2013, č. j. 5 C 362/2010-184, doplňujícího rozsudku ze dne 13. 2. 2014, č. j. 5 C 362/2010-240, a opravného usnesení ze dne 4. 4. 2014, č. j. 5 C 362/2010-263, zamítl žalobu, jíž se po žalované domáhala žalobkyně a) zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím a žalobkyně b) zaplacení částky 875.000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. až V.). Soud vzal za prokázané, že dne 20. 8. 2010 neznámá osoba prostřednictvím internetového bankovnictví z účtu žalobkyně a) převedla částku 1.000.000 Kč na účet žalobkyně b) a posléze z účtu žalobkyně b) poukázala na účet P. P. částky 1.175.000 Kč a 1.000.000 Kč. Konečně byl stejným způsobem a rovněž nezjištěnou osobou proveden převod částek 1.000.000 Kč a 875.000 Kč z účtu P. P. na účet žalované (bývalé zaměstnankyně žalobkyně a/). Žalobkyním se však nepodařilo prokázat, že by tyto převody uskutečnila sama žalovaná, která byla v paralelně vedeném trestním řízení zproštěna obžaloby. Ježto tedy nebyla doložena existence protiprávního jednání žalované, nebylo možno ani dovozovat, že by žalobkyním proti ní mohl vzniknout nárok na náhradu škody. Soud se rovněž zabýval tím, zda žalovaná na úkor žalobkyň nezískala bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), dospěl ovšem k závěru, že žalovaná předmětné částky obdržela nikoli z účtů žalobkyň, nýbrž z účtu P. P., mohla se tak obohatit toliko na jeho úkor, ne však přímo k tíži žalobkyň. Ze shora uvedených důvodů soud žalobě nevyhověl.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 5. 2014, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-269, rozsudek soudu prvního stupně, napadený spolu s výše označeným doplňujícím rozsudkem odvoláním obou žalobkyň, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud nejprve k námitce žalobkyň podotkl, že skutečnost, že ve věci rozhodoval senát namísto samosoudce, nepředstavuje vadu řízení, pro niž by bylo nutno prvostupňové rozhodnutí rušit, a totéž platí, i pokud jde o nesprávné zařazení věci jakožto pracovněprávní. Co se týče merita sporu, vyplývá ze subsidiarity bezdůvodného obohacení, že podle právní úpravy tohoto institutu může být nárok posouzen toliko tehdy, nejsou-li dány předpoklady odpovědnosti za škodu dle §420 a násl. obč. zák. V projednávané věci ovšem nastala podle mínění krajského soudu právě taková situace, v níž byly splněny všechny podmínky nastoupení odpovědnosti za škodu, a tím byla vyloučena aplikace ustanovení o bezdůvodném obohacení. Zároveň se však žalobkyním nepodařilo prokázat, že by se žalovaná dopustila porušení právní povinnosti spočívajícího v neoprávněném převodu žalobou požadovaných částek, ať již z účtů žalobkyň na účet P. P., či z účtu posledně jmenovaného na účet svůj vlastní. Jelikož žalobkyně neunesly důkazní břemeno ohledně existence protiprávního jednání žalované, v důsledku nějž by jim vznikla škoda, mohl být rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen.
K dovolání obou žalobkyň Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 4458/2014-312, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud především zopakoval, že institut bezdůvodného obohacení má subsidiární povahu a jeho aplikace je vyloučena, pokud je daný právní vztah regulován jinými zákonnými normami, z čehož plyne, že má-li jedna osoba proti druhé právo na poskytnutí žádaného plnění z titulu náhrady škody, nepodřizují se jejich vzájemné vztahy (toliko podpůrně aplikovatelné) úpravě bezdůvodného obohacení, nýbrž ustanovením příslušných právních předpisů o náhradě škody. V řešené věci však odvolací soud z předeslané teze vyvodil nepřiléhavé právní závěry, neboť konstatoval-li, že mezi dotčenými subjekty nebyly splněny podmínky pro založení odpovědnosti za škodu, nemohl současně upřít relevanci otázce, zda vylíčené skutkové okolnosti nenasvědčují vzniku závazku z bezdůvodného obohacení. Bylo proto namístě dovoláním napadené rozhodnutí zrušit a odvolacímu soudu umožnit, aby zhodnotil, zdali žalovanou vůči žalobkyním netíží povinnost k vydání získaného majetkového prospěchu v režimu §451 obč. zák.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 27. 10. 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-330 (v jehož záhlaví se vyskytla zjevná nesprávnost korigovaná vydáním opravného usnesení ze dne 23. 11. 2015, č. j. 23 Co 438/2013, 23 Co 133/2014-338), rozhodnutí soudu prvního stupně opětovně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího i dovolacího řízení (výroky II. a III.). V reakci na úvahy vyslovené Nejvyšším soudem se odvolací soud zaměřil na problém možného vzniku závazku z bezdůvodného obohacení mezi žalobkyněmi a žalovanou, dospěl však k závěru, že zde takové obligace není. Předně zdůraznil, že ani žalovaná nepopírala, že byly zmiňované prostředky na její účet připsány, namítala ovšem, že tuto platbu opodstatňoval náležitý právní důvod v podobě dohody uzavřené mezi ní a P. P. Krajský soud konstatoval, že nemohl „nepřihlédnout“ k žalovanou předložené písemnosti, v níž se posledně jmenovaný zavázal k zaplacení částky 2.050.000 Kč, ačkoli žalobkyně zpochybnily pravost podpisu dlužníka na řečené listině a soudem ustanovený znalec nebyl s to ohledně dané otázky vyslovit jednoznačný úsudek. V každém případě je nicméně nepochybné, že žalovaná sporné plnění obdržela z účtu P. P., a jedině na jeho úkor se tedy mohla bezdůvodně obohatit. Zamítnutí žaloby na zaplacení označených částek bylo tudíž ze strany soudu prvního stupně korektní.
Proti tomuto rozsudku podaly obě žalobkyně obsahově identická dovolání, v nichž namítají, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, shledal-li na jejich straně nedostatek aktivní věcné legitimace k vymáhání sporných hodnot proti žalované. Z judikatury Nejvyššího soudu totiž jednoznačně vyplývá, že za ochuzeného by měl být pokládán subjekt, v jehož majetkových poměrech se příslušný přesun hodnot negativně projevil. V řešené věci přitom nemohlo být pochyb o tom, že vlastníky peněžních prostředků, jež dorazily na účet žalované, byly žalobkyně, ač se dotčený pohyb aktiv odehrál skrze účet P. P., jemuž sporné finance nenáležely, a který tudíž nemůže být pokládán za oprávněného ke vznesení požadavku na jejich vrácení. Opačný závěr, jejž soudy nižších stupňů artikulovaly, se jeví být projevem přepjatého formalismu.
Odvolací soud rovněž nerespektoval stanovisko judikatury, v souladu s nímž nese důkazní břemeno ohledně pravosti listiny ten, kdo z ní pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky, neboť přihlédl k obsahu žalovanou předložené dohody, uzavřené údajně mezi ní a P. P., ač byla v řízení pravost uvedeného dokumentu popřena a znalecký posudek, který měl vyřešit otázku, zda je podpis na něm umístěný pravý či nikoli, vyzněl nejednoznačně. Tím, že obsah dané písemnosti zohlednil, aniž by ji sám provedl k dokazování, porušil navíc krajský soud zásadu, dle níž neučiní-li soud prvního stupně žádná skutková zjištění z určitého před ním provedeného důkazu, nemůže odvolací soud z téhož důkazu vyvozovat konsekvence stran skutkového stavu, pakliže jej sám nezopakuje.
Z těchto důvodů dovolatelky navrhují, aby Nejvyšší soudu napadený rozsudek společně s prvoinstančním rozhodnutím zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovoláním obou žalobkyň podala žalovaná vyjádření, v němž rozporovala nastíněnou dovolací argumentaci a Nejvyšší soud požádala, aby uvedené opravné prostředky odmítl, případně zamítl.
V řízení o dovoláních bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 93/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jejich přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyň však přípustnými shledána být nemohla.
V první řadě je třeba upozornit, že se právní argumentace dovolatelek zjevně opírá o chybnou premisu, dle níž jsou prostředky deponované na bankovním účtu předmětem vlastnického práva osoby, jež je na něj vložila. Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu totiž platí, že finance umístěné na běžném účtu ve smyslu §708 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jsou majetkem peněžního ústavu, zatímco osobě, pro niž je daný účet veden, náleží vůči příslušné bance pohledávka na výplatu předmětných prostředků, přičemž je z tohoto hlediska nerozhodné, komu uložené peníze původně náležely (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1219/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2771/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2316/2015). Současně se dovozuje, že jsou-li na účet vloženy peníze třetí osoby, nenabývá onen subjekt přímého oprávnění vůči bance, ač mu zajisté může vzniknout právo na vydání nabytého prospěchu proti majiteli účtu, jehož majetková sféra se rozšířila úměrně tomu, jak v důsledku naznačeného převodu vzrostla jeho pohledávka za peněžním ústavem (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 638/2011).
Pakliže je tedy na účet nedůvodně přesunut jistý objem finančních prostředků a dojde-li následně rovněž bez náležitého titulu k převodu peněžního obnosu ze zmíněného účtu do sféry dalšího subjektu, je v zásadě namístě uzavřít, že vůči konečnému příjemci uvedeného prospěchu může nárok z bezdůvodného obohacení uplatnit majitel daného účtu, nikoli osoba, jejíž finance na něj byly prve situovány. Posledně řečený subjekt totiž není vlastníkem uložených peněz (tím je se zřetelem ke shora naznačenému banka), nesvědčí mu ani přímé oprávnění vůči peněžnímu ústavu (to se připíná k majiteli účtu) a jeho případná pohledávka za osobou, pro niž je účet veden, zůstává uskutečněním pozdějšího transferu aktiv nedotčena (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 24/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2163/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4844/2015). Tento náhled zároveň koreluje tezi, opakovaně proponované judikaturou Nejvyššího soudu, dle níž povinnost vydat, co bylo získáno bez právního důvodu, ve smyslu §451 a násl. obč. zák. stíhá adresáta plnění, nikoli osobu, jež má předmět obohacení aktuálně v držení. Nabude-li dodatečně spornou hodnotu jiný subjekt, povinnost vydat přijatý prospěch na něj nepřechází, neboť závazkový vztah z bezdůvodného obohacení se utváří jen mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor k obohacení došlo (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1856/2012, popřípadě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2998/2014).
Při aplikaci provedeného výkladu na přezkoumávanou kauzu lze konstatovat, že odvolací soud artikuloval právní závěry, jež jsou konformní s judikaturou dovolacího soudu, dovodil-li, že žalobkyně nemohou s úspěchem uplatnit nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované. Úsudek odvolacího soudu pak není v žádném rozporu s obecnými principy identifikace účastníků závazku z bezdůvodného obohacení, na něž poukazují dovolatelky a v souladu s nimiž oprávnění domáhat se vydání hodnot nabytých bez náležitého titulu svědčí osobě, na jejíž úkor byly získány (srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 654/2005, a ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2550/2008). Soudy totiž uzavřely (ve světle shora připomenutých úvah přiléhavě), že prospěch, jehož se žalované v řešené věci dostalo, nebyl dosažen k újmě žalobkyň, nýbrž v souvislosti s poklesem majetku P. P., a dovolatelky tak nejsou subjekty, v jejichž sféře se přírůstek aktiv žalované negativně promítl. Náhled zvolený odvolacím soudem rovněž nelze označit za nemístně formalistický, neb je toliko projevem důsledného a koherentního uchopení právní podstaty běžného účtu a obligačních vztahů vyplývajících z pohybu prostředků na něm složených.
Obstojí-li napadené rozhodnutí z hlediska své věcné správnosti i za předpokladu, že pro převod financí z účtu P. P. na účet žalované neexistoval žádný právní důvod, je nadbytečné, aby Nejvyšší soud hodnotil, zdali bylo ze strany krajského soudu procesně korektní činit na základě v řízení předloženého listinného důkazu závěry (ostatně poněkud nejasné) ohledně existence tvrzené dohody mezi žalovanou a P. P., jež měla sloužit jako titul pro přesun vzpomínaných statků do její právní sféry, respektive zda přihlédnutím k uvedenému podkladu nebyla porušena pravidla upravující vedení dokazování v řízení před odvolacím soudem.
Jelikož žalobkyně Nejvyššímu soudu nepředestřely k řešení žádnou otázku naplňující kritéria §237 o. s. ř., na níž by rozsudek odvolacího soudu spočíval, bylo v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. nutné přikročit k odmítnutí jejich dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 15.820 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tudíž žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 19.505,20 Kč. Povinnost k úhradě této částky rozvrhl Nejvyšší soud mezi dovolatelky dle jejich podílů na předmětu řízení určených rozsahem jimi požadovaných obnosů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu