ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1412.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1412/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně AMÁDEUS REAL, a.s. , IČ 272 41 131, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 741/13, zastoupené Mgr. Janem Petříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, proti žalovanému A. K. , L., podnikajícímu pod obchodní firmou Alexandr Kendik JUNIOR, IČ 104 30 245, se sídlem v Liberci, nám. Soukenné 121/1, zastoupenému JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, o 9.863.934 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 222/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 2. listopadu 2015, č. j. 83 Co 449/2014-287, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 30. 4. 2014, č. j. 24 C 222/2010-227, zamítl žalobu v plném rozsahu (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků i státu (výroky II. – IV.). Soud prvního stupně tak nevyhověl žalobkyni domáhající se na žalovaném zaplacení částky 12.828.048,26 Kč s příslušenstvím sestávající z náhrad za vynaložené náklady soudního řízení, v němž uplatňovala právo na vyklizení konkrétních nebytových prostor, a z bezdůvodného obohacení získaného žalovaným jejich neoprávněným užíváním v období od 10. 6. 2003 do 16. 7. 2010. Požadavek žalobkyně na náhradu škody vzniknuvší jí v souvislosti se jmenovaným řízením odmítl soud pro absenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalovaného a „škodou“ představovanou náklady vynaloženými žalobkyní na právní zastoupení. Při posouzení druhého ze vznesených nároků pak vyšel mimo jiné ze závěrů Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci vyslovených v rozsudku ze dne 28. 5. 2008, č. j. 35 Co 632/2007-268, o neplatnosti nájemní smlouvy sjednané 29. 8. 1993 mezi žalovaným a předchozím vlastníkem dotčené budovy a uzavřel, že v důsledku neoprávněného užívání nemovitosti žalovaným, jemuž nesvědčil relevantní právní titul, vznikl vlastníku budovy (žalobkyni) nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Zohlednil současně poměr účastníků, díky němuž se v daném případě jedná o obchodněprávní závazkový vztah dle §261 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), a k námitce žalovaného shledal uplatněné právo ve smyslu §397 obch. zák. z části (co se týče období od 10. 6. 2003 do 21. 12. 2004) promlčeným. Žalobkyni tedy náležel nárok na vydání bezdůvodného obohacení toliko za užívání nemovitosti v období od 22. 12. 2004 do 16. 7. 2010. Jeho výši pak s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu určil jako v daném místě a čase obvyklé nájemné za užívání srovnatelných nemovitostí, přičemž předmětné místnosti považoval za skladové prostory, neboť stavební úpravy měnící je v prodejnu byly provedeny žalovaným na jeho vlastní náklady. Jelikož však v dotčeném období žalobkyně od žalovaného obdržela platby v celkové výši převyšující částku, jež by jí náležela dle znaleckého posudku zhotoveného soudem ustanoveným znalcem Ing. Luďkem Stejskalem, shledal její nárok neopodstatněným i v této části, a žalobu v celém rozsahu zamítl.
K odvolání žalobkyně přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 2. 11. 2015, č. j. 83 Co 449/2014-287, v části výroku I., jíž byla zamítnuta žaloba co do částek 421.758,26 Kč s příslušenstvím a 2.542.356 Kč s příslušenstvím, potvrdil (výrok I.), ve zbytku je zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se odvolací soud s právním posouzením nároku žalobkyně na vydání „náhrady škody“, neboť se zjevně jedná o nárok na náhradu nákladů jiného soudního řízení, již v tomto řízení přiznat nelze. Rovněž souhlasil s hodnocením poměru mezi účastníky jako vztahu z bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák., neboť žalobkyně, jež se stala vlastníkem nemovitosti příklepem ve veřejné dražbě, nebyla stranou nájemní smlouvy uzavřené mezi žalovaným a původním vlastníkem budovy, pro jejíž neplatnost na ni ani nemohla přejít práva a povinnosti pronajímatele. Situace mezi účastníky nynějšího řízení tak nebyla nikterak smluvně upravena. Krajský soud neměl výhrady ani k názoru okresního soudu ohledně obchodněprávní povahy daného vztahu, jelikož rozhodným v tomto směru není postavení účastníků zmiňované nájemní smlouvy, nýbrž skutečnost, že žalobkyně a žalovaný jednali prokazatelně v rámci své podnikatelské činnosti. Správný je proto i závěr o částečném promlčení uplatněného práva. Odvolací soud ovšem již nepřitakal úsudku okresního soudu stran nároku na reparaci za bezesmluvní užívání nebytových prostor v období od 22. 12. 2004 do 16. 7. 2010 pro jeho rozpor s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Zdůraznil, že náhrada by měla odpovídat obvyklému nájemnému, jež by bylo sjednáno v každém okamžiku užívání, pročež ji není možné odvozovat toliko od stavu nemovitosti v době převzetí k užívání žalovaným. Soudu prvního stupně dále vytkl nepřezkoumatelnost jeho úvah pro nedostatečné objasnění některých rozhodných okolností (výměry prostor, rozsahu užívání, obvyklé ceny) a nevypořádání se se vzájemně si odporujícími závěry znaleckých posudků Ing. Luďka Stejskala a Ing. Patrika Žďánského, jejž předložila žalobkyně. Napadený rozsudek tedy v naznačené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný napadl citovaný rozsudek ve výroku II. dovoláním, jež považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí krajského soudu spočívá na otázce, jež doposud nebyla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena. Táže se, zda je pro finanční vyjádření výše bezdůvodného obohacení rozhodným stav nebytových prostor v době uzavření neplatné nájemní smlouvy, resp. v okamžiku jejich převzetí žalovaným, či je podstatným účel, pro nějž jsou následně fakticky užívány. Má totiž za to, že výše bezdůvodného obohacení nemůže být ovlivněna, resp. navýšena jím na vlastní náklady provedenou úpravou nebytových prostor na prodejní, převzal-li tyto do užívání jako místo ke skladování. Rovněž nesouhlasí s hodnocením poměru mezi účastníky jako vztahu obchodněprávního, neboť je přesvědčen, že jeho povaha by měla být zachována i po změně v osobě vlastníka, a měl by být tedy i nyní podřízen normám zákoníku občanského. Závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na podané dovolání však není možné nahlížet jako na přípustné ve smyslu citovaného ustanovení.
Nelze předně přitakat mínění žalovaného, že by v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena otázka, z jakých rozhodných okolností, resp. kterého okamžiku je zapotřebí v obdobných případech vycházet při určování výše bezdůvodného obohacení. Z ustálené judikatury dovolacího soudu totiž plyne zřejmý závěr, dle nějž je z hlediska rozsahu obohacení, jež má být vydáno, významným okamžik, kdy bylo získáno – zde přijetím plnění bez právního důvodu (srovnej například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1148/2009, ze dne 24. 8. 2006, sp. zn. 33 Odo 1184/2005, a ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Odo 1571/2006, či jeho usnesení ze dne 14. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 896/2011). Bezdůvodné obohacení ve zmíněných případech vzniká každým dnem užívání s důsledky pro posouzení jeho počátku, trvání i skončení, potažmo i pro hodnocení lhůty k (ne)uplatnění takových nároků (srovnej kupříkladu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014). Řečené je pak třeba zohlednit i v nyní projednávané věci. Okamžik, od kterého se žalovaný na úkor žalobkyně obohacoval, lze dle prokázaných skutkových zjištění s jistotou určit jako den, kdy se žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně (AMÁDEUS spol. s.r.o.) stala vlastníkem dané nemovitosti příklepem ve veřejné dražbě, tj. 10. 6. 2003. Stejně tak je nepochybné, že již v tomto okamžiku byly dotčené prostory stavebně upraveny na prodejní místo, neboť jejich opravy byly v tomto směru provedeny již v roce 1994. Od samého počátku šlo tedy o nebytové prodejní prostory, jejichž neoprávněným užíváním docházelo ve prospěch žalovaného k bezdůvodnému obohacení. Jeho výši je pak, jak ostatně správně naznaly soudy nižších stupňů (v dovolání nebyl jejich úsudek rozporován), nutné stanovit jako v daném místě a čase obvyklé nájemné za užívání srovnatelné nemovitosti (viz mimo jiné obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tedy v tomto případě obdobných prodejních prostor (a nikoli skladu), pročež lze v daném směru posouzení odvolacího soudu shledat korektním. Vzhledem k tomu, že od počátku bezesmluvního užívání prostor žalovaným na úkor žalobkyně nedošlo k jejich zhodnocení, pak rovněž nemůže být konstatováno, že by napadené rozhodnutí nebylo v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu zaujatým v dovolatelem zmiňovaném rozsudku ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1504/2005 (k tomu srovnej obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1941/2014).
K dalším námitkám žalovaného pramenícím především z jeho přesvědčení, že poměr mezi ním a žalobkyní vychází z neplatné nájemní smlouvy, kterou v roce 1993 uzavřel s od žalobkyně odlišným subjektem, se jeví vhodným upozornit, že se zde jedná o dva samostatné právní vztahy různých účastníků, mezi nimiž je zapotřebí rozlišovat (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005, či ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 687/2005). Zatímco neplatně uzavřenou nájemní smlouvou je založen vztah z bezdůvodného obohacení toliko mezi jejími stranami, jež jsou si ve smyslu §457 obč. zák. povinny vzájemně vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyly (k tomu srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1264/2012), mezi subjekty nynějšího řízení jde o vztah z bezdůvodného obohacení vzniknuvšího na základě plnění bez právního důvodu, neboť nájemní smlouvu ani jinou dohodu, jež by jejich poměry upravovala, tito nikdy neuzavřeli. Pro posouzení vztahu mezi žalobkyní (potažmo její právní předchůdkyní) a žalovaným je proto irelevantní, co bylo předmětem neplatné nájemní smlouvy, avšak podstatným je stav nemovitosti v době jeho trvání.
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani výtka žalovaného brojící proti hodnocení poměru mezi účastníky jako povahou obchodněprávního závazkového vztahu. Dovolatel totiž kromě holého konstatování svého nesouhlasu nikterak neobjasňuje, jak by se při řešení daného aspektu věci měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe soudu dovolacího, či v čem by bylo lze spatřovat otázku doposud Nejvyšším soudem neřešenou, nebo posuzovanou rozdílně, eventuálně takovou, která, ač v judikatuře dovolacího soudu již vyřešenou, by jím měla být posouzena jinak. Nedostává tedy povinnosti plynoucí z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., což brání projednání dovolání v dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014). Pro úplnost se jeví vhodným poukázat na ustálený výklad naznačené problematiky zastávaný dovolacím soudem, dle nějž je podstatné, zda bezdůvodné obohacení, jehož vydání je požadováno, bylo získáno na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá §261 odst. 1 obch. zák., či nikoli (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 671/2005, a další rozhodnutí v něm odkazovaná). Ze zjištění nalézacích soudů je nepochybné, že strany nyní souzeného sporu jednaly v rámci své podnikatelské činnosti, pročež vzniklo-li mezi nimi bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, nebo přijetím plnění bez právního důvodu, řídí se promlčení práva na jeho vydání úpravou obchodního zákoníku, a promlčecí doba je čtyřletá dle ustanovení §397 obch. zák. (srovnej mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 35 Cdo 619/2002, uveřejněný pod číslem 26/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2869/2015). Pro řečený závěr o povaze závazkového vztahu mezi žalobkyní a žalovaným je pak irelevantní povaha poměru mezi odlišnými subjekty – účastníky zmiňované neplatné nájemní smlouvy.
S ohledem na shora uvedené je tudíž patrné, že žalovaný nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na dovolání bylo lze pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu proto nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu