ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1623.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1623/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyň: a) H. S. , b) E. H. , obou zastoupených Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 241/35, za účasti 1) V. K. , 2) České republiky – Ministerstva financí , IČO: 00006947, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 72/2012, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2015, č. j. 24 Co 39/2015-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 24. září 2014, č. j. 19 C 72/2012-93, jímž tento soud zamítl žalobu podle části páté (§244 a násl. zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) na znovuprojednání věci, o níž bylo rozhodnuto označeným rozhodnutím Ministerstva financí, ve spojení s rozhodnutím ministra financí (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně (spolu s účastnicí 1/) jsou dcerami (a dědičkami) P. H., který byl společníkem veřejné obchodní společnosti Em. Haupt., jejíž majetek (i s majetkem ve spoluvlastnictví společníků) byl znárodněn podle zákona č. 118/1948 Sb., aniž za něj byla podle téhož zákona poskytnuta náhrada, které se proto žalobkyně domáhají (každá ve výši 630 024,10 Kč). Dne 20. 6. 2011 žalobkyně požádaly o přiznání náhrady Ministerstvo financí, avšak jejich žádost byla zamítnuta rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 22. 2. 2012, č.j. MF-21220/2012/44-59038/2011, ve spojení se zamítnutím rozkladu rozhodnutím ministra financí ze dne 28. 5. 2012, č.j. MF-43578/2012/44. Dále odvolací soud vyšel ze zjištění, že ke znárodnění došlo v tzv. rozhodném období, jelikož zákon č. 118/1948 Sb. byl vyhlášen dne 3. 6. 1948, kdy teprve mohlo s ohledem na zákaz pravé retroaktivity ke znárodnění dojít, ačkoliv zákon samotný uváděl, že ke znárodnění dojde s účinností k 1. 1. 1948. Po právní stránce odvolací soud odkázal na rozhodovací praxi dovolacího soudu i Ústavního soudu, podle níž restituční předpisy jako zákony zvláštní vylučují uplatnění nároků oprávněných osob podle zákonů obecných, přičemž na znárodnění majetku průmyslových podniků bez vyplacení náhrady pamatovalo ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., které umožňovalo oprávněným osobám uplatnit své nároky v rámci privatizačního procesu podle ustanovení §47 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby. Jiným způsobem než postupem podle restitučních předpisů tyto nároky přitom uplatnit nelze, a to ani postupem podle zákona č. 118/1948 Sb., jelikož i vůči němu jsou restituční předpisy zákony speciálními (lex specialis). Pokud pak restituční předpisy na právo na náhradu požadovanou žalobkyněmi nepamatují, nelze jim ji přiznat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřují v tom, že „je zde otázka, která dosud nebyla, podle jejich zjišťování, v dosavadní praxi dovolacího soudu řešena“, resp. má být posouzena jinak. Konkrétně namítají, že mají pohledávky za Českou republiku z titulu zákonem založeného závazku Československa vyplatit osobám, jejichž majetek byl znárodněn, hodnotu tohoto majetku. Soudy obou stupňů dle dovolatelek nezohlednily, že „nároky na reparace škod, které vznikly v rámci a v souvislosti se spácháním zvlášť závažného zločinu, kterým zločin proti lidskosti je, jsou nepromlčitelné, nezadatelné, nezcizitelné a nezrušitelné“. Odvolací soud „znehodnocuje postavení Ústavy České republiky a její význam v systému právních předpisů České republiky“, jestliže své rozhodnutí postavil mj. na úvaze, že je věcí státu, aby určil okruh oprávněných osob, rozsah majetku i časové limity restitucí. Žalobkyně odmítají závěr, podle něhož nelze vyhovět jimi vznesenému nároku, jelikož na něj nepamatuje restituční zákon. Důvody, o které se napadené rozhodnutí opírá, jsou proto podle žalobkyň nesprávné a navrhují zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázku odvolací soud vyřešil napadeným rozhodnutím v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud současně neshledal ani důvody k jinému posouzení této otázky, v jeho rozhodovací praxi již vyřešené.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 137/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1484/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3886/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2811/2015; všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách www.nsoud.cz ) již byl formulován a odůvodněn závěr, že v situaci, kdy na zmírnění majetkové křivdy oprávněným fyzickým osobám, k níž došlo neposkytnutím náhrady za znárodněný majetek dle předpisů o znárodnění z let 1945 - 1948, pamatuje ustanovení §2 odst. 3, věty druhé, zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je současně vyloučena možnost uplatňování nároků na vyplácení náhrad přímo na základě poválečných předpisů; proto se vyplacení náhrady na základě předpisů o znárodnění (zde podle zákona č. 118/1948 Sb., co do určení náhrady odkazujícího však na dekret presidenta republiky č. 100/1945 Sb., o znárodnění dolů a některých průmyslových podniků) s úspěchem již nyní domáhat nelze.
Závěr o poměru restitučních předpisů (coby lex specialis) k ostatním právním předpisům, na němž je výše uvedená rozhodovací praxe dovolacího soudu založena, obstál také z ústavněprávního hlediska (přiměřeně srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb., usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 308/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3047/2015, či usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. III. ÚS 3729/15).
Také závěr odvolacího soudu o tom, že ke znárodnění došlo v rozhodném období, ačkoliv zákon č. 118/1948 Sb. v ustanovení §6 odst. 1 (a také §27 odst. 1) výslovně uváděl, že ke znárodnění dochází s účinností ke dni 1. ledna 1948, odpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu v obdobných věcech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1998, sp. zn. 22 Cdo 365/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 1999, sp. zn. 23 Cdo 2639/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 1998, sp. zn. 3 Cdon 316/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1507/98).
Odlišný názor dovolatelek – v konfrontaci s výše uvedenou judikaturou (na jejíž argumentaci lze v podrobnostech odkázat) – tedy neobstojí, přičemž závěry odvolacího soudu vyslovené v napadeném rozhodnutí jsou s touto judikaturou plně v souladu.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyň bylo odmítnuto a kdy ostatním účastnicím žádné náklady, na jejichž náhradu by měly nárok, v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu