ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1825.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1825/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce JUDr. M. F. , zastoupeného JUDr. Tomášem Homolou, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČO: 01312774, o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků , vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 59/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 11. prosince 2015, č. j. 15 Co 568/2015-738, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně – Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. června 2015, č. j. 1 C 59/2014-628, jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít s žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. 321/14 a parc. č. 1040 v kat. území N. R., k uspokojení nároku žalobce (oprávněné osoby) na převod náhradních pozemků za pozemky, které jí nelze vydat, plynoucího z označených rozhodnutí pozemkového úřadu a dohody o vyčíslení restitučního nároku – náhrady za živý a mrtvý inventář a zásoby (§11 odst. 2, §11a, §18a odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost odůvodnila odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (jež současně v dovolání ocitovala), s tím, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být vyřešena jinak“. Přitom shrnula dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, vytýkajíc odvolacímu soudu, že připustil uspokojení žalobcova nároku převodem pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, kdy má za to, že postup při uspokojení nároku nelze kvalifikovat jako liknavý. Oproti tomu právě postup žalobce označuje žalovaná za diskriminační vůči ostatním oprávněným osobám.
Podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit“.
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatelka dovolání v zákonné lhůtě nedoplnila (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
K argumentaci dovolatelky podřaditelné důvodům dovolání sluší se – před shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v otázce možnosti uspokojení nároku oprávněné osoby i převodem pozemků nezahrnutých do veřejné nabídky žalované (či jejího předchůdce – Pozemkového fondu ČR); srov. zejména rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu pak např. nález ze dne 4. března 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a nález ze dne 30. října 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05. [V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud také uzavírá, že rozhodnutí soudu, jímž je Pozemkovému fondu ČR (předchůdce žalované) ukládána povinnost uzavřít s osobou oprávněnou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva ke konkrétním pozemkům, i když tyto nebyly uveřejněny ve veřejné nabídce, nelze ve vztahu k ostatním osobám oprávněným pokládat za diskriminující a že takové rozhodnutí je v souladu s principem ovládající soukromé právo, totiž že každý si má střežit svá práva ( vigilantibus iura scripta sunt) .]
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu pozemkového úřadu (jeho předchůdce Pozemkového fondu ČR), jejichž hodnocením odvolací soud dochází k závěru o liknavosti žalované (jejího předchůdce), je pak především otázkou skutkových zjištění. Pro otázky skutkové rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejich prostřednictvím nelze založit přípustnost dovolání (na níž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (i k tomu znovu srovnej shora označené usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Napadá-li pak žalovaná rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, pak ovšem ani vůči tomuto výroku rozhodnutí žádné konkrétní námitky neuplatňuje, ba ani nenaznačuje, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k nákladovému výroku napadeného rozhodnutí [a kdy tak absence obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) i ve vztahu k tomu výroku představuje vadu, jež brání pokračování řízení o dovolání a jíž nelze odstranit po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., za situace, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy náklady žalobce, vznikly-li mu v souvislosti s podáním stručného vyjádření k dovolání, jež však nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování či bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu