ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2357.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2357/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze, IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení částky 215.815 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 190/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. listopadu 2015, č. j. 20 Co 318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co 318/2014-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 27 C 190/2013-42, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 433.755 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud v souladu s žalobními tvrzeními shledal žalovaného povinného k vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mu dostalo užíváním pozemku parc. č. 2031/131 v k. ú. Ch., obec P., vlastněného žalobcem. Na předmětném pozemku je umístěno veřejné parkoviště, které je v souladu s §12 odst. 4 a §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Toto parkoviště, jež je samostatnou věcí a způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, přitom brání užívání pozemku v celé jeho ploše. S přihlédnutím ke zmíněné skutečnosti i judikaturou zastávanému názoru, dle nějž v případě v občanskoprávní rovině neupraveného obecného užívání pozemku vlastnicky náležícího třetí osobě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně příslušné obce, soud shledal opodstatněným požadavek žalobce na zaplacení obnosu odpovídajícího rozloze pozemku i cenové regulaci nájemného za užívání pozemků nesloužících k podnikání.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vzpomněl svých dřívějších rozhodnutí vydaných v obdobných sporech, v nichž vyhověl požadavku žalobce na náhradu za bezesmluvní užívání jeho pozemků žalovaným, jenž je v souladu s §12 odst. 4 a §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místních komunikací, jež se na těchto pozemcích nacházejí a vylučují žalobce z jejich užívání. Tento názor má odraz v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž obec vlastnící pozemní komunikaci jako samostatný předmět právních vztahů na cizím pozemku nabývá majetkový prospěch na úkor vlastníka pozemku. Rovněž by bylo možno uvažovat o tom, že umístění komunikace na části pozemku brání užívání celé jeho plochy. Do nazírání na řešenou problematiku ovšem zasáhl nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Tímto rozhodnutím bylo v rámci úvah vyslovených jako obiter dictum konstatováno, že není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu vlastníku za užívání jeho pozemku pro veřejně prospěšné účely, a že vlastník pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na předestřený názor Ústavního soudu je tedy třeba uzavřít, že nárok žalobce postrádá právní podklad, pročež nelze než změnit prvostupňové rozhodnutí a žalobu zamítnout. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok na podkladě dlouhodobé konstantní judikatury, jež doznala zásadní změny teprve v průběhu řízení, pročež je namístě žalovanému v souladu s §150 o. s. ř. upřít právo na náhradu nákladů řízení.
Na základě dovolání žalobce i žalovaného se rozhodnutím odvolacího soudu zabýval Nejvyšší soud, jenž je rozsudkem ze dne 3. 7. 2015, č. j. 28 Cdo 332/2015-172, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K tomuto kroku jej vedl názor, že tezemi vyslovenými toliko v rámci obiter dicta nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nebyly překonány závěry dosavadní rozhodovací praxe prospívající úsudku o vzniku bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku osoby rozdílné od vlastníka komunikace. Založil-li tedy odvolací soud své rozhodnutí výlučně na myšlence o nezbytnosti transponovat úvahy vyřčené v rámci onoho obiter dicta do kontextu projednávané věci, nemůže jeho rozsudek obstát jako správný.
Městský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, č. j. 20 Co 318/2014-187, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 20 Co 318/2014-196, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 217.940 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), ohledně částky 215.815 Kč s příslušenstvím změnou téhož výroku rozhodnutí obvodního soudu žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok III.). Odvolací soud shledal, že nachází-li se na části pozemku žalobce parkoviště představující součást místní komunikace, vzniká tímto bezdůvodné obohacení na straně žalovaného, kterýžto jej jakožto vlastník předmětné stavby ve smyslu §9 odst. 1 ve spojení s §12 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb. využívá k jejímu umístnění. Jelikož však takřka polovinu daného pozemku pokrývá veřejná zeleň, přičemž tento způsob využití je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu přínosem nikoli pro žalovaného, ale pro příslušnou městskou část, nelze žalovaného mít za pasivně věcně legitimovaného co do plné výše žalovaného nároku, ale toliko co do rozsahu odpovídajícího (při zohlednění tržních cen) regulovanému nájemnému za užívání parkovištěm zastavěné plochy. Odvolací soud tudíž potvrdil rozhodnutí soudu první instance jen částečně, ve zbytku pak přistoupil k jeho změně a zamítnutí žaloby.
Proti rozsudku (výslovně výroku II.) odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jenž je přesvědčen o jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. i důvodnosti dle §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se totiž, že otázku pasivní věcné legitimace ve sporu o bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku jako veřejného prostranství odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, a současně poukazuje na to, že dovolací soud tuto otázku posuzuje rozdílně. Od závěrů odvolacího soudu odchylný přístup k této problematice je dle něj patrný například z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, či ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11. V judikatuře Nejvyššího soudu pak pro dovození pasivní věcné legitimace na straně žalovaného hovoří například rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1265/2011 či sp. zn. 28 Cdo 1425/2012. Dovolatel míní, že u hlavního města Prahy by neměl být zastáván odlišný přístup než v případě jiných statutárních měst, a poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 561/2012 a sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, v nichž byla v typově obdobných sporech dovozena pasivní věcná legitimace města Brna, taktéž členěného na městské části. Na povinnost obce vydat bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku jako veřejného prostranství lze usuzovat též z nedílného právního a společenského celku obce ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, jakož i z pravomoci obce vybírat místní poplatky za užívání veřejného prostranství dle §1, §4 a §14 téhož zákona. Důvody pro dovození pasivní věcné legitimace žalovaného dovolatel spatřuje též v převažujícím užívání prostranství obyvateli obce a jejich návštěvami, plné právní subjektivitě hlavního města Prahy, toliko omezeném právním postavení městských částí, rozpočtové propojenosti hlavního města a jeho částí i prostřednictvím dotací a „prioritním vlastnictví prostředků hlavního města Prahy ve správě městských částí.“ Dovolatel zastává názor, že jeho náhledu prospívají též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4587/2007 a sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 zaobírající se otázkou postavení městských částí hlavního města Prahy při uzavírání smluv o převodu vlastnického práva. Dle žalobce se v dané věci prosadí rovněž závěry vyřčené v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2472/13, stran korektního řešení situací, v nichž soudy selžou při sjednocování judikatury a vzniknou nejasnosti ohledně určení osoby pasivně věcně legitimované. Poukazovaný nejednotný přístup k otázce povinného subjektu si dále dle dovolatele žádá předložení sporu velkému senátu Nejvyššího soudu postupem předjímaným §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Své podání pak žalobce završil návrhem na změnu rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu, eventuálně na jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření vyvracel opodstatnění námitek žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, eventuálně je zamítl pro nedůvodnost.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázku ve smyslu citovaného ustanovení ovšem podané dovolání neskýtá. Rozpornost judikatury totiž nelze dovozovat z její chybné interpretace dovolatelem, ale výhradně z objektivně existujících rozdílných právních názorů skutečně vyslovených k téže posuzované otázce, což se arci z odkazované judikatury nepodává. Zmiňuje-li dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1425/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1265/2011, opomíjí, že ve naznačených sporech nebyla problematika pasivní věcné legitimace vůbec nastolena k dovolacímu přezkumu, pročež se jí Nejvyšší soud, vázáný vymezenými dovolacími důvody, nemohl podrobně zabývat (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu (jeho nálezy ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11) či Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2509/2012, či ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 561/2012) se pak týkají statutárního města Brna, tedy subjektu, ve vztahu k němuž se neuplatní konstrukce zákonodárcem vpravené do zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, jichž je ovšem třeba dbát při řešení typově shodných sporů týkajících se právě posléze uvedeného subjektu. Ke specifickému postavení hlavního města a jeho vnitřnímu uspořádání se Nejvyšší soud opakovaně vyjadřoval v řadě svých rozhodnutí (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1127/2009, či ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013), kterážto v podstatě zastřešil v usnesení ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, v němž se vypořádával s obdobnou argumentací (zahrnující i problematiku místních poplatků) plédující pro pasivní věcnou legitimaci hlavního města Prahy, a na něž tak lze v dalším pro stručnost odkázat. Jak bylo dále připomenuto v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5047/2015, kontradiktorní názor na určení subjektu povinného k vydání bezdůvodného obohacení se současně nepodává ani ze vzpomínaného usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 2728/13, v němž byla řešena především korektnost způsobu, jímž se s touto otázkou vypořádaly obecné soudy, přičemž kupříkladu ve svém usnesení ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 1208/15, sledovaný problém blíže rozebírajícím, se Ústavní soud zřetelně přiklonil k náhledu zastávanému i v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu.
K uváděným rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4587/2007, a ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2367/2003, se sluší uvést, že z jimi dotčené problematiky vlastnických poměrů hlavního města Prahy a jeho městských částí neplynou žádné relevantní závěry stran vymezení subjektu zajišťujícího prostřednictvím užívání pozemků jako veřejného prostranství (zeleně) povinnost dbát o potřeby svých občanů, což je v souladu s ustáleným výkladem zachyceným například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2491/2015, a tam odkazovanou judikaturou, klíčovým faktorem pro dovození pasivní věcné legitimace ve sporech obdobného charakteru. Tuto stěžejní tezi pak nikterak nevyvrací ani povšechný poukaz na rozpočtovou propojenost městských částí a hlavního města.
Tvrzení dovolatele o rozporném judikatorním náhledu na otázku pasivní věcné legitimace ve srovnatelných kauzách tudíž nelze mít za opodstatněné, což činí nepřiléhavým jak poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS 2472/13, tak požadavek na postup dle §20 zákona č. 6/2002 Sb. Jelikož dovolání neobstálo jako přípustné, nezbylo Nejvyššímu soudu než je podle §243c odst. 1, věty první, o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, s přihlédnutím k povaze sporu a úkonů žalovaného je však nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu pokládat za účelné, neboť u hlavního města Prahy lze zpravidla presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů, není-li prokázána existence zvláštních okolností vyžadujících zastoupení advokátem (k tomu srovnej více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4175/2013, a judikaturu zde odkazovanou).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu