ECLI:CZ:NS:2015:28.CDO.332.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 332/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce O. Ž. , zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o zaplacení částky 433.755,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 190/2013, o dovolání žalobce i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 27 C 190/2013-42, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 433.755,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Obvodní soud v souladu s žalobními tvrzeními shledal žalovaného povinného k vydání bezdůvodného obohacení, jehož se mu dostalo užíváním pozemku parc. č. 2031/131 v k. ú. Ch., obec P., vlastněného žalobcem. Na předmětném pozemku je umístěno veřejné parkoviště, které je v souladu s §12 odst. 4 a §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, součástí místní komunikace ve vlastnictví žalovaného. Toto parkoviště, jež je samostatnou věcí a způsobilým předmětem občanskoprávních vztahů, přitom brání užívání pozemku v celé jeho ploše. S přihlédnutím ke zmíněné skutečnosti, jakož i judikaturou zastávanému názoru, dle nějž v případě v občanskoprávní rovině neupraveného obecného užívání pozemku vlastnicky náležícího třetí osobě dochází ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně příslušné obce, soud shledal opodstatněným požadavek žalobce na zaplacení obnosu odpovídajícího rozloze pozemku i cenové regulaci nájemného z pozemků nesloužících k podnikání.
K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, č. j. 20 Co 318/2014-110, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud vzpomněl svých dřívějších rozhodnutí vydaných v obdobných sporech, v nichž vyhověl požadavku žalobce na náhradu za bezesmluvní užívání jeho pozemků žalovaným, jenž je v souladu s §12 odst. 4 a §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místních komunikací, jež se na těchto pozemcích nacházejí a vylučují žalobce z jejich užívání. Tento názor má odraz v judikatuře Nejvyššího soudu, dle níž obec vlastnící pozemní komunikaci jako samostatný předmět právních vztahů na cizím pozemku nabývá majetkový prospěch na úkor vlastníka pozemku. Rovněž by bylo možno uvažovat o tom, že umístění komunikace na části pozemku brání užívání celé jeho plochy. Do nazírání na řešenou problematiku ovšem zasáhl nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14. Tímto rozhodnutím bylo v rámci úvah vyslovených jako obiter dictum konstatováno, že není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu vlastníku za užívání jeho pozemku pro veřejně prospěšné účely, a že vlastník pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení. S ohledem na předestřený názor Ústavního soudu je tedy třeba uzavřít, že nárok žalobce postrádá právní podklad, pročež nelze než změnit prvostupňové rozhodnutí a žalobu zamítnout. Odvolací soud současně přihlédl k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok na podkladě dlouhodobé konstantní judikatury, jež doznala zásadní změny teprve v průběhu řízení, pročež je na místě žalovanému v souladu s §150 o. s. ř. upřít právo na náhradu nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., jelikož odvolacím soudem řešená otázka vykazuje atributy, s nimiž §237 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu vyslovující se k otázce náhrady za užívání pozemků zastavěných místní komunikací reprezentované například rozhodnutími sp. zn. 33 Odo 1405/2005, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, či sp. zn. 28 Cdo 3467/2013, přičemž aprobace této rozhodovací praxe Ústavním soudem je zřejmá z jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 34910/13 a sp. zn. II. ÚS 268/14. Rozhodl-li odvolací soud odlišně od svých rozsudků vynesených v obdobných sporech mezi týmiž účastníky, v nichž byl posuzován nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání téhož pozemku, narušil právní jistotu účastníků i princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Dovolatel zdůrazňuje, že rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nelze mít v projednávané věci za závazné, a to ani v části obsahující takzvané nosné důvody, natož pak v pasáži označené jako obiter dictum. Zmíněný nález byl Ústavním soudem vydán, aniž by k tomu byly splněny procesní, materiální či kompetenční podmínky, jak se podává i z judikatury Ústavního soudu (zejména nálezu sp. zn. Pl. ÚS 27/09). Odchylnost právních názorů zaujatých při vydávání zmíněného nálezu od závěrů vyslovených v předchozích rozhodnutích Ústavního soudu měla v souladu s §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vést k předložení řešené otázky plénu Ústavního soudu. Nebylo-li tak učiněno, je zřejmé, že Ústavní soud byl při formulování svého postoje, jenž se významně odchyluje od konstantní judikatury, nesprávně obsazen, čímž bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Předmětný nález je třeba pokládat za exces, jenž narušuje právo chráněné čl. 11 Listiny základních práv a svobod, vybočuje z dosavadní judikatury Ústavního soudu v restitučních věcech (reprezentované například nálezy sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či sp. zn. I. ÚS 1404/13) a směřuje k popření smyslu a účelu restitučního zákonodárství.
Dovolatel dále poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2344/2012, v němž nebyla připuštěna aplikace ojedinělého nálezu Ústavního soudu, jakož i na rozsudek téhož soudu sp. zn. 22 Cdo 367/2012, z nějž se podává, že teprve závěry vyjádřené v plenárním stanovisku stvrzeném Ústavním soudem i v dalších rozhodnutích lze považovat v obdobných situacích za ustálenou judikaturu. Dovolatel také připomíná, že byl při restituci pozemků v dobré víře, že mu jsou vydávány se všemi atributy vlastnického práva, a tím, že mu v průběhu let bylo právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků pravomocně přiznáváno, bylo založeno jeho legitimní očekávání. Na podporu důvodnosti nároku dovolatel odkazuje i na aktuální nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, jež se zaobírají dotčenou problematikou. Polemiku se závěry odvolacího soudu pak uzavírá návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že potvrdí prvostupňové rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení, eventuálně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odmítl opodstatnění námitek žalobce a navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu v jeho nákladovém výroku II. podal také žalovaný dovolání, k němuž se negativně vyjádřil žalobce.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V projednávaném sporu lze žalobci přisvědčit, že se při posouzení otázky nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, akceptované i rozhodnutími soudu Ústavního (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3490/13, či ze dne 15. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 268/14). Nejvyšší soud opakovaně konstatoval, že je-li obec v souladu s §9 odst. 1, větou druhou, zákona č. 13/1997 Sb. vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009), a to případně i v rozsahu odpovídajícím užívaní nezastavěné, ale k provozu komunikace nezbytné plochy (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2542/2009). Tyto úvahy se přitom prosadí i v nyní projednávaném sporu.
Ač by dovolatelem připomínanou zásadu předvídatelnosti bylo jen stěží možno upřednostňovat před Ústavním soudem náležitě usměrněným výkladem podústavního práva, v projednávaném sporu není namístě odklánět se od odvolacím soudem dříve vyřčených názorů (korelujících i s náhledem obsaženým v odkazované judikatuře) pouze s ohledem na to, že Ústavní soud v části nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, označené jako obiter dictum naznal, že by na řešenou problematiku mohlo být nahlíženo odchylně. Ve zmíněné pasáži předně nejsou vyjádřena nosná právní pravidla, o něž se výrok uvedeného rozhodnutí (zaobírajícího se primárně výkladem restitučních předpisů) opíral, a již proto lze v souladu s ustáleným výkladem čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, takto vysloveným tezím upřít povahu závaznosti pro rozhodovací praxi obecných soudů (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, bod 55 a násl., nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3465/12, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2438/2010). Ke shodnému závěru dospěl Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4250/2014. Nelze odhlédnout ani od toho, že povýšením zmiňovaného obiter dicta by byly v podstatě negovány nosné důvody vyjádřené v jiných rozhodnutích Ústavního soudu (srov. například nález ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. III. ÚS 3735/11, či nález ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 1607/11), jež byly připomenuty i v aktuální rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentované například nálezem ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Odvolací soud přitom zcela rezignuje na snahu argumentačně osvětlit neuplatnitelnost těchto nosných důvodů v projednávaném sporu a neobjasňuje, proč bylo namístě odklonit se od dosavadní rozhodovací praxe, což je dle Ústavního soudu korektním nástrojem iniciace změny judikatury (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 44/06). Rovněž je možno zmínit, že byť vzpomínané obiter dictum hovoří obecně o překážce užívání působící ve prospěch veřejného statku, nebylo formulováno v návaznosti na skutkový stav ekvivalentní projednávanému sporu, neboť zde nešlo o stavbu na cizím pozemku.
K výtce poukazující na nedostatky procesního postupu Ústavního soudu z pohledu §23 zákona č. 182/1993 Sb. lze podotknout, že sledovaný názor nebyl formulován jako právní důvod meritorního rozhodnutí o projednávané stížnosti odchylující se od dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, ale toliko jako úvahy vyslovené nad rámec věcného posouzení stěžejní otázky, přičemž obiter dictum za odchylný právní názor ve smyslu zmiňovaného ustanovení pokládat nelze (k tomu srov. více Jan Filip, CSc., Pavel Holländer, Vojtěch Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, 2. vydání. Praha: 2007, s. 99 a násl.).
S ohledem na předestřené je ovšem zřejmé, že žalobce podal dovolání důvodně, pročež Nejvyšší soud přistoupil podle §243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé, jakož i v akcesorickém výroku nákladovém, a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Za dané procesní situace pak bylo nadbytečné zabývat se dovoláním žalovaného zpochybňovanou správností nákladového výroku rozsudku odvolacího soudu.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, věty první, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2015
JUDr. Jan E liáš, Ph.D.
předseda senátu