ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2635.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 2635/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce J. I. , zastoupeného JUDr. Bohuslavem Petrem, advokátem se sídlem v Hluboké nad Vltavou, Luční 901, za účasti 1) Lesů České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČ 421 96 451, 2) Povodí Vltavy, státní podnik , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, IČ 708 89 953, zastoupeného JUDr. Kateřinou Soukupovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, U Malše 8, 3) O. Š. , 4) J. T. , 5) J. T. , 6) T. T. , 7) M. T. , 8) D. M. , účastníci 5), 6), 7) a 8) zastoupeni O. Š., 9) E. T. , 10) J. V. , 11) M. Č. , 12) O. B. , zastoupené O. B., 13) Ing. F. S. , 14) nesvéprávné J. V. , zastoupené opatrovníkem M. Č., 15) Města Český Krumlov , se sídlem Městského úřadu v Českém Krumlově, náměstí Svornosti 1, IČ 002 45 836, 16) III. R, spol. s r.o. , se sídlem v Přídolí 7, okres Český Krumlov, IČ 260 31 132, 17) Městyse Přídolí , se sídlem Úřadu městyse v Přídolí 2, IČ 002 46 093, 18) České republiky - Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, a 19) Monarchia Přídolí s.r.o. , se sídlem č. ev. 23, 793 36 Malá Morávka, IČ 608 26 321, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 189/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. ledna 2015, č. j. 8 Co 2303/2014-791, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Českém Krumlově ze dne 11. 6. 2009, č. j. 130715/62203/09-8088/92/No/0-R, bylo podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), rozhodnuto, že „žalobce není vlastníkem nemovitostí zapsaných v pozemkové knize číslo knihovní vložky 18 pro katastrální území S., tvořících usedlost v M., okres Č. K.“.
V řízení podle části páté občanského soudního řádu Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č. j. 5 C 189/2009-628, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 1. 2014, č. j. 5 C 189/2009-662, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby „soud zrušil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu v Českém Krumlově, č. j. 130715/62203/09-8088/92/No/0-R, a aby rozhodl, že žalobce je vlastníkem nemovitostí, které tvořily původně jednotnou usedlost v M., okres Č. K., dříve zapsané v pozemkové knize, knihovní vložka 18, nyní zapsané na LV č. 102, 10, 196, 297, 317, 318, 321, 329, 333, 1001 a 1002, vše v k. ú. P. a S., obec P., a aby soud rozhodl o tom, že tyto nemovitosti se žalobci vydávají, zároveň, aby soud uložil Pozemkovému fondu ČR v případě dodatečně zastavěných pozemků žalobci převést bezúplatně do vlastnictví jiné pozemky ve vlastnictví státu a kvalitě jako původní pozemky“ (výrok I.); dále rozhodl, že „žalobce je povinen nahradit žalovanému Lesy ČR, s.p. 1.712,82 Kč (výrok II.), a že „žalobce je povinen nahradit žalovanému Povodí Vltavy, s.p. k rukám advokáta JUDr. Kateřiny Soukupové 12.194,71 Kč“ (výrok III.), ostatním „žalovaným“ právo na náhradu nákladů nepřiznal (výrok IV.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť právní předchůdce žalobce, jeho strýc J. P., který byl rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 7 C 553/2002, prohlášen za mrtvého ke dni 8. 5. 1945, nesplňoval ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 zákona ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen „zákon č. 243/1992 Sb.“), podmínku československého státního občanství; byl německé státní příslušnosti, sloužil jako německý občan v německé armádě a padl na sklonku II. světové války při válečných operacích v polském Š. V době konfiskace jeho nemovitého majetku (jenž je předmětem žaloby) tedy J. P. nebyl československým státním občanem, přičemž československé státní občanství nenabyl ani později „způsobem předpokládaným v ustanovení §2 zákona č. 243/1992 Sb.“. Poukazoval-li žalobce na právní neúčinnost a nicotnost konfiskace podle dekretu č. 12/1945 Sb., pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že „v té době konfiskace vůči J. P. jako fyzické osobě nebyla možná“, že předmětný nemovitý majetek byl ke dni 8. 5. 1945 ležící pozůstalostí „podle §547 tehdy platného občanského zákoníku“, a že zůstal v jeho vlastnictví, neboť nebyl projednán v dědickém řízení. Není tak splněna jedna z podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 1 zákona o půdě, že nemovitosti přešly na stát v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 způsobem uvedeným v ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě.
K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Co 356/2014-668, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud vytkl soudu prvního stupně nedostatky v odůvodnění jeho rozhodnutí a současně jej s ohledem na závěry uvedené v obdobné věci v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 170/96, zavázal odlišným právním názorem, než který vyslovil správní soud v této věci v rozsudku ze dne 26. 6. 1996, č. j. 10 Ca 162/96-21, že „není možná konfiskace ležící pozůstalosti“. Podotkl, že pro konfiskaci majetku podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), není podstatným státní občanství J. P., ale jeho německá národnost [viz §1 odst. 1 písm. a) tohoto dekretu)], kterou ostatně žalobce ani nerozporuje. Dále soudu prvního stupně uložil, aby zohlednil názor Ústavního soudu uvedený v rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 170/96, že zákon č. 243/1992 Sb., je zákonem speciálním ve vztahu k zákonu o půdě, a přezkoumal, zda právní předchůdkyně žalobce M. I. (matka žalobce), „která podala restituční žádost dne 21. 12. 1992“, splnila podmínky restitučního zákona č. 243/1992 Sb., zejména, zda byla vlastníkem nárokovaného majetku; naproti tomu neměl soud prvního stupně podle závazného právního názoru odvolacího soudu řešit „výtky“ žalobce o formálních nedostatcích konfiskace, nýbrž jen zkoumat, zda nedošlo ke zneužití konfiskace (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99), a vypořádat se i s dalšími námitkami žalobce, které pominul.
Okresní soud v Českém Krumlově znovu ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 C 189/2009-714, tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žalobce je povinen „nahradit žalovanému Lesy ČR, s. p. 1.163,- Kč“ (výrok II.), „žalovanému Povodí Vltavy, s. p. k rukám advokáta JUDr. Kateřiny Soukupové 14.694,71 Kč“ (výrok III.) a že ostatním žalovaným se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.).
K odvolání žalobce proti výrokům I. až III. rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 29. 8. 2014, č. j. 5 C 189/2009-714, Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 1. 2015, č. j. 8 Co 2303/2014-791, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění (a ze správního spisu vyplývá), že původním vlastníkem předmětných nemovitostí byl J. P. (na základě odevzdací listiny ze dne 2. 8. 1940, přičemž k zápisu jeho vlastnického práva došlo dne 8. 5. 1941), který byl německé národnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 1993, sp. zn. Nc 1101/92, byl J. P. prohlášen dnem 8. 5. 1945 za mrtvého; jeho nemovitý majetek shora označený byl konfiskován podle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb. (konfiskační vyhláška MNV Spolí byla odeslána dne 22. 1. 1946), a usedlost v M. byla přídělovou listinou ze dne 28. 12. 1947 (přídělem č. 166) přidělena Národním pozemkovým fondem v Praze do vlastnictví manželů A. a B. V. (k zápisu vlastnického práva do pozemkové knihy došlo dne 1. 1. 1948). Rozsudkem Okresního soudu v České Krumlově ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 7 C 553/2002, bylo určeno, že „nemovitý majetek J. P., prohlášeného za mrtvého ke dni 8. 5. 1945, původně zapsaný v pozemkové knize, knihovní vložka č. 18, pro k. ú. S., je k 8. 5. 1945 po obsahové stránce ležící pozůstalostí“; na základě tohoto rozsudku provedl Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Český Krumlov, duplicitní zápis ke všem žalobou dotčeným nemovitostem. Řízení ve věci restituce majetku po J. P. bylo zahájeno u pozemkového úřadu dne 21. 12. 1992 podáním M. I. (matky žalobce a sestry původního vlastníka nemovitostí, která nabyla československé státní občanství dne 3. 2. 1956), přičemž Okresním úřadem Český Krumlov - pozemkovým úřadem bylo dne 21. 6. 1993 pod č. j. 12121/93 rozhodnuto, že M. I. není oprávněnou osobou (toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 1993, sp. zn. 10 Ca 265/93, a věc byla okresnímu úřadu vrácena k dalšímu řízení). Dalším rozhodnutím Okresního úřadu Český Krumlov - pozemkového úřadu ze dne 29. 2. 1996, č. j. PÚ 28478/96, bylo rozhodnuto, že M. I. není vlastníkem předmětných nemovitostí (toto rozhodnutí bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 1996, sp. zn. 10 Ca 162/96, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení). V průběhu řízení před správním orgánem M. I. dne 1. 7. 2000 zemřela, a jako dědici přicházejí její manžel a žalobce. Dědické řízení po J. P. bylo usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. D 339/96, zastaveno pro nedostatek majetku, a usnesením Okresního soudu v Českém Krumlově, sp. zn. D 1060/2000, ve věci projednání dědictví po M. I. bylo rozhodnuto, že její nárok jako domnělé oprávněné osoby podle ustanovení §4a odst. 2 zákona o půdě byl ke dni úmrtí v hodnotě 0,- Kč.
Rozhodnutí odvolací soudu je (shodně se soudem prvního stupně) založeno - s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 170/96 - na závěru, že byl-li původní vlastník předmětných nemovitostí německé národnosti a státním občanem Velkoněmecké říše, v důsledku čehož pozbyl československé státní občanství, a byl-li ke dni 8. 5. 1945 pravomocným rozhodnutím soudu prohlášen za mrtvého, nemohl se již zúčastnit řízení podle dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské (ze dne 2. 8. 1945), či „podle zákona č. 245/1948 Sb.“, a proto ani nemohl splnit podmínky dané ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb.; mimo to nebylo prokázáno ani tvrzeno, že J. P. se neprovinil proti československému státu. Tyto podmínky tudíž nesplňovala ani matka žalobce M. I., která vlastníkem předmětného majetku nikdy nebyla. Aplikace ustanovení §6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě [nesprávně uvedeno písmeno b)], tedy přechod nemovitostí na stát bez právního důvodu, jak žalobce namítal, není možná, neboť v daném případě došlo k přechodu majetku J. P. na stát ex lege ke dni 23. 6. 1945 podle dekretu č. 12/1945 Sb., který v §1 odst. 1 stanoví, že se s okamžitou platností a bez náhrady konfiskuje pro účely pozemkové reformy zemědělský majetek, jenž byl ve vlastnictví všech osob německé a maďarské národnosti bez ohledu na státní příslušnost, přičemž následné konfiskační řízení (konfiskační vyhláška či jiné rozhodnutí) mělo pouze deklaratorní a prováděcí charakter (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/95 a sp. zn. II. ÚS 170/96). K přechodu majetku na stát tudíž došlo mimo rozhodné období podle zákona o půdě, počínající dne 25. 2. 1948, a nepřipadá tedy v úvahu ani možnost zneužití konfiskace, jak má na mysli např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 129/99. Pokud žalobce namítal, že „došlo k porušení zákona, neboť po úmrtí J. P. nebylo vyvoláno dědické řízení, v jehož rámci by právní předchůdkyně žalobce mohla předmětný majetek nabýt, byť by jí byl následně konfiskován, ale stala by se oprávněnou osobou podle zákona č. 243/1992 Sb.“, odvolací soud uvedl, že nebylo logické zahajovat dědické řízení v situaci, kdy se ležící pozůstalost již stala předmětem konfiskace (o úmrtí J. P. nemusely mít tehdejší československé orgány povědomost - za mrtvého ke dni 8. 5. 1945 byl prohlášen až rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 21. 2. 1993, sp. zn. Nc 1101/92).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež pokládá za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení (dvou) „otázek hmotného práva“, konkrétně „stran aplikace restitučních předpisů ve vztahu ke splnění požadavku československého státního občanství a rovněž co se týče hodnocení nicotnosti konfiskačního rozhodnutí“, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje na to, že jeho právní nástupnictví po M. I. vyplývá z usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. D 1060/2000-106, v němž je výslovně zmíněno nabytí předmětného restitučního nároku žalobcem, a dovozuje, že jeho nárok může vyplývat buď ze zákona č. 243/1992 Sb. nebo ze zákona č. 229/1991 Sb., přičemž jako stěžejní podle prvního z těchto zákonů lze označit kritérium neprovinění se proti československému státu; „v tomto ohledu se skutečně J. P. žádným způsobem neprovinil“ a „kritérium znovunabytí československého státního občanství se ho nedotýká, neboť je až do své smrti nepozbyl“ (v tomto ohledu bylo v řízení dokladem o sčítání lidu z roku 1930 prokázáno, že J. P. se hlásil k československému občanství), přičemž nucené nabytí státního občanství Velkoněmecké říše nemá žádnou relevanci, jelikož mu bylo protektorátní mocí po nulitní Mnichovské dohodě vnuceno. Podmínka znovunabytí československého státního občanství pak musí být interpretována za pomoci logického argumentu a maiore ad minus , tj. pokud jsou chráněny ty fyzické osoby, které státní občanství československé po jeho pozbytí opětovně nabyly, pak o to více musí být chráněny ty osoby, jež československé státní občanství nikdy nepozbyly (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 154/95). Účinky dekretu presidenta republiky č. 33/1945 Sb. se vztahují toliko na žijící osoby a protože v té době byl J. P. již několik měsíců po smrti, nacházel se mimo rámec působnosti tohoto dekretu; „jeho československé státní občanství tak zůstalo nedotčeno“. Dále dovolatel uvedl, že nelze-li dovodit restituční nárok J. P., resp. jeho nástupců podle zákona č. 243/1992 Sb., „je možné dostat se do režimu zákona č. 229/1991 Sb.“. Je totiž problematická již sama konfiskace jeho majetku jakožto ležící pozůstalosti, aniž by stát inicioval zahájení dědického řízení, jak se uvádí v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 1947, č. j. 457/47-III., a aplikace závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. ÚS 170/96, jak učinil odvolací soud, není přiléhavá, jelikož šlo o skutkově odlišnou věc. Nesprávným způsobem se pak odvolací soud vypořádal s využitelností závěrů v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 524/98, neboť odkázal jen na obecné pravidlo, podle nějž je právním důvodem přechodu vlastnického práva na stát již sám dekret č. 12/1945 Sb., ačkoliv k platnému přechodu tohoto práva nemůže dojít bez řádného konfiskačního rozhodnutí (viz nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 35/96 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2398/98). Správní orgány v konfiskačním řízení však nepostupovaly proti ležící pozůstalosti po J. P. jakožto účastníku řízení, ale vůči zemřelé osobě, což znamenalo flagrantní vadu řízení, způsobující nicotnost konfiskace, což vede k tomu, že stát s daným majetkem nakládal bez právního důvodu; vzhledem k tomu, že se tak stalo v rozhodném období ve smyslu zákona o půdě, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, „konstruuje“ se restituční nárok podle ustanovení §6 odst. 1 písm. p) tohoto zákona, jak odvolací soud dovodil v rozsudku ze dne 26. 6. 1996, č. j. 10 Ca 162/96-21, od nějž se v napadeném rozsudku odklonil. Dále dovolatel namítá, že vedení konfiskačního řízení se zemřelým implikuje z pohledu lidsko-právního porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy, když ležící pozůstalosti nebyl ustanoven opatrovník, který by jí zaručil využít procesních práv (K otázce ležící pozůstalosti v konfiskačním řízení viz Hrdina, P., Hartmanová, H. Ležící pozůstalost a konfiskační dekrety. Právní rozhledy. 3/1998. s. 120 a násl.), což se promítá i do otázky doručování a vykonatelnosti (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1430/2001). Pakliže se stát v rozhodném období choval jako vlastník a s nemovitostmi poté, co se ujal jejich držby, disponoval ve formě přídělů, směn a převodů (výjimku představuje jen příděl nemovitostí nepatrné rozlohy manželům V. v roce 1947, který však s ohledem na nicotnou povahu konfiskace nemohl vyvolat právní účinky), jde o převzetí věci bez právního důvodu (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 166/2012). Dovolatel uzavírá, že „postupem správních i justičních orgánů mu byla způsobena závažná majetková újma, čímž bylo narušeno jeho základní lidské právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě“. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
První účastník se v písemném vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Taktéž osmnáctá účastnice řízení se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., či jeho části. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je tedy (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročníku 2014, pod číslem 116, usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), a usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014]. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak z obsahu dovolání vyplývá, dovolatel shledává jeho přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v řešení dvou „otázek hmotného práva“, a to 1) „stran aplikace restitučních předpisů ve vztahu ke splnění požadavku československého státního občanství“, a 2) „co se týče hodnocení nicotnosti konfiskačního rozhodnutí“, při jejich řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ve vztahu k řešení první „formulované“ otázky hmotného práva však dovolatel v dovolání neuvedl, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odvolacím soudem odchyluje; pro tuto vadu dovolání nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Bez ohledu na již uvedené je možno uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3283/2012, a ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5050/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1613/2008, ze dne 30. 6. 2006, sp. zn. 28 Cdo 619/2004, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2949/2004, ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2974/2006), jakož i s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. plenární stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), nehledě již na to, že žalobce zpochybňuje přechod majetku na stát před rozhodným obdobím (srov. §4 odst. 1 zákona o půdě).
Pokud dovolatel zpochybil i závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno ani tvrzeno, že J. P. se neprovinil proti československému státu, pak jednak jde o otázku skutkových zjištění a nikoliv právního posouzení věci, a navíc dovolatel v tomto ohledu neuvedl, v čem spatřuje přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Ohledně druhé dovolatelem nastíněné otázky, tedy „co se týče hodnocení nicotnosti konfiskačního rozhodnutí“, není dovolání žalobce ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud tuto otázku ve svém rozhodnutí neřešil, nýbrž jen poukázal na závěry, k nimž Ústavní soud dospěl v nálezu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. II. ÚS 170/96 (v tomto ohledu se odvolací soud v napadeném rozsudku odchýlil - jak již bylo shora uvedeno - od právního názoru vysloveného v této věci v rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (správního soudu) ze dne 26. 6. 1996, č. j. 10 Ca 162/96-21, přičemž již ve svém předchozím zrušujícím usnesení ze dne 10. 4. 2014, č. j. 8 Co 356/2014-668, výslovně zavázal soud prvního stupně k tomu, aby v dané věci (právě s ohledem na závěry uvedené v citovaném nálezu Ústavního soudu) neřešil „výtky“ o formálních nedostatcích konfiskace. Tato otázka tedy přípustnost dovolání (taktéž) založit nemůže, neboť nesplňuje kritéria stanovená v ustanovení §237 o. s. ř. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
K námitce dovolatele, že „postupem správních i justičních orgánů mu byla způsobena závažná majetková újma, čímž bylo narušeno jeho základní lidské právo vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny základních práv svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Evropské úmluvě“, lze jen pro úplnost poukázat např. na závěry uvedené v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 13. 12. 2000 (č. 33071/96) ve věci Malhous proti České republice, v němž zdůraznil, že není z důvodu ratione temporis příslušný posuzovat soulad či rozpor s Evropskou úmluvou u těch aktů vyvlastnění, k nimž došlo před 18. 3. 1992, kdy ČSFR Evropskou úmluvu ratifikovala. Evropský soud taktéž vyslovil v četných restitučních záležitostech svou nepříslušnost ratione materiae, neboť restituenti nejsou vlastníky ve smyslu čl. 1 Protokolu a Evropská úmluva negarantuje žádné „právo na restituci“ (dále srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. I ÚS 494/03, a ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2079/07).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první o. s. ř. za situace, kdy žalobcovo dovolání bylo odmítnuto a kdy ostatním účastníkům v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu