ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.2988.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 2988/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce Ing. Z. B. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem ve Zbečně, Na Riviéře 123, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO: 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za vedlejší účasti (na straně žalované) hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupeného JUDr. Miroslavem Janstou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o nahrazení projevu uzavřít dohodu o vydání náhradních pozemků , v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 202/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 25 Co 369/2012-1127, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. dubna 2016, č. j. 25 Co 369/2012-1165, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 388 Kč k rukám advokáta JUDr. Ladislava Košťála do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 15. února 2012, č. j. 7 C 202/2005-869, jímž byla žalované uložena povinnost uzavřít s žalobcem dohodu o bezúplatném převodu označených pozemků v katastrálních územích H. a U., k uspokojení nároku žalobce na převod náhradních pozemků za pozemky, jež se podle zákona nevydávají, plynoucí z označených rozhodnutí pozemkového úřadu (§11 odst. 2, §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon o půdě“).
Odvolací soud korigoval rozhodnutí obvodního soudu pouze potud, že z nárokovaných pozemků přiřkl žalobci toliko pozemky parc. č. 101/1, 104/4 a 104/6 v kat. H. a pozemek parc. č. 1758/3 v kat. území U., jež byly v době rozhodování ve vlastnictví státu a jejichž převodu k uspokojení nároku žalobce – dle odvolacího soudu – nebrání žádná překážka.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že se rozhodnutí odchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, v otázce zániku práva na převod náhradních pozemků, a to též ve vazbě na předchozí uspokojení nároku poskytnutím finanční náhrady (vyplacením částky ve výši 10 153 662 Kč).
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž však žádné naplněno není, neboť relevantní právní otázky odvolací soud vyřešil napadeným rozhodnutím v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, kdy Nejvyšší soud současně neshledal ani důvody k jinému posouzení těchto otázek, v jeho rozhodovací praxi již vyřešených.
Řešení otázky zániku nároku žalobce na poskytnutí náhradního pozemku za pozemky, jež oprávněné osobě pro zákonem stanovenou překážku nelze vydat (§11 odst. 1, §11a zákona o půdě) podává se z dovolacím soudem v dané věci již dříve vydaných rozhodnutí (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 812/2013); od závěrů v nich vyjádřených (včetně další judikatury zmíněné v odůvodnění těchto rozhodnutí) se odvolací soud napadeným rozsudkem neodchýlil.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srovnej např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněného pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) principiálně vychází z toho, že finanční náhrada je v pořadí až druhým subsidiárním nárokem osob oprávněných, které se v první řadě mohou domáhat vydání náhradních pozemků. Úmyslem zákonodárce bylo pokud možno řešit nároky oprávněných osob na náhrady podle zákona o půdě poskytnutím věcných plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. března 2006, sp. zn. 28 Cdo 1615/2004). Závěr, že mechanismus poskytování finanční náhrady (§16 zákona o půdě) se zpravidla aktivuje teprve ve vazbě na zjištění, že za nevydané pozemky nelze oprávněné osobě poskytnout jiný vhodný pozemek, je vyjádřen i v dalších rozhodnutích dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 28 Cdo 1767/2010), nebo také již ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, uveřejněném pod č. 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V situaci, kdy bylo zachováno právo žalobce na naturální náhradu (na převod jiného zemědělského pozemku), nebylo možno uvažovat o náhradě finanční; právo tak nebylo uspokojeno poskytnutím peněžitého plnění, které – jak současně plyne ze zjištění soudů nižších stupňů – bylo také předchůdci žalované bezodkladně vráceno.
Rozhodnutí odvolacího soudu pak nekoliduje ani další judikaturou dovolacího soudu, jíž žalovaná označuje v dovolání (rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3113/2007, ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3810/2007, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2242/2010), která řeší otázku vzniku bezdůvodného obohacení v situaci po zrušení rozhodnutí, podle něhož bylo plněno. [Ostatně, v dané věci nebylo právním důvodem peněžitého plnění (později zrušené) rozhodnutí soudu, ovšem ani hmotné právo, dle nějž žalobce měl právo na poskytnutí náhradních pozemků.]
Ostatně – jak plyne i z výrokové části napadeného rozhodnutí – neuspokojený nárok žalobce (jde-li o náhradu za pozemky uvedené v čl. I, bodu 3 rozhodnutí, v cenách k 24. 4. 1991) činil celkem 15 475 875 a v nyní souzené věci se mu dostává náhradních pozemků oceněných částkou 393 775 Kč; tedy ani při započtení žalovanou uváděné peněžité částky (10 153 662,93 Kč) tak či onak nemůže jít o situaci, kdy by se oprávněné osobě dostalo v dané věci naturální restituce převyšující výši neuspokojeného nároku.
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání, jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy k nákladům (oprávněného) žalobce patří odměna advokáta ve výši 2 500 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 3 písm. b/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 588 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. září 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu