ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3774.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3774/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: město Strážnice , IČO: 002 85 315, se sídlem ve Strážnici, náměstí Svobody 503, proti žalovanému: Lesy České republiky, s.p. , IČO: 421 96 451, se sídlem v Hradci Králové, Nový Hradec Králové, Přemyslova 1106/19, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: L. N. a.s., IČO: 469 03 305, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Řehořova 908/4, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 16 C 68/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. dubna 2015, č. j. 38 Co 298/2013-216, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejší účastník nemají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalobce napadl dovoláním shora označený rozsudek Krajského soudu v Brně, a to ve výrocích pod body I a III, jimiž byla zamítnuta žaloba na určení, že „žalobce je vlastníkem oplocení umístěného na /ve výroku číselně označených/ pozemcích v katastrálním území R. u S.“, a současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
Se zřetelem k době zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti napadenému rozhodnutí ve věci samé není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nepatří mezi rozhodnutí (usnesení) vypočtená v §238a o. s. ř. a přípustnost dovolání není založena ani ustanovením §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro rozhodnutí odvolacího soudu bylo určující, zda vymezená část oplocení na označených lesních pozemcích o stanovené délce (předmět sporu, k němuž se vztahuje žalobní návrh) byla samostatnou věcí nebo součástí jiné věci (stavby oplocení obory Radějov v celkové délce 19,9 km, jež také z větší části vede po jiných pozemcích, než které přešly do vlastnictví žalobce). Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že posouzení toho, zda jde o samostatnou věc či o její součást, vyplývá z úvahy nalézacího soudu a že tuto úvahu lze přezkoumat jen potud, zda byla vzata do úvahy relevantní hlediska a zda nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2250/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 574, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5113/2007, uveřejněný tamtéž pod pořadovým č. C 7761). V tomto směru nelze úvaze soudů nižších stupňů (založené na posouzení, že určená část plotu, jejíhož vydání se žalobce domáhá, byla k 1. 7. 2000 součástí vybudované stavby oplocení obory Radějov, o délce 19,9 km, kdy oddělením žalobcem požadované části plotu by došlo ke znehodnocení oborního oplocení jako celku) nelze nic vytknout.
Obecně přitom platí, že není-li stavba reálně rozdělena, může být předmětem občanskoprávních vztahů buď tato věc celá, nebo její ideální díl (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1465/2000). K problematice součásti věci (§120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“) dále srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 25 Cdo 770/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, ročník 2001, č. 2; či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3938/2013).
Není-li zpochybněn závěr shora uvedený (o povaze části plotu jako součásti „oborního oplocení“), nemůže obstát ani další navazující argumentace dovolatele (není-li součást věci – jak již výše uvedeno – způsobilým předmětem občanskoprávního vztahu; k tomu dále srov. např. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 3/90, publikovaný pod č. 4 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2504/2009; nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1413/2014).
Přitom i dovolatelem odkazované ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k uvažovanému přechodu dalších drobných staveb (o nějž dovolatel opírá svou argumentaci o rozdělení drobných liniových staveb a jejich současném přechodu do vlastnictví obce), svým účelem sleduje funkční vztah těchto drobných staveb k vydávaným pozemkům (k zajištění lesní, zemědělské či rybářské činnosti). Podle skutkových zjištění soudů nižších instancí (kterými je dovolací soud jako soud právní instance vázán a není oprávněn je revidovat) zde ovšem v případě nárokované části oplocení a lesních pozemků vydaných žalobci takový vztah není [právě proto, že k uvažovanému datu přechodu (1. 7. 2000) šlo o součást tzv. „oborního oplocení“ (obory Radějov) coby jednotného funkčního celku, zahrnujícího i pozemky jiných vlastníků a kdy také podstatná část oplocení je situována mimo pozemky, jež přešly do vlastnictví žalobce].
Z uvedeného plyne závěr o nepřípustnosti dovolání (ve vztahu k rozhodnutí ve věci samé a otázkám, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí), jež proto Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Napadl-li pak žalobce dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III rozsudku), ve vztahu k nákladovému výroku rozhodnutí žádné konkrétní námitky neuplatnil, ba ani nenaznačil, v čem spatřuje přípustnost a důvodnost dovolání ve vztahu k tomuto výroku rozhodnutí. Absence těchto obligatorních náležitostí (§241a odst. 2 o. s. ř.) představuje pak vadu, kterou po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání nelze odstranit (§241b odst. 3 o. s. ř.) a jež brání pokračování řízení o dovolání (k tomu srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a jež vede rovněž k odmítnutí dovolání (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.) v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy žalovanému ani vedlejšímu účastníku na jeho straně, kteří by měli na náhradu nákladů tohoto řízení jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu