ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3801.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3801/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně Ing. M. S., DiS. , S., zastoupené Mgr. Jiřím Kučerou, advokátem se sídlem v Praze 1, Dušní 8/11, proti žalované JUDr. B. O. , advokátce, se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 5462, o zaplacení částky 3.018.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 42/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. dubna 2014, č. j. 59 Co 490/2013-203, takto:
Odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24.974,- Kč k rukám Mgr. Jiřího Kučery, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále jen jako „odvolací soud“) změnil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 2. října 2013, č. j. 45 C 42/2013-103, v odvoláním napadeném výroku II tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3.008.137,- Kč se stanoveným úrokem z prodlení (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a současně rozhodl o nákladech vzniklých účastníkům v řízeních před soudy obou stupňů (výrok II).
Dovoláním žalovaná napadá oba výroky rozsudku (vymezujíc však důvody dovolání toliko ve vztahu k rozhodnutí o věci samé), spatřujíc přípustnost dovolání dle ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.) v tom, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na němž rozhodnutí závisí, totiž určení povinné osoby (ve sporu pasivně legitimované) k vydání bezdůvodného obohacení, v závislosti na zjištěném důvodu žalobkyní poskytnutého plnění, odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu; z ní dovolatelka poukazuje zejména na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 620/2011, 28 Cdo 2360/2012, 33 Odo 679/2003, 28 Cdo 808/2011 a 22 Cdo 1131/2000. Současně – kritizujíc závěry, jež dovolací soud vyslovil v rozsudku ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, vydaném ve skutkově podobné věci téže žalované – dovolatelka namítá, že dovoláním označené právní otázky řeší rozhodovací praxe dovolacího soudu rozdílně (poměřujíc označené rozhodnutí judikaturou shora citovanou). Za nesprávný pokládá zejména závěr, že jí na úkor žalobkyně vzniklo bezdůvodné obohacení (s důsledky vydat jej žalobkyni), v situaci, kdy žalobkyně plnila na základě smlouvy o úschově uzavřené s jinou osobou, advokátem Dr. M. Holomkem, a kdy bankovní účet žalované – tvrdí dále dovolatelka – byl toliko dohodnutým platebním místem.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II, bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.; článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a uzavřel, že dovolání není přípustné.
Rozhodovací praxe soudů je sjednocena v tom, že určení pasivně legitimovaného subjektu ze závazkového právního vztahu z bezdůvodného obohacení vyplývá již z ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2013); povinným subjektem je ten, kdo získal na úkor jiného bezdůvodné obohacení, tedy ten, jehož majetek se na úkor jiného neoprávněně zvětšil, popřípadě ten, u něhož nedošlo ke zmenšení majetku, které mělo po právu nastat (srov. např. závěry, publikované již ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 1978, sp. zn. Cpj 37/78; dále např. rozsudek ze dne 21. července 2005, sp. zn. 33 Odo 1110/2004, nebo rozsudek ze dne 4. února 2009, sp. zn. 30 Cdo 1197/2007 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ). Přitom je bezpochyby třeba rozlišovat mezi jednotlivými skutkovými podstatami bezdůvodného obohacení, tedy i mezi majetkovým prospěchem získaným plněním bez právního důvodu a plněním z neplatného právního úkonu, kdy důsledkem oboustranného plnění z neplatné smlouvy je podle §457 obč. zák. vzájemná povinnost účastníků vrátit si vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli a kdy věcná legitimace, aktivní i pasivní, je dána na straně účastníků smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004).
V posuzované věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na zjištění, že částka, jíž žalobkyně nárokuje k vrácení, byla připsána na bankovní účet žalované (která sama s penězi dále nakládala), v situaci, kdy žalobkyně nebyla v závazkovém vztahu s žalovanou, ovšem ani s jinou osobou – advokátem Dr. M. Holomkem, s nímž až následně uzavřela smlouvu o úschově peněžních prostředků, ovšem toliko jde-li o prostředky skládané a deponované na účtu jmenovaného advokáta (tedy nikoliv třetí osoby) a že dříve poskytnuté (bezesmluvní) plnění nelze proto podřadit zmíněné smlouvě.
Závěr odvolacího soudu (opřený o uvedená skutková zjištění), že na poskytnuté peněžní plnění je třeba pohlížet jako na plnění bez právem uznaného důvodu a že osobou povinnou ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení je zde žalovaná coby příjemce plnění, neodporuje závěrům konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu, zahrnující i žalovanou kritizovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, řešící případ, kdy se žalované coby obohacené dostalo majetkového prospěchu plněním jiné osoby v situaci, kdy zřetelně nebyly naplněny podmínky vzniku správy majetku jiným advokátem ve smyslu ustanovení §56a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů.
Naproti tomu žalovanou v dovolání předestřená judikatura Nejvyššího soudu (z níž dovolatelka současně usuzuje na nejednost judikatury dovolacího soudu) na posuzovaný případ nedopadá. Sluší se připomenout, že žalobkyně zde nenárokuje k vrácení plnění, jež by poskytla jiné osobě na základě neplatné či zrušené smlouvy (jejímž důsledkem byla by vzájemná vázanost práv a povinností účastníků neplatné nebo zrušené smlouvy dle §457 obč. zák. – viz dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2011, sp. zn. 28 Cdo 620/2011) a nejde ani o případ připodobitelný tomu, kdy dlužník hodlal přivodit zánik svého závazku poskytnutím plnění třetí osobě na základě pokynu věřitele (situace řešené Nejvyšším soudem v žalovanou označených rozsudcích ze dne 24. listopadu 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, resp. ze dne 28. března 2012, sp. zn. 28 Cdo 808/2011, přiměřeně též rozsudkem ze dne 24. května 2011, sp. zn. 32 Cdo 2733/2009). Nepřípadný je i odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. 28 Cdo 2360/2012 (v němž soud řešil otázku věcné legitimace ve sporu z bezdůvodného obohacení v případě složení zálohy na základě uzavřené smlouvy o smlouvě budoucí na účet třetí osoby coby smlouvou dohodnutého platebního místa), a konečně též odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2002, sp. zn. 22 Cdo 1131/2000, řešící důsledky omylu v projevu vůle smluvních stran (neshody mezi vůlí a projevem, jde-li o určení předmětu smlouvy), který ovšem v dané věci – vycházeje ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů – nenastal.
K otázce případné konkurence nároků na vydání bezdůvodného obohacení (jež vzniklo přesunem peněžních prostředků na účet žalované) a povinnosti jiné osoby k náhradě škody (pokud i vůči ní žalobkyně nárok dříve uplatnila) sluší se z aktuální rozhodovací praxe dovolacího soudu zmínit též důvody rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013, dle nichž – jsou-li splněny předpoklady vzniku obou těchto nároků – je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv subjektu, případně i od obou (všech), samozřejmě s tím, že se mu celkově může dostat pouze té částky, o kterou přišel; v rozsahu plnění jednoho povinného subjektu zaniká nárok oprávněného (věřitele) i vůči druhému povinnému (tzv. falešná solidarita).
Z uvedeného tak vyplývá, že při řešení dovoláním vymezených právních otázek se odvolací soud napadeným rozhodnutím od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil a že nejde o otázky, jež byly by řešeny dovolacím soudem rozdílně.
K argumentaci dovolatelky, jež se pak zčásti překrývá s argumentací uplatňovanou touto účastnicí (coby žalovanou) v již dříve skončené, skutkově a právně nikoliv vzdálené věci iniciované jinou účastnici (věc vedená u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 61/2012), lze pak znovu odkázat i na závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 2457/2013, či na něj navazujícího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3713/2014, s nimiž důvody nyní přezkoumávaného rozhodnutí nekolidují a kdy dříve přijatá, shora označená rozhodnutí dovolacího soudu obstála následně i při přezkumu v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2016, sp. zn. II. ÚS 1375/15, jímž byla žalovanou podaná ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně bezdůvodná). I proto Nejvyšší soud neshledává ani důvody k jinému posouzení relevantních právních otázek, v jeho rozhodovací praxi již vyřešených.
Dovolání (poměřováno všemi hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř.) tudíž přípustné není.
Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II o náhradě nákladů řízení (jak se podává z vymezení rozsahu, v němž se rozsudek napadá), ve vztahu k tomuto výroku rozhodnutí pak dovolání argumentaci zcela postrádá, a to nejenom co do uvedení hledisek jeho přípustnosti, ale též co do vymezení důvodu dovolání (jímž je dovolací soud vázán; srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání – se souhlasem všech členů senátu (§243c odst. 2 o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., kdy k nákladům oprávněné žalobkyně patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 20.340,- Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], náhrada hotových výdajů advokáta stanovená paušální částkou 300,- Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrada za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad ve výši 4.334,- Kč (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu