ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4013.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4013/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: DRUŽSTVO DOMOV, bytové družstvo , se sídlem v Praze 3, Jagellonská 8/2146, IČO: 60195975, zastoupené Mgr. Jakubem Schejbalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, proti žalovaným: 1) Ing. J. K. , P., zastoupenému JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, a 2) H. K. , P., o zaplacení částky 298 021 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 46/2015, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2016, č. j. 53 Co 263/2015-73, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. května 2015, č. j. 20 C 46/2015-36, v poměru mezi žalobcem a prvním žalovaným coby odvolatelem. Tímto rozsudkem, jenž byl vydán jako rozsudek pro fikci uznání (§153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), bylo žalovaným uloženo společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 298 021 Kč s určeným úrokem z prodlení a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezil odkazem na „odst. 3 §237 o. s. ř.“, s tím, že „rozhodnutí dovolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména, je-li řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně“. Jako dovolací důvod žalovaný ohlásil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřuje zejména v tom, že rozhodnutím aplikované ustanovení zákona – §114b odst. 5 o. s. ř., o fikci uznání nároku – je v rozporu s Ústavou a Listinou základních práv a svobod.
Se zřetelem k datu zahájení řízení a vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části); k vymezení přípustnosti dovolání srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. usnesení ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, nebo usnesení ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není (od 1. ledna 2013) budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Příslušná pasáž dovolání (čl. IV), v níž dovolatel odkázal na „ustanovení odst. 3 §237 o. s. ř.“ (tedy občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012), pokládaje napadený rozsudek za rozhodnutí „po právní stránce zásadního významu“ – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání; požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání přitom dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a kterou lze odstranit jen po dobu trvání zákonné lhůty k dovolání (srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.); k tomu v posuzované věci nedošlo.
Již proto Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
K důvodu dovolání – nad rámec řečeného – sluší se uvést, že soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný pod č. 121 v sešitě č. 8 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008) je ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007); kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007).
Z uvedeného tak vyplývá, že závěr odvolacího soudu, dle nějž žalovaný nezabránil fikci uznání nároku tím, že ve vyjádření uplatnil toliko procesní námitky [a kdy pro vydání rozsudku pro zmeškání – objektivně posuzováno – byly splněny také všechny podmínky řízení, včetně absence překážky litispendence (§83 odst. 1 o. s. ř.), jestliže předmět žalobcem uváděného řízení – se zřetelem na vymezení doby, za níž se v něm žádá poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání bytu – nebyl s předmětem řízení v nyní posuzované věci totožný], se závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nepříčí. Dovolání by proto nebylo ani přípustné [nejsou-li naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. a nepatří-li napadené rozhodnutí do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.].
K argumentaci dovolatele o možné protiústavnosti aplikovaného ustanovení procesního předpisu o fikci uznání nároku – ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., nelze než odkázat na závěry plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, uveřejněném pod č. 211/2015 Sb. (v němž se plénum Ústavního soudu vypořádalo též s důvody usnesení prvního senátu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13, z něhož dovolatel obšírně cituje).
K okolnostem uplatněným dovolatelem v jeho podání ze dne 31. 8. 2016 (v němž dovolání doplnil o nové rozhodnutí ve věci členství žalovaných v bytovém družstvu) nelze přihlédnout, neboť platí, že v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.) a pro rozhodnutí dovolacího soud je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. §243f odst. 1 o. s. ř.); nové skutečnosti a rozhodnutí, mohou-li pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci (tedy mohou-li zde vést k závěru, že rozsudek pro uznání nebylo možné vydat), mohou být za zákonem stanovených podmínek uplatnitelné žalobou o obnovu řízení (srov. §228 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se pak opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy náklady žalobce spojené s podáním stručného vyjádření k dovolání, které nebylo možno věcně projednat již pro jeho vady, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k uplatňování nebo bránění práva.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu