ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4224.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 4224/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: město Polička , se sídlem v Poličce, Palackého náměstí 160, IČO: 00277177, zastoupené JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 4, proti žalovaným 1) J. V. , P., 2) Ing. K. W. , P., a 3) Měšťanskému pivovaru v Poličce, a.s. , se sídlem v Poličce, Pivovarská 151, IČO: 60112344, zastoupeným JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vápencová 13, o určení vlastnického práva , vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 129/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 19. května 2015, č. j. 22 Co 35/2015-519, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 31. října 2014, č. j. 12 C 129/2006-475, ve výroku pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že „žalobce je vlastníkem městského opevnění v P. postaveného na pozemcích p. č. 233, 234 a 235 v obci a kat. území P.“, jakož i v nákladových výrocích pod body III a IV, zatímco ve výroku o náhradě nákladů řízení – ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými (výrok pod bodem II) – odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jímž napadl rozhodnutí soudu o věci samé (určení vlastnického práva). Přípustnost dovolání spatřuje v tom, „že má být vyřešená právní otázka dovolacím soudem posouzena jinak“, dodávaje, že „splnění předpokladů dle ust. §241a odst. 2 spatřuje v tom, že odvolací soud učinil nesprávné závěry týkající se toho, zda se v daném případě jedná o samostatnou věc se samostatným právním osudem“. Jako dovolací důvod žalobce ohlásil, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, s pozdějším doplněním, že „odvolací soud na daný skutkový stav nesprávně aplikoval právní normu (jíž nesprávně vyložil), tedy z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků“.
Podle ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (o. s. ř.) je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li snad dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit.“
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání a jeho doplnění (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.
O nákladech dovolacího řízení bylo pak rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy jiným účastníkům než dovolateli v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. března 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu