ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.4252.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 4252/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Englišova 1901/47, proti žalovanému Zemědělskému obchodnímu družstvu Litultovice , IČO: 25820311, se sídlem v Litultovicích č. 82, zastoupenému Mgr. Antonínem Hulvou, advokátem se sídlem v Opavě, náměstí Republiky 2/1, o zaplacení 172 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 247/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2016, č. j. 56 Co 97/2016-136, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.341,20 Kč k rukám advokáta Mgr. Antonína Hulvy do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Opavě) ze dne 2. prosince 2015, č. j. 17 C 247/2014-101, v napadeném výroku, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 157 541 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel stejně jako soud prvního stupně ze zjištění, že žalovaný užíval bez právního důvodu pozemky ve vlastnictví žalobce v době od 24. 10. 2012 do 24. 10. 2014, čímž mu vzniklo bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat. Skutkové zjištění soudu prvního stupně ohledně výše bezdůvodného obohacení (náhrady za majetkový prospěch korespondující hladině obvyklého nájemného za pronájem obdobné věci v daném místě a čase) přitom považoval za správná, a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odůvodnil odkazem na ustanovení §237 občanského soudního řádu (které v dovolání současně parafrázoval). Přitom shrnul dosavadní průběh řízení před soudy nižších stupňů, kdy kritizoval závěry znaleckého posudku, na němž soud prvního stupně založil svoje rozhodnutí a zpochybňoval postup soudu prvního stupně při provádění důkazu znaleckým posudkem (ustanovení znalce, nevyslechnutí znalců, nepřipuštění revizního znaleckého posudku, „nekritické“ přijetí závěrů soudní znalkyně). Dovolatel také uvádí několik rozhodnutí dovolacího soudu obsahující kritéria, dle nichž má soud prvního stupně znalecký posudek hodnotit, přičemž dovozuje, že znalecký posudek, z nějž soud prvního stupně vycházel, ve světle těchto kriterií neobstojí.
Podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.) dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jakož i vymezení důvodu dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), v němž dovolací soud také vyložil, že má-li být přípustnost dovolání založena právní otázkou, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Dále srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Dovolání žalobce – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti a důvodů dovolání.
Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a uvedení způsobilého důvodu dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat. O uvedenou náležitost dovolatel dovolání v zákonné lhůtě nedoplnil (k doplnění dovolání srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.).
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání a důvodů dovolání dovolatel nedostál ani z obsahového hlediska, jelikož jím vznesené námitky neodpovídají ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., nesou-li se převážně v rovině kritiky skutkových zjištění (jejich správnosti a úplnosti), kdy dovolatel (mimo přímé polemiky se závěry znaleckého posudku) v obecné rovině předestírá kritéria hodnocení znaleckého posudku dovozená rozhodovací praxí dovolacího soudu a namítá, že znalecký posudek, z něhož soud prvního stupně vycházel, ve světle těchto kritérií neobstojí. Ostatní námitky nesou se pak v rovině kritiky postupu soudu prvního stupně v řízení (bez kvalifikovaného vymezení otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí) a bylo by je možno považovat nanejvýš za námitky, že řízení je postiženo vadami s možným dopadem na správnost rozhodnutí, jež však přípustnost dovolání založit nemohou, neboť jak ke zmatečnostem, tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.); sami o sobě vady řízení dovolacím důvodem nejsou.
K podanému dovolání sluší se – přes shora uvedené – odkázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které „soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy; hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 30 Cdo 352/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014). Soud prvního stupně těmto požadavkům dostál, jestliže se v odůvodnění podrobně zabýval hodnocením všech tří znaleckých posudků a detailně odůvodnil, proč vycházel z dovolatelem napadaného znaleckého posudku, a současně také vyložil důvody, pro které jej považuje za úplný (ve vztahu k zadání), logický a souladný s ostatními důkazy (jak s posudkem předloženým žalovanou stranou tak i s nájemními smlouvami České republiky s žalovaným). Bylo také vysvětleno, proč soud nepokládal za nezbytně nutné (v případě písemně podaného posudku) vyslechnout znalkyni, v situaci, kdy se znalci vzájemně ke svým posudkům opakovaně vyjadřovali, pročež ze stejného důvodu (pro nadbytečnost) nebylo zadáno vypracování dalšího znaleckého posudku. [V uvedeném směru dovolací soud - s ohledem na argumentaci dovolatele - dodává, že znalecký posudek, z něhož soud prvního stupně vycházel, byl posudkem revizním, jenž soud opatřil při rozporu závěrů znaleckých posudků předložených stranami sporu a kdy v zadání posudku znalkyni také uložil, aby se vyjádřila k závěrům posudků předložených oběma stranami.]
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvádí, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. – nevznáší, nehledě na to, že těmito dalšími (akcesorickými) výroky rozsudku bylo rozhodnuto o peněžitých plněních, jež nepřevyšují částku 50 000 Kč, která z hlediska ustanovení §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. představuje limitní hranici přípustnosti dovolání (a kdy peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze považovat pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu, nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., a to ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se /co do „merita“/ takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo; k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2014).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy předmětem řízení zůstala částka 157 541 Kč, dovolání žalobce bylo odmítnuto a k nákladům (oprávněného) žalovaného patří odměna advokáta za zastupování v dovolacím řízení ve výši 7 420 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.621,20 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. října 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu