ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.504.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 504/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně M. Š. , zastoupené JUDr. Dagmar Žilkovou, advokátkou se sídlem v Bruntále, nám. J. Žižky 39/2, proti žalovanému M. Š. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Vančurovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Na Pláni 3794/2, o 1.392.500 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 379/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 22. září 2015, č. j. 29 Co 196/2015-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17.182 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky JUDr. Dagmar Žilkové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jablonci nad Nisou rozsudkem pro uznání ze dne 22. 1. 2014, č. j. 13 C 379/2013-21, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 1.392.500 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) i o soudním poplatku (výrok III.). Zcela tak vyhověl žalobě, jíž se žalobkyně domáhala vydání uvedeného obnosu z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud žalovaného v souladu s §114b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), usnesením ze dne 12. 12. 2013, č. j. 13 C 379/2013-18, vyzval, aby se k žalobě vyjádřil a případně vylíčil rozhodné skutečnosti na svou obranu, zároveň jej poučil o následcích nevyhovění dané výzvě bez vážného důvodu. Žalovaný tak ovšem včas neučinil, pročež bylo podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. ve věci rozhodnuto rozsudkem pro uznání.
K odvolání žalovaného přezkoumal zmíněné rozhodnutí Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, jenž je rozsudkem ze dne 22. 9. 2015, č. j. 29 Co 196/2015-129, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shledal, že v dané věci byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, přičemž nelze přitakat tvrzení žalovaného, že projednání bránila překážka věci zahájené, neboť ji vylučuje odlišný předmět dotčených řízení. Jako nedůvodné odmítl i ostatní jeho námitky ať už stran vad žaloby, či lhůty stanovené pro vyjádření. Okolnosti uvedené v žalobě považoval za beze zbytku odůvodňující uplatněný nárok, a k délce lhůty připomněl, že zákon nerozlišuje dny pracovní, dny pracovního klidu a svátky, pročež jsou irelevantní výtky žalovaného, dle nichž do běhu lhůty zasáhly vánoční svátky. Postup okresního soudu, jenž shora zmíněným usnesením vyzval žalovaného k vyjádření a sdělení podstatných skutečností, byl zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř., pročež krajskému soudu nezbylo než napadený rozsudek potvrdit.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež má za přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. pro odklon krajského soudu od ustálené judikatury soudu dovolacího v konkrétně jmenovaných procesních otázkách souvisejících zejména s aplikovatelností kvalifikované výzvy ve smyslu §114b o. s. ř. Současně namítá, že by naznačená právní otázka měla být vyřešena jinak. Zprvu brojí proti procesnímu postupu soudu, jenž měl primárně směřovat k odstranění vad žaloby, případně ke spojení všech sporů, jež jsou proti žalovanému žalobkyní vedeny, v jedno řízení. Domnívá se, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro vydání výzvy podle §114b o. s. ř., neboť žalobu považuje za neprojednatelnou, pročež ani nemohla nastat fikce uznání nároku. Upozorňuje přitom na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahující závěry, od kterých se měl odvolací soud při posuzování podmínek nutných k vydání rozsudku pro uznání odchýlit. Vedle řečeného pak Nejvyššímu soudu předkládá úvahu, dle níž by vytyčená otázka měla být řešena jinak, neboť kvalifikovanou výzvu, na základě níž lze (v případě pasivity strany, jíž je určena) vydat rozsudek pro uznání, není možné použít jako první opatření ve věci, jelikož již ze samotné podstaty sporu je zřejmá existence odlišného stanoviska protistrany (zde žalovaného). Postup, jenž byl využit i v nyní projednávané věci, tak považuje za způsobilý porušit právo účastníka na spravedlivý proces. Dovolatel dále namítá neústavnost dotčených ustanovení o. s. ř., v jejichž intencích bylo soudy rozhodováno, přičemž upozorňuje na řízení probíhající před Ústavním soudem, jehož předmětem je právě posuzování ústavní konformity §114b odst. 5 o. s. ř. ve spojení s §153a odst. 3 o. s. ř. V dovolání závěrem napadá i výroky o náhradě nákladů řízení a zpochybňuje pravdivost prohlášení žalobkyně o jejích majetkových poměrech. Konečně pak s ohledem na vše uvedené Nejvyššímu soudu navrhuje, aby napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá, eventuálně aby je společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se negativně vyjádřila žalobkyně ztotožňujíc se s názory soudů obou stupňů, jež postupovaly zcela v souladu s příslušnými ustanoveními o. s. ř. i ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Navrhuje proto, aby dovolání žalovaného bylo jako nedůvodné zamítnuto.
V řízení o dovolání bylo rozhodováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a náležitě zastoupenou podle §241 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání však přípustné není.
K otázce, za jakých okolností je namístě vydání usnesení dle §114b odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud vyjádřil již v řadě svých rozhodnutí. V souladu s nimi lze shrnout, že k uplatnění kvalifikované výzvy přistupuje soud především tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu se zřetelem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné a nastala-li situace, v níž by bez znalosti stanoviska žalovaného nebylo možné připravit první jednání tak, aby při něm mohlo být o věci rozhodnuto, tedy vyžaduje-li to slovy zákonodárce povaha věci (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). V případě pasivity žalovaného, jenž na takovou výzvu nereaguje, pak ve sporu nastupuje fikce uznání uplatněného nároku ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. a soud následně rozhodne ve prospěch žalobce rozsudkem pro uznání. Přitom již ovšem nezohledňuje, zda jsou žalobní tvrzení podložena důkazy, či jestli dosavadní výsledky řízení prokazují oprávněnost nároku, nebo zda se v žalobě uvedené požadavky snad jeví nedůvodnými (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2000, sp. zn. 32 Cdo 906/98). Popsaným způsobem nemůže soud postupovat toliko tehdy, trpí-li žaloba vadami, jež brání jejímu projednání, nebo nejsou-li splněny podmínky řízení, jejichž absence by musela vést k zastavení řízení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2156/2014). V nyní projednávaném sporu ovšem nic nenasvědčuje tomu, že by nebyly splněny podmínky pro rozhodnutí věci popsaným způsobem, což nemohou zvrátit ani žalovaným vznesené námitky. Za vady žaloby, jež by řečený postup soudů vylučovaly, totiž nelze považovat jím odlišně líčené skutkové okolnosti, či výtky namítající neúplnost žaloby, neboť dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované mimo jiné i rozhodnutími, na něž odkazuje sám dovolatel) postačí, jako se tomu stalo i v posuzovaném případě, vylíčí-li žalobce alespoň takové rozhodné skutečnosti, jimiž bude vymezen předmět řízení po skutkové stránce, přičemž z nich však nemusí být patrna důvodnost uplatňovaného nároku (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 32 Odo 180/2004, či jeho usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). V dané věci byla rovněž splněna podmínka, dle níž musí uplatňovaná žalobní tvrzení odpovídat požadovanému nároku, pročež se jeví nepřípadným poukaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4194/2008. Vedle řečeného není možné přitakat ani dovolatelovu mínění o neurčitosti žalobního žádání, neb žalobkyně uvedla přesnou finanční částku (1.392.500 Kč s příslušenstvím), jíž se domáhá, což je zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu (srovnej zejména rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 6. 1970, sp. zn. 3 Cz 2/70, jakož i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 968/2003).
Bez významu lze shledat i tvrzení dovolatele o neexistenci uplatňovaného nároku, neboť v dané procesní situaci již nemůže být úspěšným zpochybňování uznaného nároku ze skutkového hlediska, a to ani před soudem odvolacím, natož pak v řízení dovolacím (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4272/2007). Dovolává-li se dále žalovaný odklonu odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3999/2007, a ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3047/2006, je nutné poukázat na podstatný rozdíl mezi zmíněnými řízeními a nyní projednávanou věcí, a to především v aktivitě (resp. v současném sporu pasivitě) žalovaného, což vede k nepoužitelnosti tam vyslovených závěrů v dané věci. Nepřiléhavým je nutné rovněž označit odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 1037/2004, jenž řeší skutkově zcela odlišný spor, v němž byla fikce uznání nároku vyloučena pro rozpor jednání účastníků se zákonem. Se zřetelem na shora uvedené je tedy zřejmé, že se odvolací soud při posuzování věci od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nikterak neodchýlil.
K návrhu dovolatele, aby otázka použitelnosti kvalifikované výzvy dle §114b odst. 1 o. s. ř. byla posouzena jinak, při němž naznačuje možnou neústavnost příslušných norem o. s. ř. a upozorňuje na v době podání dovolání probíhající řízení u Ústavního soudu, jehož předmětem tyto právě jsou, jeví se předně vhodným připomenout, že ani případné zrušení dotčeného ustanovení by nemohlo mít vliv na již nabytá práva a povinnosti, o kterých bylo rozhodnuto pravomocným rozsudkem (srovnej především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3937/2015). Ústavní soud nadto ve svém nedávném nálezu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, shledal ustanovení §114b odst. 5 ve spojení s ustanovením §153a odst. 3 o. s. ř. ústavně konformním. V citovaném nálezu současně vyzdvihl funkci institutu kvalifikované výzvy i fikce uznání nároku, jež vedou k vydání rozsudku pro uznání. Zdůraznil zároveň, že uvedené nikterak nezasahuje do autonomie vůle žalovaného, avšak je důsledkem jeho pasivity ve sporu. Vzhledem k účelu, jejž tento institut plní, pak nemůže být s to narušit právo účastníka na spravedlivý proces. V souvislosti s řečeným lze poukázat i na judikaturu Nejvyššího soudu akcentující názor, že rychlý postup soudu nemůže, v případě respektování procesních pravidel, zasáhnout do práva na spravedlivý proces, či být v rozporu se zásadou rovnosti stran, pakliže sleduje cíl projednat věc bez zbytečných průtahů (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, či ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2877/2008). Dovolací soud tudíž ani v nyní souzené věci neshledal důvodu se od citovaných závěrů jakkoliv odchýlit.
Brojí-li pak dovolatel proti rozhodnutím soudů nižších stupňů o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení, předkládá dovolacímu soudu toliko skutková tvrzení, jimiž rozporuje prohlášení žalobkyně o jejích majetkových poměrech, avšak opomíjí ve vztahu k uvedenému sdělit, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., čímž nevyhovuje požadavku kladenému na něj ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., což brání projednání podání v dotčeném rozsahu (k tomu srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 365/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
S ohledem na shora vyslovené je tedy možné uzavřít, že žalovaný v dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo lze pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že v dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které Nejvyšší soud vzhledem ke zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 13.900 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH dle §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 17.182 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 8. 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu