ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.636.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 636/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Statutárního města Brna , se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 1, IČ 449 92 785, zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem v Brně, Chládkova 3, proti žalované MASADA, a.s. , se sídlem v Brně, Sportovní 586/2c, IČ 262 34 661, o zaplacení 1.717.200,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 1/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. října 2015, č. j. 19 Co 598/2014-65, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 31. 12. 2009 domáhal po žalované zaplacení částky 1.717.200,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce p. č. 809/4, p. č. 809/12, p. č. 809/14 a p. č. 814/11 v kat. území P. v letech 2008 a 2009, neboť za toto období mu sice zaplatila částku 100.000,- Kč, avšak podle závěru žalobcem vyžádaného znaleckého posudku Ing. Miloslava Krejčího činila obvyklá výše nájemného 1.817.200,- Kč.
Městský soud v Brně rozsudkem pro uznání ze dne 27. 2. 2012, č. j. 63 C 1/2010-26, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1.717.200,- Kč s úrokem z prodlení v tam specifikované výši (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení částku 140.934,- Kč k rukám zástupkyně žalobce (výrok II.). V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. 63 C 1/2010-12, vyzval žalovanou podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení tohoto usnesení ve věci písemně vyjádřila a aby v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela neuzná, vylíčila rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a zároveň, aby připojila listinné důkazy, jichž se dovolává, přičemž současně byla žalovaná poučena o tom, že nesplní-li bez vážného důvodu výše uvedené, soud rozhodne rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a o. s. ř. Toto usnesení bylo zástupci žalované doručeno do vlastních rukou dne 19. 10. 2010, stanovená lhůta pro podání vyjádření ve věci započala běžet dne 20. 10. 2010 a její poslední den připadl na den 18. 11. 2010. Jelikož však žalovaná reagovala na výzvu soudu až podáním doručeným mu (osobně) dne 23. 11. 2010, stalo se tak po uplynutí stanovené lhůty, a soud tedy vycházel ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. z předpokladu, že žalovaná nárok uplatněný žalobou uznala; proto vydal rozsudek pro uznání [o věc, v níž nelze uzavřít a schválit smír (§99 odst. 1 a 2 o. s. ř.) se v dané věci nejedná].
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 7. 10. 2015, č. j. 19 Co 598/2014-65, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 99.650,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 15.480,- Kč k rukám jeho právní zástupkyně (výrok III.). Odvolací soud dovodil, že v dané věci byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, jelikož žalované byla zaslána řádná kvalifikovaná výzva podle ustanovení §114b o. s. ř., která obsahovala podrobné poučení o tom, jak má postupovat, i poučení o následcích, pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, resp. nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, tj. že soud bude mít za to, že žalobou uplatněný nárok uznává, a rozhodne rozsudkem pro uznání. Usnesení (výzva) bylo žalované řádně doručeno prostřednictvím jejího zástupce dne 19. 10. 2010 a žalované tedy nic nebránilo, aby se kvalifikovaně vyjádřila, zejména v tom směru, zda žalobou uplatněný nárok uznává či neuznává, což ve stanovené lhůtě neučinila, a k žalobě se vyjádřila až podáním osobně předaným soudu prvního stupně dne 23. 11. 2010, tedy po uplynutí třicetidenní lhůty, která skončila dnem 18. 11. 2010. Soud prvního stupně tak postupoval správně, pokud rozhodl rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. Poukaz žalované, že v daném případě nelze ustanovení §114b o. s. ř. aplikovat, považoval odvolací soud za nepřípadný, neboť „nejde o rozhodnutí konstitutivní povahy“, a nejde ani o řízení, v němž by nebylo možno uzavřít smír, a „už vůbec nelze říct, že použití platného znění §114b o. s. ř. by bylo snad v rozporu s dobrými mravy“.
Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má zato, že odvolací soud se při svém rozhodnutí odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání, že usnesení s výzvou podle ustanovení §114b o. s. ř. má soud vydávat jen tehdy, pokud takový procesní postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu, že vydání usnesení podle tohoto ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů mimořádně obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné rozhodnout, a že v jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle §114b o. s. ř. vyloučeno (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Soudu prvního stupně vytýká, že v kvalifikované výzvě neuvedl, co jej k jejímu vydání vedlo, že neměl „zvolit formu výzvy“ podle ustanovení §114b o. s. ř. a že pokud ji vydal, nesplňovala zákonem stanovené požadavky. Podle dovolatelky měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení §114a o. s. ř., neboť „ze žaloby“ nemohl posoudit, o jak náročný (či nenáročný) spor se jedná, když z jejího obsahu a dalších okolností případu bylo zjevné, že žalobcem uplatněný nárok nemohl vzniknout a že žaloba představovala zjevně bezdůvodné uplatňování práva, tudíž o ní nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2054/2008 a sp. zn. 29 Odo 296/2003). Dále dovolatelka zrekapitulovala skutkové okolnosti věci a průběh dalších sporů vedených mezi účastníky a vyslovila názor, že výkon práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy, a proto nemůže požívat právní ochrany. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se odvolací soud od ustálené judikatury neodchýlil, navrhla, aby „uvedená otázka“ vydání kvalifikované výzvy a následně rozsudku pro uznání byla Nejvyšším soudem posouzena jinak, „než sledováním formalistického přístupu k aplikaci ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., kdy v případě nepodání vyjádření podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. musí soud bez dalšího vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř.“. Poukázala i na to, že I. senát Ústavního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13, navrhl Plénu Ústavního soudu zrušit „ustanovení §114b odst. 5 a (v rozsahu označení „§114b odst. 5“) ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř.“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 o. s. ř.) postupoval v řízení o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., jímž se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že smyslem výzvy podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. je zjistit, které právně významné skutkové okolnosti jsou mezi účastníky sporné a budou předmětem dokazování, a které jsou nesporné a zůstanou stranou dokazování (§120 odst. 4 o. s. ř.), aby tak bylo možno věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Podmínky, za nichž soud přistoupí k výzvě podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., jsou zákonem formulovány tak, že tento postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povahou věci se rozumí skutková či právní obtížnost věci, která si vyžaduje kvalifikovanou přípravu jednání. Okolnosti případu jsou vymezeny skutečnostmi doprovázejícími konkrétní spor bez ohledu na jeho složitost po stránce skutkové nebo právní. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je - jak vyplývá z výše uvedeného - vydání usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročníku 2004, pod číslem 173, na něž ostatně dovolatelka odkazuje). V případě, že je již ze samotného obsahu žaloby (ze skutkových tvrzení v ní obsažených), popřípadě též z listinných důkazů, které žalobce k žalobě připojil, zjevné, že žaloba nemůže být úspěšná, i kdyby všechna tvrzení obsažená v žalobě byla prokázána, tedy, že žaloba se jeví jako zjevně bezdůvodné uplatňování práva, není k naplnění účelu řízení potřebné, aby soud požadoval po žalovaném v rámci přípravy jednání písemné vyjádření ve věci, neboť ve věci samé bude možné rozhodnout (protože není potřebné provádět dokazování) vždy při jediném (prvním) jednání. Představuje-li tedy žaloba zjevně bezdůvodné uplatňování práva, neodůvodňuje povaha věci ani okolnosti případu, aby soud uložil žalovanému podle ustanovení §114b o. s. ř. podat vyjádření ve věci; o takové žalobě nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 296/2003, uveřejněný pod č. 41/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004). Z uvedeného se podává, že kvalifikovaná příprava jednání je pravidlem, zatímco případy, kdy žaloba je zjevně bezdůvodná či věc je zcela jednoduchá, takže nevyžaduje přípravu jednání postupem podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., budou spíše výjimečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004).
Pakliže žalobce uplatnil v dané věci žalobou nárok na zaplacení částky 1.717.200,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého žalované bezesmluvním užíváním pozemků ve vlastnictví žalobce p. č. 809/4, p. č. 809/12, p. č. 809/14 a p. č. 814/11 v kat. území P. v letech 2008 a 2009 s odůvodněním, že za toto období mu sice zaplatila částku 100.000,- Kč, avšak podle závěru žalobcem vyžádaného znaleckého posudku Ing. Miloslava Krejčího činila obvyklá výše nájemného 1.817.200,- Kč, nelze takový spor bez dalšího považovat ani za bezdůvodné uplatňování práva, ani za zcela jednoduchou věc, jejíž povaha by nevyžadovala přípravu jednání s využitím postupu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. Předpoklad, že povaha dané věci ani okolnosti případu, nevylučovaly v dané věci postup podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., je tak v souladu s výše citovanou judikaturou, stejně jako závěr odvolacího soudu, že výzva soudu prvního stupně podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. učiněná usnesením ze dne 11. 10. 2010, č. j. 63 C 1/2010-12, splňovala všechny zákonem stanovené náležitosti (srov. §114 b o. s. ř.).
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 5. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2520/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročníku 2005, pod číslem 121, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 965/2009, ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2112/2010, a ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3396/2008) je taktéž ustálena v závěru, že uznání nároku ve smyslu ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. nastává, jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. včas nevyjádří ve věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, bez ohledu na to, zda za řízení uplatnil (mohl uplatnit) námitky jen procesní povahy; žalovaný se ve smyslu §114b odst. 5 o. s. ř. kvalifikovaně vyjádří (a zabrání tak fikci uznání nároku a vydání rozsudku pro uznání), jestliže z jeho včasného písemného vyjádření vyplývá, že nárok, který byl proti němu uplatněn žalobou, zcela neuznává, a jestliže alespoň v základních obrysech vylíčí rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu proti žalobě; pouhý nesouhlas s žalobou nelze považovat za kvalifikované vyjádření způsobilé zabránit následkům předvídaným v ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 611/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007); kvalifikovaným vyjádřením nejsou ani pouhé procesní námitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1862/2007). Jestliže tedy marně uplyne lhůta pro vyjádření žalovaného stanovená v usnesení podle ustanovení §114b o. s. ř., nastává fikce, že žalovaný nárok, který byl proti němu uplatněn, zcela uznává. Na základě této fikce uznání nároku soud rozhodne (musí rozhodnout) v neprospěch žalovaného rozsudkem pro uznání (§153a odst. 3 o. s. ř.), neboť její účinky, jestliže opravdu nastala, nelze za řízení vyvrátit a nezanikají ani uplynutím času. Žádné zákonné ustanovení totiž nepřipouští důkaz opaku, tedy prokázání toho, že k uznání nároku žalovaným ve skutečnosti nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, uveřejněný pod č. 21/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř., je tedy v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.
Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že návrh na zrušení ustanovení §114b odst. 5 a slov „§114b odst. 5“ v ustanovení §153a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 13/15, uveřejněným pod č. 211/2015 Sb. (v němž se plénum Ústavního soudu vypořádalo též s důvody usnesení prvního senátu Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 3263/13) zamítnut.
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, ve vztahu k těmto výrokům však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. - nevznesla.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. října 2016
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu