ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.815.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 815/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: město Třebechovice pod Orebem , se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Masarykovo náměstí 14, a dalších účastníků řízení: 1) K. C.-M. , zastoupena Mgr. Jelenou Boudnou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Jandova 185/6, 2) Česká republika – Státní pozemkový úřad se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 3) Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, 4) Povodí Labe, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Víta Nejedlého 951/8, 5) obec Jeníkovice , se sídlem v Jeníkovicích 25 – Třebechovice pod Orebem, 6) Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 (jednající prostřednictvím Územního pracoviště Hradec Králové, Horova 180), a 7) Česká republika – Ministerstvo zemědělství se sídlem v Praze 1, Těšnov 17, o určení vlastnictví oprávněné osoby , v řízení vedeném u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 20 C 268/2008, o dovolání účastnice ad 1) proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. října 2015, č. j. 21 Co 355/2015-438, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 15. května 2015, č. j. 20 C 268/2008-418, v odvoláním napadeném výroku pod bodem I, jímž bylo vyhověno návrhu žalobce podle §107a odst. 1 občanského soudního řádu (o. s. ř.), aby do řízení na místo dosavadní účastnice ad) 1, K. C.-M., vstoupil jako její procesní nástupce L. J. C.-M.
Proti usnesení odvolacího soudu podala účastnice ad 1) dovolání, odkazujíc v něm na ustanovení §237 o. s. ř. a uvádějíc, že „napadeným rozhodnutím vyřešená právní otázka (procesního nástupnictví dle §107a o. s. ř.) má být vyřešena jinak“; jako dovolací důvod ohlásila, že rozhodnutí odvolacího soudu (ve světle jí dále uváděné argumentace) spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ustanovení §238a o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti tam uvedeným usnesením odvolacího soudu, jež byla vydána v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo současně v odvolacím řízení přezkoumáváno. O takové rozhodnutí v posuzované věci (kdy odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno návrhu žalobce na změnu účastníka řízení; §107a o. s. ř.) nejde.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je – stejně jako dále zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (v R 4/2014 citovaném), stejně jako v usnesení ze dne 31. března 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, nebo v usnesení ze dne 25. srpna 2014, sen. zn. 29 NSČR 88/2014, Nejvyšší soud vysvětlil, že „dovolací námitka, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak , není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Spatřuje-li (snad) dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit.“
K tomu srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, nebo usnesení ze dne 8. března 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16 (dostupná na webových stránkách Ústavního soudu).
Příslušná pasáž dovolání – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Dovolání, které neobsahuje žádné vylíčení, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatelka doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Protože tak dovolatelka neučinila a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud dovolání odmítl (§243c odst. 1, §243f odst. 2 o. s. ř.).
K další argumentaci uplatněné v dovolání (jde-li o vymezený důvod dovolání, se zřetelem na jeho obsahovou konkretizaci; §241a odst. 3 o. s. ř.) sluší se snad – nad rámec řečeného – uvést tolik, že řešení takto dovoláním označených otázek procesního práva napadeným rozhodnutím nevybočuje z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež opakovaně připomíná, že ustanovení o procesním nástupnictví při singulární sukcesi (§107a o. s. ř.) je uplatnitelné nejenom ve sporném řízení, ale i v řízení dle částí páté občanského soudního řádu ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem (srov. §250b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4554/2007; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2403/2010), zahrnujíc v to i řízení, jehož předmětem je nárok oprávněné osoby na určení vlastnického práva k nemovitostem dle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4358/2008).
Po zahájení řízení nastalou právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, je pak ve smyslu §107a o. s. ř. i povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti (k níž se uplatněný nárok upíná) do katastru nemovitostí ve prospěch nového nabyvatele (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 990/2006, ze dne 21. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 312/2008, ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 4144/2008, nebo ze dne 26. února 2013, sp. zn. 22 Cdo 365/2013).
V posuzovaném případě nejde o změnu návrhu (jež dle §250b odst. 3 v řízení dle části páté o. s. ř. není přípustná), je-li stále uplatňován tentýž vlastnický nárok ( in rem), nyní ve vztahu k nabyvateli nemovitostí. A má-li pak dovolatelka – navzdory za řízení realizovanému převodu vlastnického práva na jinou osobu – nadále zájem na výsledku tohoto řízení (jak tvrdí), může (za splnění podmínek uvedených v §93 o. s. ř.) využít institutu vedlejšího účastenství (jenž je – i se zřetelem k §245 o. s. ř. – v zásadě uplatnitelný i v řízení podle části páté občanského soudního řádu ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3766/2010).
O nákladech řízení dovolací soud nerozhodoval, jelikož řízení tímto jeho rozhodnutím nekončí a o náhradě nákladů tak bude rozhodnuto až v konečném rozhodnutí (srov. §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. srpna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu