ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.1103.2016.1
sp. zn. 29 Cdo 1103/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně Československé obchodní banky, a. s. , se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, PSČ 150 57, identifikační číslo osoby 00 00 13 50, proti žalovaným 1) Ing. J. D., zastoupenému Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem, se sídlem ve Slušovicích 520, PSČ 763 15, 2) I. A. a 3) SFI a. s. , se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, PSČ 140 62, identifikační číslo osoby 26 78 52 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 139/2012, o dovolání prvního žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2015, č. j. 7 Cmo 358/2014-125, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 30. července 2012, č. j. 20 Cm 139/2012-15, uložil žalovaným, aby do tří dnů ode dne jeho doručení zaplatili žalobkyni částku 2.088.949,- Kč s 6% úrokem od 29. prosince 2011 do zaplacení, směnečnou odměnu 6.963,- Kč a náklady řízení.
Proti směnečnému platebnímu rozkazu podali první a druhý žalovaný námitky, přičemž o námitkách prvního žalovaného dosud soud prvního stupně nerozhodl.
Podáním ze dne 24. února 2014 (č. l. 43) první žalovaný požádal o „ustanovení obhájce ex offo“.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 22. ledna 2015, č. j. 7 Cmo 358/2014-125, k odvolání prvního žalovaného potvrdil usnesení ze dne 12. září 2014, č j. 20 Cm 139/2012-105, jímž Krajský soud v Brně nevyhověl žádosti prvního žalovaného o ustanovení zástupce.
Odvolací soud – odkazuje na ustanovení §30 a §138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a vycházeje z doložených (a v důvodech usnesení podrobně popsaných) poměrů prvního žalovaného a jeho manželky – uzavřel, že první žalovaný nesplňuje podmínky pro ustanovení zástupce, když u něho nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (dále jen „prohlášení“), které první žalovaný soudu předložil, je „nevěrohodné, když nezmínil angažmá ve společnostech“ (v důvodech usnesení označených), ani nedoložil své (odvolací) tvrzení, že funkce v těchto obchodních společnostech vykonával bezúplatně.
Dovolání prvního žalovaného proti usnesení odvolacího soudu, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že účastníku řízení nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony). Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
Nezbytnost verifikace majetkových poměrů účastníka řízení pro účely posouzení, zda jsou u něj dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, pak byla Nejvyšším soudem zdůrazněna také v celé řadě jeho dalších rozhodnutí (srov. např. usnesení ze dne 19. června 2008, sp. zn. 21 Cdo 3676/2007, usnesení ze dne 18. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 2643/2013 a usnesení ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 29 Cdo 511/2015). Srov. dále též důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2016, sp. zn. I. ÚS 311/16. O tom, že (posuzováno podle obsahu spisu) dovolatel odpovídajícím způsobem nedoložil své majetkové poměry, přitom nemá pochybnost ani dovolací soud.
Argumentace dovolatele, podle níž „po 1. červnu 2014 nelze bez dalšího vycházet z předpokladu, že výkon funkce v orgánech obchodních korporací je úplatný“ [založená na ustanovení §777 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákona o obchodních korporacích)], je pro posouzení věci právně nevýznamná. Sama o sobě totiž nic nevypovídá o obsahu (dovolatelem uzavřených) smluv o výkonu funkce a o odměně (v tom smyslu, zda odpovídá požadavkům určeným ustanoveními §59 a §60 zákona o obchodních korporacích), nehledě na to, že nevyvratitelná domněnka bezplatnosti výkonu funkce by za stavu předvídaného ustanovením §777 odst. 3 zákona o obchodních korporacích nastala (ve smyslu ustanovení §605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) až k 2. červenci 2014 (první žalovaný přitom o ustanovení zástupce požádal již v únoru 2014).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává, že vzhledem k obsahu námitek prvního žalovaného proti směnečnému platebnímu rozkazu (srov. č. l. 19) a ke koncentraci námitkového řízení (§175 o. s. ř.) první žalovaný zjevně nesplňuje ani další předpoklad vyžadovaný pro ustanovení zástupce ustanovením §30 o. s. ř, totiž, že je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu