ECLI:CZ:US:2016:1.US.311.16.1
sp. zn. I. ÚS 311/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Lubomíra Kotala, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem Jankovcova 1518/2, 170 00 Praha 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1199/2015-156 ze dne 9. 9. 2015, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 Cmo 314/2014-127 ze dne 3. 12. 2014 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Cm 287/2013-111 ze dne 9. 6. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze domáhal po žalované obchodní společnosti ABATIS, a. s., vydání jejích akcií v počtu 43 305 kusů při jmenovité hodnotě akcie 700 Kč. Po výzvě soudu dle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, k dodatečné úhradě doplatku soudního poplatku za návrh na zahájení soudního řízení ve výši 1 513 680 Kč požádal dle §138 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") o osvobození s tím, že poplatek je v mimořádně hrubém nepoměru s jeho majetkovými poměry. Následně požádal ještě dle §30 o. s. ř. o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, aby jím byl ustanoven jeho dosavadní zástupce na základě plné moci. Tyto žádosti Městský soud v Praze shora označeným usnesením jako nedůvodné zamítl. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně v záhlaví citovaným usnesením Vrchního soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl.
Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel uvedl, že soudy ani nezvažovaly možnost osvobození od soudních poplatků jen v částečné výši. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel spatřuje rovněž v tom, že soudy neprovedly důkazy jím navržené a tento postup nijak neodůvodnily. Dále jim vytkl, že nutnost zpeněžit svůj majetek, který se sice na první pohled může zdát jako relativně nemalý, by ve výsledku bylo buď nevhodné, anebo nemožné, což by nebylo možno po stěžovateli spravedlivě požadovat. Stěžovatel důrazně odmítá kategorizaci obecných soudů, které jej za bohatou osobu s nadstandardní životní úrovní označily a tvrdí, že jeho majetková situace je zcela odlišná od toho, jak ji soudy v napadených rozhodnutích vylíčily. Tyto své argumenty stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných právních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12, sp. zn. I. ÚS 4029/13). Obecně platí, že osvobození od soudních poplatků může být přiznáno na jejich žádost fyzickým osobám, právnickým osobám, obcím nebo krajům. Při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci. Účastník je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své poměry, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti jeho žádosti.
V nyní posuzovaném případě je zřejmé, že stěžovatel věrohodným způsobem takové poměry, které by osvobození od soudních poplatků, byť i částečné, odůvodňovaly, v řízení o žádosti neprokázal, ba naopak, lze říci, že de facto prokázal opak. Příkladmo lze poukázat na tvrzení stěžovatele o pokrytí pravidelných výdajů prodejem investičního zlata, ve vztahu k čemuž soudy shodně podotkly, že stěžovatel tyto konkrétní finanční zdroje na výzvu soudu (usnesení nalézacího soudu č. j. 55 Cm 287/2013-28 ze dne 25. 11. 2013) blíže nespecifikoval, což ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti ani nijak nezpochybňuje. Již tento fakt sám o sobě postačuje k závěru o zamítnutí stěžovatelových žádostí jako nedůvodných, poněvadž nepodáním úplného a přesného obrazu o celém svém majetku stěžovatel sám neumožnil soudům žádosti náležitě posoudit. Oba soudy však shodně poukázaly i na další, nikoli zanedbatelný majetek stěžovatele, zpeněžením jehož části by mohl vyměřený soudní poplatek uhradit. Nelze přitom souhlasit s míněním stěžovatele, dle kterého by zpeněžení části majetku bylo v souvislosti s povinností uhradit soudní poplatek nevhodné, neboť vhodnost určitého řešení úhrady soudního poplatku (ve smyslu její "optimalizace") nepředstavuje kvalifikované kritérium, jímž by bylo lze schopnost účastníka řízení uhradit soudní poplatek poměřovat. Ústavní soud tudíž nemohl rozumně dospět k závěru, že by kterýkoli soud porušil základní práva, jichž se stěžovatel dovolává.
Za daných okolností tak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. února 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu