ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.2081.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 2081/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Mgr. Jaromíra Henyše , advokáta, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Václavské náměstí 802/56, PSČ 110 00, jako správce konkursní podstaty úpadce C. H. R., a. s., identifikační číslo osoby 25056808, proti žalovaným 1/ D. H., CSc. , zastoupené Janem Kalvodou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Bělohorská 238/85, PSČ 169 00, a 2/ LUCERNA - BARRANDOV, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Štěpánská 704/61, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 44265808, zastoupenému Mgr. Lucií Ježkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, o zaplacení částky 50 000 000 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 116/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 11 Cmo 66/2014-134, 11 Cmo 67/2014, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 78 166 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce první žalované.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 17. července 2001 se žalobce (Mgr. Jaromír Henyš, jako správce konkursní podstaty úpadce C. H. R., a. s.) domáhal po žalovaných (D. H., CSc. a LUCERNA – BARRANDOV, spol. s r. o.) zaplacení částky 50 000 000 Kč, která měla představovat polovinu příjmu, jež první žalovaná čerpala na nájemném ze specifikovaných nemovitostí (jejichž byla vlastníkem), když ideální polovina těchto nemovitostí (dále jen „nemovitosti“) byla sepsána do soupisu konkursní podstaty úpadce.
Rozsudkem ze dne 26. května 2014, č. j. 34 Cm 116/2001-85, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 26. června 2014, č. j. 34 Cm 116/2001-100, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 50 000 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalobci uložil zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované částku 156 332 Kč a žalovanému částku 78 166 Kč.
Soudy obou stupňů vyšly z toho, že řízení, v němž se žalovaná domáhala vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, bylo pravomocně skončeno vyhovujícím rozhodnutím (nemovitosti byly z konkursní podstaty vyloučeny) a žaloba o zaplacení bezdůvodného obohacení za užívání těchto nemovitostí tak nemůže obstát.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má (podle obsahu) za přípustné pro řešení otázek, u nichž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že žádná z dovolatelem předkládaných otázek přípustnost dovolání založit nemůže.
1/ Namítá-li dovolatel – s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2012, sp. zn. 21 Cdo 3945/2011, uveřejněný pod číslem 36/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 36/2013“), že soudy měly přerušit řízení, jehož předmětem je požadavek na zaplacení částky představující nájemné čerpané „žalovanou“ za užívání nemovitostí sepsaných do konkursní podstaty, do skončení dovolacího řízení, v němž Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozhodnutí, kterým Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty, pak uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (vady řízení).
Od 1. ledna 2013 lze totiž dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Navíc dovolatel přehlíží, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 5471/2015) platí, že přerušení řízení na dobu do pravomocného rozhodnutí o dovolání v související věci je možné (jen) výjimečně s poukazem na zásadu hospodárnosti (účelnosti), jen je-li odůvodněna obava, že by účastník řízení byl při nepřerušení řízení vystaven mimořádně tíživým a neodčinitelným následkům pro případ, že by související pravomocné rozhodnutí, které bylo podkladem pro rozhodnutí, bylo později zrušeno nebo změněno.
Tamtéž Nejvyšší soud, k poukazu tamního dovolatele na R 36/2013 (na který odkazuje i dovolatel v této věci), vysvětlil, že v označeném rozsudku Nejvyšší soud řešil právní následky včasného podání mimořádného opravného prostředku proti soudnímu rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o určení neplatnosti právního úkonu, podle něhož byl navržen vklad práva do katastru nemovitostí, a důvody k přerušení řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí probíhajícího před soudem podle části páté občanského soudního řádu. K závěru o nutnosti přerušit řízení ve věci vkladu práva do katastru nemovitostí probíhajícího před soudem podle části páté občanského soudního řádu dospěl dovolací soud jen s ohledem na zvláštní a neodčinitelné právní následky vkladu práva do katastru nemovitostí (podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2012), které se v projednávané věci neprojevují.
K uvedenému lze pro úplnost dodat, že Nejvyšší soud v mezidobí rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, sp. zn. 29 Cdo 962/2013, částečně zamítl a částečně odmítl dovolání žalobce (tam v procesním postavení žalovaného) proti rozsudku ze dne 17. října 2012, č. j. 13 Cmo 68/2011-831, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce.
2/ Dovolatel dále argumentuje tím, že důvodem podání žaloby byl oprávněný soupis nemovitostí do konkursní podstaty a následná výzva k vydání těchto nemovitostí do konkursní podstaty podle §18 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), což však „žalovaná“ odmítla učinit. Proto dovolateli vznikl nárok na peněžitou náhradu za takové užívání, což dovolatel z „a contrario rozsudek NS 29 Cdo 4268/2010“ (správně jde o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4268/2010).
K otázce práva správce konkursní podstaty úpadce věc i v průběhu sporu o jejím vyloučení ze soupisu majetku konkursní podstaty držet, užívat a požívat její plody a užitky, a to beze zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci, se Nejvyšší soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 30. května 2002, sp. zn. 29 Cdo 2086/2000, uveřejněném pod číslem 27/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 27/2003“). V něm uzavřel, že správce konkursní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty oprávněn věc držet, užívat a požívat její plody a užitky (včetně nájemného), a to bez zřetele k tomu, zda je úpadce vlastníkem věci.
Z těchto závěrů Nejvyšší soud opakovaně vychází, přičemž v rozsudku ze dne 30. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2012, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2015, pod číslem 18, Nejvyšší soud shrnul judikaturu navazující na R 27/2003 a vysvětlil, že řeší (zjednodušeně řešeno) možný konflikt založený střetem práva konkursního, který se prosazuje soupisem majetku do konkursní podstaty úpadce, s právem třetí osoby, jež uplatňuje (domnělé či skutečné) silnější právo k témuž majetku. Jakkoli tomu tak nemusí být vždy (srov. §6 odst. 3 ZKV nebo §27 odst. 5 ZKV), začasté se takový konflikt odehrává na poli sporu o vlastnické právo k sepsanému majetku (vlastnické právo si osobuje úpadce, respektive jeho konkursní podstata reprezentovaná správcem konkursní podstaty, i třetí osoba). Po dobu, po kterou takový konflikt probíhá (po kterou se prostřednictvím vylučovací žaloby podle §19 odst. 2 ZKV řeší spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě), předurčují účinky soupisu k výkonu vlastnických práv k sepsanému majetku správce konkursní podstaty úpadce.
Tamtéž Nejvyšší soud doplnil, že ustálená judikatura též nepochybuje o tom, že vyzní-li spor o příslušnost sepsaného majetku ke konkursní podstatě ve prospěch třetí osoby (vylučovatele) [jestliže podle pravomocného rozsudku soudu vydaného v řízení o vylučovací žalobě podle §19 odst. 2 ZKV nenáleží sepsaná věc do konkursní podstaty], může se tato osoba (jejíž majetek byl po určitou dobu sepsán v konkursní podstatě a tam užíván) domáhat úspěšně žalobou podanou vůči správci konkursní podstaty vydání bezdůvodného obohacení vzniklého tím, že konkursní podstata po určitou dobu užívala věc, jež do ní nenáležela. Srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1662/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2010, pod číslem 71. Přitom posouzení, zda a v jakém rozsahu budou třetí osobě vydány též plody a užitky nabyté z bezdůvodně užívaného (sepsaného) majetku (mezi něž patří i nájemné, které nájemce sepsaného majetku uhradil do konkursní podstaty úpadce), bude závislé (jen) na tom, zda byly nabyty (ve shodě s §458 odst. 2 zákona č. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku) v dobré víře.
Je tedy zřejmé, že vyzní-li spor o vyloučení majetku ve prospěch vylučovatele, není správce konkursní podstaty oprávněn vymáhat (po pravomocném skončení sporu) jakékoliv plnění po osobě, která po dobu trvání sporu tento majetek užívala. Naopak platí, že užíval-li předmět sporu správce konkursní podstaty, má úspěšný vylučovatel (za splnění shora uvedených podmínek) právo domáhat se vůči správci konkursní podstaty vydání plodů a užitků nabytých z bezdůvodně (neoprávněně) do soupisu majetku konkursní podstaty úpadce sepsaného majetku
Napadené rozhodnutí, podle něhož po pravomocném rozhodnutí o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce není žalobce (správce konkursní podstaty) oprávněn požadovat „ušlé nájemné“, je s výše citovanou judikaturou v souladu.
Ani tato námitka proto nezakládá přípustnost dovolání.
3/ Dovolatel konečně zpochybňuje i výrok o náhradě nákladů řízení, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, když za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. podle jeho mínění nelze považovat náklady, které vznikly žalovaným proto, že žalobce „z důvodu právní jistoty“ plnil svou povinnost vymáhat žalovanou pohledávku do konkursní podstaty. Současně namítá, že žalovaná je jediným společníkem a jednatelem žalovaného, oba tak tvoří „de facto“ jedinou osobu a neexistuje žádný rozumný důvod, aby každý z nich byl zastupován jiným advokátem.
Již v usnesení ze dne 10. února 2015, sp. zn. 21 Cdo 756/2014 (a dále např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 2129/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2016, sp. zn. 25 Cdo 1119/2016), Nejvyšší soud uvedl, že odměna za zastupování advokátem a jeho hotové výdaje jsou samy o sobě vždy náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva, nejde-li o zneužití práva účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor jiného účastníka. O takové zneužití práva by šlo tehdy, kdyby účastník udělil advokátu plnou moc k zastupování nikoliv z toho důvodu, aby mu v řízení před soudem poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, které mu bude s ohledem na jím předpokládaný výsledek řízení povinen nahradit jiný účastník.
V řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že by některý z žalovaných udělil plnou moc advokátu ke svému zastupování v tomto řízení nikoliv z toho důvodu, aby mu zvolený advokát poskytoval právní pomoc, nýbrž proto, aby v souvislosti s tímto zastoupením vznikly náklady, jejichž náhradu bude žalovaným s ohledem na jimi předpokládaný výsledek řízení povinen zaplatit žalobce, a že by proto zneužili právo účastníka dát se v řízení zastupovat advokátem na úkor žalobce. Na takový závěr nelze usuzovat jen ze skutečnosti, že první žalovaná je jedinou jednatelkou a společnicí druhého žalovaného, když v tomto případě nejde (ani „de facto“ jak míní dovolatel) o jedinou osobu, ale o dva samostatné subjekty práva (a dva účastníky řízení).
Navíc z uvedené námitky žalobce neplyne, který z účastníků se měl dopustit zneužití právního zastoupení v řízení, jestliže dovolatel žádnému z nich neupírá právo být v řízení zastupován, byť společným advokátem.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněno §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení první žalované advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 22. dubna 2015) z částky 50 000 000 Kč podle §8 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění, která podle §7 bodu 7. této vyhlášky činí 64 300 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 13 566 Kč jde o částku 78 166 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit první žalované k rukám jejího advokáta (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným nebyly žádné náklady přiznány, když druhému žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 30. září 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu