ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.3542.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 3542/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobkyně Ing. L. Z. , zastoupené JUDr. Martou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Prvního Pluku 320/17, PSČ 186 00, proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , se sídlem v Praze 1, Dušní 22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 6/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 65/2013-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2014, č. j. 11 Cmo 65/2013-171, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11 Cmo 65/2013-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2014, č. j. 11Cmo 65/2013-171, se s výjimkou druhého výroku zrušuje a věc se potud vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 74 Cm 6/2011-73, Městský soud v Praze:
[1] Zastavil (pro částečné zpětvzetí žaloby) řízení ve věci nahrazení projevu vůle žalovaného (JUDr. Tomáše Pelikána, jako insolvenčního správce dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) učinit vůči žalobkyni (L. Z.) nabídku na bezúplatný převod bytové jednotky (bod I. výroku ) .
[2] Zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb. [zákonem, kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů) ] smlouvu o převodu vlastnictví bytu ve znění uvedeném ve výroku (bod II. výroku).
[3] Zamítl žalobu co do požadavku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 do 27. srpna 2011, včetně úroků z prodlení ve výši 7,75 % z každých 100 Kč neuhrazených ve splatnosti (bod III. výroku).
[4] Uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 26.208, 60 Kč (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně [ vycházeje z ustanovení §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013 a ze závěrů obsažených v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, sen. zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněného pod číslem 134/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2011“)] odůvodnil zamítnutí žaloby (pro předčasnost) v části týkající se nahrazení projevu vůle tím, že dosud nedošlo k dohodě účastníků o odměně za bezúplatný převod bytové jednotky a v insolvenčním řízení tato odměna nebyla dosud stanovena.
Zamítnutí požadavku na zaplacení smluvní pokuty odůvodnil soud prvního stupně tím, že podle §23 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů žalovanému dosud nevznikla povinnost smluvní pokutou sankcionovaná.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. ledna 2014, č. j. 11Cmo 65/2013-132, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 3. července 2014, č. j. 11Cmo 65/2013-171:
[1] Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku tak, že nahrazuje projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobkyní smlouvu o převodu označené bytové jednotky a spoluvlastnického podílu na společných částech domu, ve znění, které učinil nedílnou součástí rozsudku (dále jen „smlouva“) [první výrok].
[2] Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu III. výroku (druhý výrok).
[3] Rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl po přezkoumání napadeného rozhodnutí k závěru, že došlo ke změně skutkového stavu věci, jelikož v mezidobí:
[1] Usnesením ze dne 30. října 2013, „č. j. 2 VSPH 1649/2013-B-2485“ (správně č. j. MSPH 96 INS 714/2009 2 VSPH 1649/2013-B-2485) určil Vrchní soud v Praze odměnu insolvenčního správce částkou 5.082 Kč a náhradu nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů s tím spojených částkou 1.000 Kč.
[2] Žalobkyně žalovanému zaplatila částku 6.082 Kč dne 7. ledna 2014.
Na tomto základě pak (s poukazem na to, že v domě, v němž se nachází bytová jednotka, již byly nabyty do vlastnictví některé další bytové jednotky) postupoval podle dosavadních právních předpisů (podle zákona o vlastnictví bytů), odkazuje k tomu na ustanovení §3063 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Následně odvolací soud dovodil, že již byly splněny všechny předpoklady pro vyhovění žalobě, jelikož insolvenční správce smlouvu s žalobkyní neuzavřel ani po zaplacení odměny a nákladů. K tomu dále uvedl, že návrh smlouvy přejal tak, jak jej žalobkyně podala, pouze s úpravou článku VII. bodu 6 (kde vyjádřil povinnost převádějícího podle §24 odst. 7 zákona o vlastnictví bytů) a článku VII. bodu 7 (kde vyjádřil povinnost převádějícího uhradit na účet správce - právnické osoby - určeného v prohlášení vlastníka podíl na prostředcích určených k financování oprav a údržby domu připadajících na bytovou jednotku podle stavu ke dni 31. prosinci 2010).
Potvrzující výrok ohledně smluvní pokuty odůvodnil odvolací soud tím, že lhůta, jejíž porušení se touto pokutou sankcionuje, se na insolvenčního správce nevztahuje.
Vydání opravného usnesení, jímž ve smlouvě o převodu bytové jednotky přeformuloval ustanovení článku II. odst. 8, doplnil článek III. odst. 1 a opravil poslední větu článku III. odst. 10, odůvodnil odvolací soud tím, že tak učinil k návrhu žalobkyně odůvodněnému tím, že nesprávné údaje uvedené ve smlouvě jí brání v realizaci práv vzniklých na základě rozsudku odvolacího soudu. K tomu (ale) podotkl, že znění smlouvy převzal z návrhu, kterým se žalobkyně domáhala nahrazení projevu vůle žalovaného.
Proti prvnímu a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), především argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Konkrétně dovolatel vytýká odvolacímu soudu ve vztahu k prvnímu výroku nesprávnou aplikaci §154 odst. 1 o. s. ř.
Poukazuje na to, že o výši odměny a nákladů insolvenčního správce rozhodl Vrchní soud v Praze až usnesením ze dne 30. října 2013 a žalobkyně tyto částky uhradila až 7. ledna 2014. Odvolací soud byl přitom (podle dovolatele nesprávně) připraven vyhovět žalobě již 9. ledna 2014. Dovolatel míní, že ustanovení §154 odst. 1 o. s. ř. musí být vykládáno v souladu se smyslem hmotněprávní i procesněprávní úpravy a nesmí vést k absurdním či neovlivnitelným výsledkům.
V této souvislosti klade dovolatel otázku, zda se plynutím času může stát z nároku nedůvodného a předčasného nárok důvodný, maje (při současném poukazu na ustanovení §6 o. s. ř.) za to, že nikoli.
Další otázkou podle dovolatele je, zda se lze domáhat nahrazení projevu vůle tam, kde vůle je od počátku dána a zda lhůta 2 (respektive 9) dnů pro vypracování smlouvy a její předložení žalobkyni je skutečně tak dlouhá a dostatečná, aby již bylo nutno (respektive možno) tento právní úkon nahrazovat zásahem státu.
Dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že přistoupil k úpravám textu smlouvy, jako by šlo o nesporné řízení. Bylo pouze na žalobkyni formulovat žalobní petit tak, aby mu bylo možné vyhovět. S tím souvisí (uvádí dovolatel) i zásadní procesní pochybení odvolacího soudu. Soud prvního stupně (totiž) zamítl žalobu pro předčasnost a text smlouvy nezkoumal. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že žaloba (již) není předčasná, měl o tom účastníky řízení poučit dle §118 odst. 2 o. s. ř. a případně je (též) poučit dle §118a o. s. ř. o tom, že nyní mají tvrdit a prokazovat okolnosti k samotnému meritu věci (k žalobou navrženému textu smlouvy) nebo (ještě spíše) měl rozsudek soud prvního stupně zrušit. Dovolatel dovozuje, že postupem odvolacího soudu byl připraven o možnost se vyjádřit k meritu věci (textu smlouvy).
Z nesprávného postupu odvolacího soudu tak vyplynuly např. následující faktické nesprávnosti smlouvy:
[1] Na bytové jednotce vázne zástavní právo a je postižena exekučním příkazem, takže článek II. bod 5 smlouvy není pravdivý.
[2] Dovolatel nebyl ke dni rozhodnutí odvolacího soudu správcem domu; správu vykonává Společenství vlastníků jednotek Proutěná - U Pramene 423-432, když vypořádání a předání bylo provedeno k 31. prosinci 2012. Nebyl tedy důvod k postupu dle článku V. bodu 4 a 5 smlouvy.
[3] Nebylo zjišťováno, zda žalobkyně nemá vůči dovolateli závazky (srov. článek VII. bod 1 smlouvy).
V této souvislosti klade dovolatel Nejvyššímu soudu otázku, zda řízení o nahrazení projevu vůle je řízením sporným (kde je soud vázán petitem žaloby) a zda není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže odvolací soud bez předchozího poučení změnil předmět sporu, aniž dal dovolatel i možnost vyjádřit se k navrhovanému textu smlouvy, který nadto obsahuje zjevné nepravdy a chyby.
Následně dovolatel rozebírá úpravu obsaženou v §285 odst. 4 insolvenčního zákona a dovozuje, že i v situaci, z níž vyšel odvolací soud, měla být žaloba zamítnuta pro předčasnost. Případný nárok na nahrazení projevu vůle totiž dospěl teprve zaplacením úhrad, po kterém by insolvenční správce měl mít přiměřený čas pro „administrativní realizaci uzavření smlouvy“ se žalobkyní a „žalovatelnost“ by měla být vázána až na případné nesplnění této povinnost insolvenčním správcem v přiměřené lhůtě.
Za samostatnou otázku pak dovolatel považuje, zda po něm lze požadovat zákonnou pokutu dle §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů (maje za to, že nikoli).
A konečně dovolatel vytýká odvolacímu soudu (ve vztahu ke třetímu výroku), že ve vztahu k bodu I. výroku rozsudku soudu prvního stupně neaplikoval na věc §146 odst. 2 větu první o. s. ř. a nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak měl odvolací soud (podle dovolatele) aplikovat §150 o. s. ř.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně zamítnout jako nedůvodné, maje napadené rozhodnutí za správné jak po věcné tak po formální stránce (s tou výhradou, že nesdílí názor o předčasnosti žaloby před rozhodnutím o odměně insolvenčního správce).
Konkrétně pak žalobkyně nemá za opodstatněnou výtku dovolatele, že neměl možnost se vyjádřit k vlastnímu obsahu smlouvy, poukazujíc na to, že soud prvního stupně dovolatele vyzval, aby se k žalobě vyjádřil, a na to, že spornost věcného obsahu smlouvy (toho, co má být převedeno) dovolatel nenamítal a nenamítá. „Některé možné nepřesnosti“, jež dovolatel namítá v dovolání, nejsou natolik podstatné, aby bránily nabytí vlastnictví bytové jednotky žalobkyní, a mohou být odstraněny postupem podle §164 o. s. ř. (což odvolací soud učinil k návrhu žalobkyně usnesením z 3. července 2014 a odstranil tak nedostatky, které bránily vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí).
Napadené rozhodnutí je podle žalobkyně v souladu s rozhodovací praxí odvolacího soudu (R 134/2011). K aplikaci §154 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem poukazuje žalobkyně na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2004, sp. zn. 25 Cdo 953/2003, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2004, sp. zn. 25 Cdo 1536/2003 a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. června 2009, sp. zn. 25 Cdo 1257/2007.
Žalobkyně též nesouhlasí s názorem dovolatele, že není vázán lhůtou dle §23 odst. 4 zákona o vlastnictví bytů a nesouhlasí ani s tím, že nárok nebyl žalovatelný.
Ve vazbě na argumentaci ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. pak žalobkyně uvádí, že postup odvolacího soudu byl správný.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé. Potud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř., když v dovoláním otevřených otázkách je napadené rozhodnutí zčásti v rozporu s níže označenou judikaturou Nejvyššího a zčásti jde o věc v daných souvislostech dovolacím soudem beze zbytku neřešenou.
Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj pro další úvahy vychází.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je rovněž důvodné.
Podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013) je insolvenční správce při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob - členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle §23 odst. 1 a 3 a §24 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.
S účinností od 1. ledna 2014 (po změnách provedených zákonem č. 294/2013 Sb.) byl text §285 odst. 4 insolvenčního zákona nahrazen úpravou obsaženou v §284 insolvenčního zákona. Podle tohoto ustanovení (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí) platilo, že insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán zákonným předkupním právem nájemce bytu, kterým je fyzická osoba, k jednotce zahrnuté do majetkové podstaty při jejím prvním převodu podle §1187 občanského zákoníku (odstavec 3). Insolvenční správce je při zpeněžení majetkové podstaty vázán povinností nabídnout převod jednotky zahrnuté do majetkové podstaty oprávněným osobám v souladu s §1188 občanského zákoníku. Insolvenční správce je dále při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem tvořeným právy nájemců podle zákona o vlastnictví bytů (odstavec 4). Insolvenční správce zajistí provedení všech úkonů, které jsou k provedení převodů podle odstavců 3 a 4 nezbytné; za to mu od osob oprávněných podle odstavců 3 a 4 náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nevyužije-li osoba oprávněná podle odstavce 3 nebo 4 práva na převedení jednotky do 3 měsíců ode dne doručení nabídky insolvenčního správce, může insolvenční správce zpeněžit jednotku postupem podle tohoto zákona (odstavec 5).
Pro účely dalšího výkladu Nejvyšší soud podotýká, že výše popsané změny insolvenčního zákona neměly vliv na obsah práv a povinností účastníků v projednávané věci.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince 2013 nedoznalo změn) může soud překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Podle §161 odst. 3 o. s. ř. (ve znění, jež od podání žaloby do 31. prosince 2013 nedoznalo změn) pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení.
Podle §24 odst. 7 věta první zákona o vlastnictví bytů je součástí smlouvy o převodu vlastnictví jednotky z vlastnictví družstva vzájemné vypořádání prostředků z nájemného určených na financování oprav a údržby budovy, popřípadě domu a jednotky a dále kladných zůstatků prostředků tvořených ze zisku bytového hospodářství, připadajících na převáděnou jednotku.
[1] K (ne)správnosti aplikace §154 odst. 1 o. s. ř. odvolacím soudem.
Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že s přihlédnutím k §154 odst. 1 o. s. ř. (jež se prostřednictvím §211 o. s. ř. aplikuje přiměřeně i v odvolacím řízení) mohl odvolací soud změnit rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže v době jeho rozhodování odpadly důvody zamítnutí žaloby pro předčasnost a měl-li jinak za to, že byly splněny všechny předpoklady pro nahrazení projevu vůle žalovaného. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 1999, sp. zn. 31 Cdo 1704/98, uveřejněný pod číslem 27/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 657/2001, uveřejněné pod číslem 25/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2008, sp. zn. 29 Odo 502/2006, uveřejněný pod číslem 24/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015).
V tomto ohledu tedy dovolání není opodstatněné.
V situaci, kdy jednání před odvolacím soudem proběhlo 9. ledna 2014 (tedy 2 dny po úhradě určené odměny a nákladů žalobkyní) a kdy je odvolací soud odročil již jen za účelem vyhlášení rozhodnutí, však je napadené rozhodnutí neúplné (a potud i nesprávné), jestliže se s přihlédnutím obsahu návrhu smlouvy nevypořádalo s otázkou, zda lhůta 2 dnů byla dostatečná k tomu, aby žalobou vymáhanou povinnost splnil žalovaný dobrovolně (srov. opět R 134/2011 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014).
[2] K obsahu smlouvy o převodu bytové jednotky.
Judikatura Nejvyššího soudu je - v poměrech pro věc rozhodného znění občanského soudního řádu - ustálena v názoru, že je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný (k tomu blíže například nález Ústavního soudu ze dne 1. září 1998, sp. zn. I. ÚS 233/97, uveřejněný pod číslem 93/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud totiž rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.) [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2003, pod číslem 152, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 659/2005].
Zároveň přitom platí, že rozsudek nahrazující projev vůle nahrazuje prohlášení vůle žalovaného bez dalšího; např. rozsudek ukládající žalovanému povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci rozsudku za uzavřenou. Uvedený účinek nastává ovšem jen tehdy, je-li výrok rozsudku ukládající účastníků projev vůle dostatečně určitý a srozumitelný. K právnímu úkonu, k němuž má projev vůle směřovat, dojde pouze za předpokladu, že rozsudkem nahrazený projev vůle má všechny náležitosti, které hmotné právo vyžaduje k jeho vzniku; např. ve vztahu ke smlouvám musí obsahovat alespoň všechny jejich podstatné náležitosti (srov. Drápal, L. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1112; dále jen „Komentář“).
Pro posouzení dovolací námitky, že odvolací soud nebyl oprávněn překročit návrh žalobkyně (z vlastní iniciativy pozměnit navržený obsah smlouvy), je proto rozhodující, zda lze řízení o nahrazení projevu vůle (uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle §24 zákona o vlastnictví bytů) zahájit bez návrhu, či zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů mezi družstvem a jeho členem, který má bytovou jednotku nabýt.
Řízení před soudem se zahajuje zásadně na návrh, což je odrazem dispoziční zásady, která je charakteristická pro sporná nalézací řízení. Bez návrhu může být soudní řízení zahájeno jen ve věcech, o nichž tak stanoví zákon (viz Komentář, s. 541). Jelikož to zákon ve vztahu k řízení o prohlášení vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle §24 zákona o vlastnictví bytů nestanoví, lze uzavřít, že toto řízení nelze zahájit bez návrhu.
Při odpovědi na to, zda z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahů konkrétní věci (ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř.), je nutné vyjít z toho, že určitý způsob vypořádání je dán tehdy, jde-li o vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání (zamítnutí žaloby v případě, že by žalobce výsledek úvahy soudu předem správně neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné) [k tomu blíže Spáčil, J. „Určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky“ (§153 odst. 2 o. s. ř.), s přihlédnutím k právu nezbytné cesty a k povinnosti oplotit pozemek. Právní fórum, 2007, číslo 8, strana 288 a násl.].
V řízení o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky podle §24 zákona o vlastnictví bytů však zákon soudu při rozhodování o tom, za jakých podmínek či jakým způsobem má být smlouva uzavřena, žádnou diskreci neponechává a o situaci, při níž by z právních předpisů vyplýval určitý způsob vypořádání vztahů mezi účastníky (ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř.), tedy nejde.
Z toho vyplývá, že soud je návrhy účastníků vázán, což znamená, že nemůže přiznat více (respektive něco jiného), než čeho se žalobce domáhal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 6. června 1996, sp. zn. IV. ÚS 286/95, uveřejněný pod číslem 44/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). K vázanosti žalobou na nahrazení projevu vůle srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 1703/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 384/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 1999, sp. zn. 2 Cdon 570/97, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 1875/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2008, sp. zn. 33 Odo 553/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 898/2013.
Odvolací soud v dané věci vázanost žalobou (jejím zněním nerespektoval) již v původním (neopravovaném) rozsudku (co do článku VII. bodů 6 a 7 návrhu smlouvy). Opravy návrhu smlouvy provedené usnesením odvolacího soudu z 3. července 2014 pak přes odkaz na ustanovení §164 o. s. ř. napravují obsahové nedostatky návrhu smlouvy předloženého žalobkyní (jak plyne z usnesení samotného) a to rovněž bez přihlédnutí k principu vázanosti žalobou.
Právní posouzení věci odvolacím soudem (jež vychází z možnosti návrh smlouvy obsahově měnit) tudíž není správné, Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že výrok o nákladech řízení byl takto odklizen jako závislý, nezabýval se Nejvyšší soud dále již námitkami dovolatele ohledně jeho věcné nesprávnosti.
V další fázi řízení vezme odvolací soud v potaz i to, že nahrazení projevu vůle se v poměrech dané může týkat jen podstatných náležitostí smlouvy o převodu bytové jednotky.
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 30. září 2016
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu