ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4006.2015.1
sp. zn. 29 Cdo 4006/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci navrhovatele J. P., , za účasti společnosti EUROPE CAPITAL INVESTMENT a. s., se sídlem v Praze 3, Roháčova 188/37, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27379655, zastoupené Mgr. Zbyňkem Pánkem, advokátem, se sídlem v Děčíně, Prokopa Holého 130/15, PSČ 405 02, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 22 C 11/2010, o dovolání společnosti EUROPE CAPITAL INVESTMENT a. s., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2014, č. j. 83 Co 171/2014-101, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. prosince 2014, č. j. 83 Co 171/2014-101, a rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 22 C 11/2010-65, se ruší a věc se postupuje Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci jako soudu věcně příslušnému k řízení v prvním stupni.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 8. listopadu 2013, č. j. 22 C 11/2010-65, zamítl „žalobu“ o zaplacení 100.000 Kč spolu s 3% úrokem z prodlení od 7. února 2007 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
1) Navrhovatel (jako převodce) a EUROPE CAPITAL INVESTMENT a. s. (jako nabyvatel; dále též jen „E.C.I.“ nebo „nabyvatel“) uzavřeli dne 7. února 2007 smlouvu o převodu obchodního podílu (dále též jen „smlouva“) ve výši 30% ve společnosti RYNOLTICKÁ PÍSKOVNA s. r. o. (dále jen „společnost“) podle §115 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“).
2) Podle článku IV. smlouvy nabyvatel zaplatil převodci částku ve výši 100.000 Kč jako úhradu za převod podílu před podpisem smlouvy, což rovněž tímto podpisem stvrdil.
3) Navrhovatel tvrdí, že článek IV. smlouvy není pravdivý, cena za převod podílu nebyla nabyvatelem zaplacena, což plyne i z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, ze dne 18. září 2008, č. j. 37 Cm 48/2007-69.
Na tomto základu soud prvního stupně uzavřel, že „žaloba“ není důvodná, neboť zaplacení ceny za převod podílu vyplývá z článku IV. smlouvy, jehož pravdivost se navrhovateli nepodařilo zpochybnit. Opačný závěr (totiž že cena nebyla zaplacena) neplyne ani z navrhovatelem citovaného rozhodnutí; v dotčeném řízení soud nezjistil, že k zaplacení ceny za převod podílu nedošlo, v rozsudku pouze „zaznamenal“ tvrzení navrhovatele, že se tak nestalo.
Popírá-li navrhovatel pravdivost (a nikoliv pravost) článku IV. smlouvy, leží důkazní břemeno na něm; přitom jím „tvrzená skutková verze se neukázala jako pravdivá“.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 9. prosince 2014, č. j. 83 Co 171/2014-101, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v závěru, podle něhož pouhé popření či formální zpochybnění obsahu soukromé listiny (kvitance) neoslabuje její důkazní sílu, avšak „soud v rámci zásady volného hodnocení důkazů posuzuje, zda předkládaná listina je dostatečným důkazem ke zjištění, že dluh byl splněn“.
Potvrzení o zaplacení ceny za převod podílu (obsažené ve smlouvě) neobsahuje „údaje, které pravidelně tvoří součást kvitance, a sice údaj o tom, kdy a jak byl dluh dlužníkem splněn“. Z potvrzení nelze seznat, kdy a jakým způsobem měla být cena uhrazena, ani kdo za nabyvatele peníze předával. Potřeba doplnění takových tvrzení vyplývá z toho, že navrhovatel, popírá-li splnění povinnosti nabyvatelem, musí mít možnost zpochybnit z potvrzení vyplývající splnění povinnosti nabyvatelem „tvrzeními a důkazy směřujícími proti konkrétním skutečnostem“. Měl-li by navrhovatel vyvracet, že dluh byl „někdy a nějak splněn“, byl by to pro něj „zřejmě nesplnitelný úkol“. Jestliže by navrhovatel nebyl schopen doplnit tvrzení v naznačeném směru (kdy a jak dluh splnil), důkaz o splnění (obsahem smlouvy) by byl „zásadně znevěrohodněn“.
Soudu prvního stupně vytkl, že nabyvatele (společnost E. C. I.) nepoučil podle §118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) o nutnosti doplnit uvedená skutková tvrzení a o následcích nesplnění této výzvy. Taktéž, přestože nepovažoval skutková tvrzení navrhovatele za prokázaná (a to – správně – ani rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, č. j. 37 Cm 48/2007-69), měl poskytnout navrhovateli poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř.
Jelikož řízení zatížil vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal E. C. I. dovolání, jež má za přípustné podle §237 o. s. ř. k řešení otázky nesení důkazního břemene v případě, kdy věřitel popře pravdivost listiny jím vystavené, ve které se potvrzuje přijetí plnění od dlužníka, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolatel – poukazuje na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. října 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98 – dovozuje, že důkazní břemeno o nepravdivosti kvitance leží na věřiteli (tj. navrhovateli); závěr odvolacího soudu, podle něhož pouhé popření pravdivosti potvrzení obsaženého v článku IV. smlouvy navrhovatelem má za následek vznik důkazního břemene na straně dovolatele, považuje za nesprávný.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud vyřešil dovoláním otevřenou otázku nesení důkazního břemene v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Jakkoliv odvolacímu soudu nelze – v poměrech projednávané věci – vytknout přístup k hodnocení důkazu smlouvou, resp. jejím článkem IV. (srov. v judikatuře Nejvyššího soudu k řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení a k tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, či ze dne 21. dubna 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, anebo – obdobně - usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí dovolacího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), odvolací soud přehlédl, že řízení o zaplacení ceny za převod (obchodního) podílu ve společnosti s ručením omezeným je sporem z právních vztahů mezi společníky obchodních společností, jde-li o vztahy ze smluv, jimiž se převádí podíl společníka, podle §9 odst. 3 písm. g) a §200e o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013 (pro projednávanou věc rozhodném – srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Jde tedy o tzv. řízení nesporné (§120 odst. 2 o. s. ř., v témže znění) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 2068/2009, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2011, pod číslem 82, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 2053/2008, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2011, pod číslem 171, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 711/2013], ve kterém účastníci řízení nenesou (subjektivní) důkazní břemeno a v němž ani nelze návrh pro neunesení důkazního břemene bez dalšího zamítnout (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2015, sp. zn. 29 Cdo 960/2013).
Závěr odvolacího soudu o nesení (subjektivního) důkazního břemene účastníky tohoto řízení tudíž není správný. Naopak závěru odvolacího soudu o poučovací povinnosti soudu nelze (co do výsledku) ničeho vytknout (k rozsahu poučovací povinnosti soudu v řízeních uvedených v §120 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013, srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 3552/2008, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2010, pod číslem 98).
Je-li dovolání přípustné, přihlíží Nejvyšší soud i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Taková vada je dána i tehdy, rozhodoval-li v prvním stupni věcně nepříslušný soud (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 20 Cdo 840/98, uveřejněného pod číslem 68/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci jsou k řízení v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy [§9 odst. 3 písm. g) o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2013].
Podle §104a odst. 1 o. s. ř. věcnou příslušnost zkoumá soud kdykoliv za řízení.
Podle ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně, rozhodl-li věcně nepříslušný soud, a podle §221 odst. 1 písm. b) o. s. ř. věc postoupí soudu věcně příslušnému
Jestliže odvolací soud podle citovaného ustanovení nepostupoval, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Proto Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu a spolu s ním i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc postoupil Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočce v Liberci jako soudu věcně i místně (§200e odst. 1 o. s. ř.) příslušnému (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu