ECLI:CZ:NS:2016:29.CDO.4578.2014.1
sp. zn. 29 Cdo 4578/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobců a) Ing. I. L. , zastoupené JUDr. Magdou Rothovou, advokátkou, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 320/17, PSČ 186 00, a b) Ing. M. L. , proti žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi , advokátu, se sídlem v Praze 1, Dušní 866/22, PSČ 110 00, jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o nahrazení projevu vůle a o zaplacení pokuty, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 74 Cm 10/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 11 Cmo 57/2013-151, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2013, č. j. 11 Cmo 57/2013-151, se ruší a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2013, č. j. 74 Cm 10/2011-83, ve znění usnesení ze dne 26. dubna 2013, č. j. 74 Cm 10/2011-100, zastavil řízení v části, v níž se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalovaného učinit vůči žalobcům nabídku na bezúplatný převod bytové a nebytové jednotky (výrok I.) a v části, v níž se žalobci domáhali zaplacení částky ve výši 200 Kč za každý den prodlení od 9. února 2011 až do dne podání smluv s návrhem na vklad do katastru nemovitostí, včetně příslušenství (výrok II.), zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobci ve výrocích blíže specifikované smlouvy o převodu vlastnictví bytové jednotky (výrok III.) a garáže (výrok IV.), zamítl žalobu o zaplacení částky ve výši 200 Kč za každý den prodlení od 1. listopadu 2010 do 8. února 2011, spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok V.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
Soud prvního stupně vyšel (mimo jiné) z toho, že:
1) Žalobci jsou od 25. dubna 1985 členy Pražského stavebního bytového družstva (dále jen „družstvo“).
2) Dne 23. března 1992 žalobci vyzvali družstvo k uzavření smluv o bezúplatném převodu vlastnictví k bytové jednotce a garáži (dále jen „smlouvy o převodu jednotek“).
3) Usnesením ze dne 17. dubna 2009, č. j. MPSH 96 INS 714/2009-A-256, Městský soud v Praze zjistil úpadek družstva, prohlásil konkurs na jeho majetek a insolvenčním správcem ustanovil žalovaného.
4) Žalobci podali dne 20. prosince 2010 žalobu v projednávané věci.
5) Dne 17. března 2011 žalovaný učinil žalobcům nabídku na uzavření smluv o převodu jednotek. Žalobci tuto nabídku přijali, nesouhlasili však s ujednáním o výši náhrady nákladů a odměny žalovaného, které bylo součástí návrhu smluv o převodu jednotek.
6) Podáním ze dne 11. března 2013 žalobci vzali v rozsahu uvedeném ve výrocích I. a II. rozsudku soudu prvního stupně žalobu zpět.
7) Ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně se žalobci s žalovaným nedohodli na výši náhrady nákladů a odměny žalovaného a odměna žalovaného nebyla určena ani rozhodnutím insolvenčního soudu.
Na takto ustaveném základu odkazuje na §285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. prosince 2013, a cituje závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2011, sen. zn. 2 VSPH 91/2011, uveřejněného pod číslem 134/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 134/2011“), soud prvního stupně uzavřel, že žaloba je předčasná. Žalovaný splnil svou povinnost učinit žalobcům nabídku podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona a „měl a má dostatek vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu bytové jednotky“. Povinnost podle §23 odst. 2 a 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění účinném do 31. prosince 2013, uzavřít se žalobci smlouvy o převodu jednotek, žalovanému dosud nevznikla. Žalobcům tudíž nevzniklo ani právo na zaplacení pokuty podle §23 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů.
Ve výroku označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně v (odvoláním napadených) výrocích III. až VI. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud předně konstatoval [s odkazem na §154 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“)], že v době rozhodování soudu prvního stupně „nebyla ještě známa výše nákladů a odměny insolvenčního správce“. Po podání odvolání však o výši odměny insolvenčního správce v obdobných věcech (v řízeních o obdobných žalobách dalších členů družstva) Vrchní soud v Praze opakovaně rozhodl, a to vždy tak, že odměna insolvenčního správce činí 5.082 Kč a náhrada nezbytných nákladů 1.000 Kč.
Podle názoru odvolacího soudu z uvedeného důvodu „odpadla překážka, která dosud (…) bránila uzavření smlouvy o převodu vlastnictví jednotek žalobcům“. Odvolací soud uzavřel, že za současného stavu „již nelze hovořit o předčasnosti podané žaloby a je nutno dát žalobcům časový prostor k uhrazení odměny a nákladů insolvenčního správce“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., dovozuje, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (výkladu a aplikaci §154 odst. 1 o. s. ř.) v judikatuře Nejvyššího soudu v daných souvislostech dosud neřešené a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žaloba o nahrazení projevu vůle dovolatele uzavřít smlouvy o převodu jednotek byla podána zjevně předčasně (jejímu vyhovění bránilo již to, že dosud nebyla dovolatelem učiněna nabídka a tato nebyla žalobci přijata), a byla předčasná i v době vydání rozsudku soudu prvního stupně, neboť nahrazení projevu vůle bránila absence dohody o výši odměny a náhrady nákladů žalovaného a odměna ani náhrada nákladů žalovaného nebyly určeny ani rozhodnutím insolvenčního soudu. Odvolací soud přesto rozsudek soudu prvního stupně (v napadených výrocích) zrušil, když dospěl k závěru, že o předčasnosti žaloby již hovořit nelze. Nahrazení projevu vůle přitom stále bránila (mimo jiné) i skutečnost, že nebyla stanovena výše odměny.
Dovolatel považuje uvedené závěry za nesprávné. I kdyby došlo v průběhu řízení před odvolacím soudem k naplnění všech důvodů, pro které se žalobci mohou domáhat nahrazení projevu vůle žalovaného uzavřít se žalobci smlouvy o převodu jednotek, „žalovaný nárok by dospěl právě teprve okamžikem, kdy k naplnění těchto důvodů došlo“. Nelze dovozovat, že nárok, který v době podání žaloby neexistoval a vznikl (teoreticky) až v průběhu odvolacího řízení, by měl být posuzován jako řádně uplatněný. Takový závěr podle dovolatele odporuje základním principům civilního řízení.
Dovolatel Nejvyššímu soudu předestírá další otázky hmotného a procesního práva, ve vztahu k nimž však nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání; k závěru, podle něhož argument, že by tyto otázky „měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak“, není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2014, sp. zn. 29 Cdo 3652/2014 (jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na webových stránkách Nejvyššího soudu), a judikaturu v něm citovanou, anebo např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, a ze dne 12. srpna 2015, sp. zn. IV. ÚS 3548/14 (jež jsou veřejnosti dostupná na webových stránkách Ústavního soudu). Nehledě k tomu, na řešení těchto otázek napadené rozhodnutí nespočívá. Proto se jimi dovolací soud již dále nezabýval (srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při výkladu §154 odst. 1 o. s. ř. a §285 odst. 4 insolvenčního zákona odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Z §154 odst. 1 o. s. ř. plyne, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení.
Podle §167 odst. 2 o. s. ř. platí, že není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Z §211 o. s. ř. se podává, že pro řízení u odvolacího soudu platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného.
Podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona (s ohledem na den nabytí právní moci usnesení o prohlášení konkursu na majetek družstva ve znění účinném do 8. června 2009, tj. naposledy ve znění zákona č. 458/2008 Sb.) platilo, že insolvenční správce je při zpeněžování podstaty vázán zákonným předkupním právem a právy nájemců podle zvláštního právního předpisu. Byty a nebytové prostory ve vlastnictví bytového družstva, nakládání s nimiž je omezeno právem fyzických osob – členů družstva, které jsou nájemci bytů či nebytových prostor, na výlučné nabytí vlastnictví těchto bytů či nebytových prostor podle §23 odst. 1 a 3 a §24 zákona o vlastnictví bytů musí insolvenční správce nejprve nabídnout k bezplatnému převodu osobám oprávněným k výlučnému nabytí vlastnictví za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Insolvenční správce je povinen provést všechny úkony, které jsou k převodu těchto bytů a nebytových prostor potřebné. Za to mu od osob oprávněných k výlučnému nabytí vlastnictví náleží náhrada nákladů nezbytně vynaložených na provedení všech potřebných úkonů a odměna stanovená podle zvláštního právního předpisu. Nepřijme-li osoba oprávněná k výlučnému nabytí vlastnictví takovou nabídku do tří měsíců od jejího doručení, přikročí insolvenční správce ke zpeněžení, přičemž ustanovení zvláštního zákona o ochraně práv nájemců se v těchto případech již nepoužijí.
Z ustálené judikatury přijaté k výkladu výše citovaných ustanovení (srov. R 134/2011, k jehož závěrům se Nejvyšší soud opakovaně přihlásil např. v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněném pod číslem 137/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 50/2011, uveřejněném pod číslem 97/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 27. března 2014, sp. zn. 29 Cdo 783/2014, a zejména v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015, sp. zn. 29 Cdo 2499/2015, přijatém ve skutkově obdobné věci) se podává, že:
1) Náklady spojené s bezplatným převodem bytů a nebytových prostor z majetkové podstaty má oprávněná osoba uhradit insolvenčnímu správci předem.
2) Právo insolvenčního správce, aby mu oprávněná osoba vyplatila odměnu za provedení úkonů potřebných k bezplatnému převodu bytů a nebytových prostor, vzniká rozhodnutím insolvenčního soudu.
3) Insolvenční soud rozhodne o takové odměně insolvenčního správce především na základě dohody insolvenčního správce a oprávněné osoby.
4) Nedojde-li k dohodě, rozhodne insolvenční soud o takové odměně insolvenčního správce podle vyhlášky č. 313/2007 Sb., o odměně insolvenčního správce, o náhradách jeho hotových výdajů, o odměně členů a náhradníků věřitelského výboru a o náhradách jejich nutných výdajů (lhostejno, zda k návrhu oprávněné osoby nebo insolvenčního správce).
5) Nebyla-li výše úhrad podle §285 odst. 4 insolvenčního zákona stanovena a tedy ani uhrazena v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu jednotky, pak z §154 odst. 1 o. s. ř. (aplikovaného přiměřeně dle §167 odst. 2 o. s. ř.) plyne, že žaloba byla i v době vydání rozhodnutí odvolacího soudu nadále předčasná.
6) O žalobě nelze rozhodnout proto, že v mezidobí došlo k rozhodnutí o stanovení výše úhrad insolvenčnímu správci v obdobných věcech. Skutečnost, že insolvenční soud rozhodl o výši úhrad v jiných, byť obdobných věcech (v řízeních vedených mezi jinými členy družstva a žalovaným insolvenčním správcem), je pro posouzení důvodnosti žaloby v projednávané věci bez právního významu.
Dovolateli nelze přisvědčit v názoru, podle něhož k případné změně skutkových okolností v projednávané věci nastalé po podání žaloby nelze přihlédnout; naopak, soud při zjišťování skutkového stavu věci bere v úvahu nejen skutečnosti, které tu byly před zahájením řízení a v době jeho zahájení, ale přihlíží také ke všemu, co nastalo za řízení až do vyhlášení rozsudku (154 odst. 1 o. s. ř.). Tato zásada platí i pro odvolací řízení (§211 o. s. ř.) [srov. výše označené usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2499/2015 a judikaturu v něm citovanou]. Názor dovolatele, podle něhož je takový závěr „v rozporu s principy civilního sporného řízení“, zjevně přehlíží úpravu obsaženou např. v §143 o. s. ř.
Přesto je však dovolání důvodné, neboť závěr odvolacího soudu, podle kterého žaloba v projednávané věci nebyla (v době přijetí napadeného rozhodnutí) předčasná, je v rozporu s (výše citovanou) judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není správné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část věty první za středníkem, §226 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z článku II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2016
JUDr. Petr Šuk
předseda senátu