ECLI:CZ:NS:2016:29.ICDO.31.2014.1
KSCB 28 INS 2546/2010
28 ICm 1108/2010
sp. zn. 29 ICdo 31/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce SATPO Švédská s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 3217/16, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27152073, zastoupeného Mgr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, PSČ 110 00, proti žalovanému Ing. Františku Penzovi , se sídlem v Českých Budějovicích, Novohradská 21, PSČ 370 01, jako insolvenčnímu správci dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s., zastoupenému Mgr. Helenou Martínkovou, advokátkou, se sídlem v Táboře, Palackého 357, PSČ 390 01, o určení pravosti pohledávek, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 28 ICm 1108/2010, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s. , se sídlem v Táboře, Vožická 2604, identifikační číslo osoby 25183567, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 28 INS 2546/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. května 2013, č. j. 28 ICm 1108/2010, 101 VSPH 139/2013-172 (KSCB 28 INS 2546/2010), takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 21. června 2012, č. j. 28 ICm 1108/2010-146, Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „insolvenční soud“) zamítl žalobu, kterou se žalobce (SATPO Švédská s. r. o.) domáhal vůči žalovanému (ing. Františku Penzovi, jako insolvenčnímu správci dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s.) určení pravosti, výše a pořadí pohledávek ve výši 3 450 644 Kč, 4 342 763 Kč a 3 068 737 Kč přihlášených žalobcem do insolvenčního řízení dlužníka KAREL DVOŘÁK, a. s., (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).
Insolvenční soud dospěl k závěru, že žaloba je předčasná, neboť žalovaný insolvenční správce řádně neodůvodnil popření pohledávek žalobce. Učinil tak až v písemném vyrozumění, ačkoliv měl své popření odůvodnit již ve zveřejněném seznamu přihlášených pohledávek nejméně 15 dnů před přezkumným jednáním.
K tomu doplnil, že u přihlášek pohledávek, které nejsou dostatečně doloženy, je nutné, aby insolvenční správce vyžadoval od takového věřitele doplnění přihlášky a následně postupoval podle §180 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) [správně 188 odst. 2 insolvenčního zákona].
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek insolvenčního soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud na rozdíl od insolvenčního soudu nepovažoval žalobu za předčasnou. Odkazuje na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, sen. zn. 1 VSPH 94/2008, uveřejněné pod číslem 13/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 13/2009“), uvedl, že postup při odstranění vad podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona se uplatní jen tehdy, když je vadný procesní úkon sám. Nedoplní-li věřitel k přihlášce zákonem požadované přílohy (listinné důkazy), závisí zcela na insolvenčním správci, zda pohledávku popře či nikoliv.
K popěrnému úkonu žalovaného odvolací soud uvedl, že sice je pro nedostatek odůvodnění vadný, avšak tato vada nemá vliv na samotné účinky popření a nezbavuje žalobce povinnosti podat proti popírajícímu insolvenčnímu správci žalobu na určení pravosti pohledávky. Koncentrace řízení ve vztahu k tvrzení insolvenčního správce (jež uvede při své obraně proti žalobě o určení pravosti nevykonatelné pohledávky) je soustředěna nikoliv do momentu přezkumu, ale vztahuje se až „k momentu prvního nařízeného jednání ve věci“. Není proto vyloučeno, aby insolvenční správce v incidenčním sporu uplatnil proti pohledávce věřitele další nové výhrady, případně důvody popření doplnil.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uplatňuje dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že v dovoláním otevřených otázkách je napadené rozhodnutí souladné s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodovací praxi soudů při výkladu ustanovení §188 insolvenčního zákona Nejvyšší soud sjednotil tím, že pod R 13/2009 (na nějž přiléhavě odkázal odvolací soud), uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze sen. zn. 1 VSPH 94/2008, podle něhož se postup podle §188 odst. 2 insolvenčního zákona uplatní pouze tehdy, jestliže vadný je sám procesní úkon, tj. přihláška pohledávky. Okolnost, že věřitel nepřipojí požadované přílohy, nemůže mít jiný následek, než že uplatněný nárok neprokáže (nesplní povinnost důkazní). Jestliže věřitel nedoplní zákonem požadované přílohy (kopie smluv, soudních nebo jiných rozhodnutí a dalších listin dokládajících údaje uvedené v přihlášce pohledávky), čili listinné důkazy ve smyslu §177 insolvenčního zákona, je na správci, zda takovou pohledávku co do pravosti nebo obsahu zpochybní a podle §192 a násl. insolvenčního zákona ji popře.
Je tomu tak proto, že přihláška pohledávky je podáním majícím charakter žaloby, a proto musí obsahovat, v rozsahu, ve kterém nestanoví jinak insolvenční zákon (§174 odst. 2), náležitosti předepsané ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 5/2010]. Důvod k postupu podle §43 o. s. ř. (spočívající v odstraňování vad procesního úkonu) tak není namístě v případě, kdy přihláška obsahuje dostatečné vylíčení skutečností, na nichž se přihlašovaná pohledávka zakládá, avšak věřitel nesplnil povinnost připojit k přihlášce důkazy, tedy svůj nárok nedoložil.
Namítá-li dovolatel dále nicotnost popěrného úkonu žalovaného s tím, že nebyl odůvodněn, pak pomíjí, že Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. května 2001, sp. zn. 32 Cdo 1726/98, uveřejněném pod číslem 76/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jehož se v daných souvislostech žalobce rovněž dovolával), formuloval – zabývaje se výkladem ustanovení §23 a §24 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání – závěr, podle něhož popření pohledávky přihlášené do konkursu je procesním úkonem, pro nějž (při absenci výslovné úpravy v zákoně o konkursu a vyrovnání) přiměřeně platí §41 odst. 2 o. s. ř. a co do obsahových náležitostí úkonu ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. Pro posouzení, zda a v jakém rozsahu popřel insolvenční správce pravost, výši nebo pořadí pohledávky, je určující obsah popěrného úkonu insolvenčního správce při přezkumném jednání (do skončení přezkumného jednání); srov. §192 odst. 2insolvenčního zákona a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 29 Cdo 716/2012.
Těmto závěrům se – oproti mínění dovolatele – právní posouzení věci odvolacím soudem (který uzavřel, že žalovaný popřel při přezkumném jednání pravost dovolatelem v insolvenčním řízení uplatněných pohledávek) neprotiví, když z popěrného úkonu žalovaného (jak byl zachycen v protokolu o přezkumném jednání konaném dne 26. července 2010) je – v souladu s ustanovením §42 odst. 4 o. s. ř. – zřejmé, co jím popírající insolvenční správce sleduje (tedy že popírá – při absenci údaje o odlišné výši či pořadí přihlášených pohledávek – jen jejich pravost). Z hlediska určitosti popěrného úkonu přitom není významné, zda v něm popírající insolvenční správce také skutkově blíže vymezí důvody svého popření (jakkoli je jinak v obecné rovině uvedení takových údajů pro další postup účastníků insolvenčního řízení jistě žádoucí) [viz pro poměry konkursního řízení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2010, jehož závěry jsou uplatnitelné i v řízení insolvenčním].
V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 716/2012 Nejvyšší soud dále uvedl, že v mezích „určitého“ popěrného úkonu je insolvenční správce vázán důvody svého popření jen při popření vykonatelné pohledávky, tedy podává-li následně sám žalobu (srov. §199 odst. 3 insolvenčního zákona). Důvody popření pravosti nebo výše nevykonatelné pohledávky, stejně jako důvody popření pořadí pohledávky (lhostejno, zda vykonatelné) může insolvenční správce (jako žalovaný v mezích obrany proti incidenční žalobě věřitele popřené pohledávky) doplňovat nebo měnit po dobu, po kterou tomu v incidenčním sporu nebrání účinky koncentrace řízení.
K důvodům absence výroku o nákladech dovolacího řízení srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. dubna 2016
Mgr. Milan P o l á š e k
předseda senátu