ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.42.2014.1
KSBR 27 INS 6965/2011
sp. zn. 29 NSČR 42/2014-A-192
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka DELETE s. r. o. , se sídlem v Brně, Pod Sídlištěm 1, PSČ 636 00, identifikační číslo osoby 25330730, zastoupeného JUDr. Ivanem Peclem, advokátem, se sídlem v Brně, Zábrdovická 15/16, PSČ 615 00, o insolvenčním návrhu věřitelů 1) Erste Leasing, a. s. , se sídlem ve Znojmě, Horní náměstí 264/18, PSČ 669 02, identifikační číslo osoby 16325460, zastoupeného JUDr. Jiřím Feichtingerem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, PSČ 602 00, 2) České spořitelny, a. s ., se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 45244782, zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 6965/2011, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna 2014, č. j. KSBR 27 INS 6965/2011, 2 VSOL 1066/2013-A-183, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 1. října 2013, č. j. KSBR 27 INS 6965/2011-A-160, rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitelů 1/ Erste Leasing, a. s. a 2/ České spořitelny, a. s., tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka DELETE s. r. o. (bod I. výroku) a prohlásil na jeho majetek konkurs (bod II. výroku).
Vrchní soud v Olomouci k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a II.
Ve vztahu k výroku o zjištění dlužníkova úpadku vyšel odvolací soud z ustanovení §3 odst. 1 až 3, §136 odst. 1 a §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), přičemž ve shodě s insolvenčním soudem dospěl k závěru, že je osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je co do závěru, že je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, v souladu s jednoznačnou dikcí §141 odst. 2 insolvenčního zákona i s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (od níž nemá Nejvyšší soud důvod se jakkoli odchýlit ani na základě argumentace obsažené v podaném dovolání).
K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
V situaci, kdy podstata dovolací argumentace tkví právě ve zpochybnění aktivní věcné legitimace insolvenčních navrhovatelů k podání insolvenčního návrhu (aniž by dovolatel současně otevíral jakoukoliv otázku, jež by mohla zvrátit závěr, že je v úpadku ve formě platební neschopnosti), jde o námitky, jež objektivně nejsou schopny zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
Dovolání nečiní přípustným ani výhrada dovolatele, podle níž „původní koncepce insolvenčního návrhu jako návrhu jednověřitelského, kdy navrhovatel neuvedl podstatné okolnosti mající způsobilost osvědčit úpadek dovolatele, měla být soudem prvního stupně odmítnuta“. Jak Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 1. března 2012, sen. zn. 29 NSČR 38/2010, uveřejněném pod číslem 83/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pro výsledek řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku dlužníka není významné, že insolvenční soud osvědčil úpadek dlužníka, ačkoliv věřitelský insolvenční návrh měl (případně) vady, pro které mohl být odmítnut dle §128 odst. 1 insolvenčního zákona. Vadný insolvenční návrh totiž není onou „překážkou stanovenou v tomto zákoně“ (rozuměj v insolvenčním zákoně), jež bránila vydání rozhodnutí o úpadku (srov. §141 odst. 1 insolvenčního zákona).
Konečně k námitce dovolatele, že disponuje dostatečným majetkem (konkrétně pohledávkou za prvním insolvenčním navrhovatelem), jež postačuje k úhradě všech jeho splatných závazků, Nejvyšší soud uvádí, že již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak doplnil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti tomuto výroku neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Z a v á z a l
předseda senátu