ECLI:CZ:NS:2016:29.NSCR.84.2014.1
MSPH 89 INS 29490/2013
sp. zn. 29 NSČR 84/2014-A-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v insolvenční věci dlužníka VEMITRANS LG s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Drahobejlova 1019/27, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25867172, zastoupeného JUDr. Stanislavem Drábkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Neklance 904/26, PSČ 150 00, o insolvenčním návrhu věřitele RALU, s. r. o. , se sídlem v Nitře, Dvorčianska 72, PSČ 949 05, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 36356743, zastoupeného Mgr. Davidem Gregorem, advokátem, se sídlem v Brně, Rašínova 103/2, PSČ 602 00, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze , se sídlem v Praze 5, náměstí 14. Října 2188/9, PSČ 150 00, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 89 INS 29490/2013, o dovolání dlužníka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2014, č. j. MSPH 89 INS 29490/2013, 1 VSPH 567/2014-A-106, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 27. února 2014, č. j. MSPH 89 INS 29490/2013-A-77, rozhodl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) o insolvenčním návrhu věřitele RALU, s. r. o. tak, že (mimo jiné) zjistil úpadek dlužníka VEMITRANS LG s. r. o. (bod I. výroku), ustanovil insolvenčního správce (bod II. výroku), prohlásil konkurs na majetek dlužníka (bod III. výroku) a určil, kdy nastávají účinky rozhodnutí o úpadku a účinky prohlášení konkursu (bod IV. výroku).
Vrchní soud v Praze k odvolání dlužníka v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodech I. a III.
Ve vztahu k výroku o zjištění dlužníkova úpadku odvolací soud – odkazuje na ustanovení §3 odst. 1 až 3, §136 odst. 1 a §141 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona) – ve shodě s insolvenčním soudem uzavřel, že v řízení byl osvědčen úpadek dlužníka ve formě platební neschopnosti, když bylo prokázáno, že dlužník je po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti v prodlení s plněním svých splatných závazků (ve výši cca 4,4 mil. Kč) vůči více (celkem třinácti) věřitelům, přičemž dlužník současně ničím neosvědčil, že měl k dispozici finanční prostředky potřebné na jejich úhradu.
Dovolání dlužníka proti usnesení odvolacího soudu, jež může být přípustné jen podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel mu (oproti svému mínění) nepředkládá k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud předesílá, že s přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro účely posouzení přípustnosti dovolání rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2014 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2014, sen. zn. 29 NSČR 45/2014, uveřejněné pod číslem 80/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odtud též plyne, že dovolání v dané věci bylo možné podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.).
Prostřednictvím námitek, jež jsou dle svého obsahu pouhou polemikou se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, stejně jako výhradou, že soudy nižších stupňů neprovedly dovolatelem navržené důkazy, dovolatel způsobilý dovolací důvod nevystihuje (§241a odst. 1 o. s. ř.) a k jejich přezkoumání tudíž dovolání připuštěno být nemůže.
Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, nadto plyne zcela zřejmě z ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010).
Nad rámec výše uvedeného lze poznamenat, že dovolatel zcela pomíjí, že důkazy, jež má za opomenuté, byly navrženy k prokázání skutečností, které nebyly (nemohly být) pro výsledek odvolacího řízení určující. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sen. zn. 29 NSČR 30/2010, uveřejněného pod číslem 96/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud (vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2010, sen. zn. 29 NSČR 30/2009, uveřejněného pod číslem 14/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sen. zn. 29 NSČR 24/2009) ozřejmil, že zkoumání toho, zda insolvenční navrhovatel má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, má i při rozhodování o insolvenčním návrhu význam jen do rozhodnutí o dlužníkově úpadku. V řízení o odvolání dlužníka proti rozhodnutí o úpadku je skutečnost, že insolvenční navrhovatel nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku, právně bez významu (určující je, zda je dlužník i tak v úpadku). Jinak řečeno, je-li osvědčen úpadek dlužníka, není důvodem k tomu, aby odvolací soud zrušil nebo změnil rozhodnutí o úpadku, skutečnost, že insolvenční navrhovatel (případně) nedoložil, že má proti dlužníkovi splatnou pohledávku (§141 odst. 2 insolvenčního zákona). Dále v této souvislosti srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012, sen. zn. 29 NSČR 9/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2013, sen. zn. 29 NSČR 31/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. června 2014, sp. zn. I. ÚS 2687/2013), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, sen. zn. 29 NSČR 69/2011 (ústavní stížnost podanou proti tomuto usnesení odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 16. září 2014, sp. zn. II. ÚS 1217/2014), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2015, sen. zn. 29 NSČR 8/2015.
I kdyby tak dovolatel uplatnil (prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu) výhrady k právnímu posouzení věci odvolacím soudem (co do závěru, že insolvenční navrhovatel byl aktivně věcně legitimován k podání insolvenčního návrhu), šlo by o námitky objektivně nezpůsobilé zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí a tudíž o námitky pro výsledek dovolacího řízení právně bezcenné.
Způsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.) nevystihuje ani námitka, podle níž byla dovolateli v průběhu řízení nesprávným postupem insolvenčního soudu odňata možnost jednat před soudem; jejím prostřednictvím totiž dovolatel uplatňuje tzv. zmatečnostní vadu řízení ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř., k jejímuž prověření slouží žaloba pro zmatečnost (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, nebo ze dne 2. června 2014, sp. zn. 21 Cdo 962/2014).
Dovolání konečně nečiní přípustným ani námitka dovolatele, podle níž se soudy nižších stupňů „nezabývaly posouzením insolvence dlužníka z hlediska schopnosti a možnosti plnit závazky, tedy se nezabývaly skutkově posouzením majetkové sféry dlužníka“. Bez zřetele k tomu, že uvedené výhrady zjevně neodpovídají skutečnosti (srov. v této souvislosti str. 12-13 usnesení odvolacího soudu), Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. prosince 2010, sen. zn. 29 NSČR 10/2009, uveřejněném pod číslem 80/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož není-li dlužník schopen využít pohledávky, které má za svými dlužníky, k úhradě svých závazků, nepřihlíží se při úvaze o tom, zda dlužník je ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona v úpadku ve formě platební neschopnosti, ani k výši těchto pohledávek. V usneseních ze dne 27. října 2011, sen. zn. 29 NSČR 36/2009, a ze dne 30. listopadu 2011, sen. zn. 29 NSČR 23/2011, uveřejněném pod číslem 43/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak doplnil, že zmíněná teze má zcela zjevně obecnou platnost i ve vazbě na jiný majetek dlužníka, jenž by měl či mohl být použit k uhrazení pohledávek dlužníkových věřitelů.
V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části napadeného rozhodnutí, kterou odvolací soud potvrdil usnesení insolvenčního soudu ve výroku o prohlášení konkursu na majetek dlužníka, dovolatel žádnou argumentaci způsobilou samostatně založit přípustnost dovolání proti tomuto výroku neuplatňuje. K tomu srov. závěry formulované např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2011, sen. zn. 29 NSČR 12/2011, uveřejněném pod číslem 110/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; dlužníku, insolvenčnímu správci, věřitelskému výboru (zástupci věřitelů) a státnímu zastupitelství, které (případně) vstoupilo do insolvenčního řízení, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu