ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1002.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1002/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 7 To 433/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 183/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 31. 7. 2015 , sp. zn. 9 T 183/2015 , byl obviněný M. K. uznán vinným ze spáchání (ad I.) přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku, (ad II.) přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. Za to byl podle §205 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2015 , sp. zn. 7 To 433/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 20. 11. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) a l ) trestního řádu. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) a l ) trestního řádu uvedl, že opatřením nalézacího soudu ze dne 31. 7. 2015 mu byl ustanoven obhájce, neboť u něj byl dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 4 písm. a) trestního řádu. Tentýž den se konalo hlavní líčení, ve kterém byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Po skončení hlavního líčení byl propuštěn na svobodu. Ustanovení obhájce nebylo zrušeno. Obhájce za obviněného podal odvolání, přičemž odvolací soud vycházel z toho, že bylo podáno oprávněnou osobou. Proto podle obviněného důvody nutné obhajoby stále trvaly. Obhájce přesto nebyl předvolán k veřejnému zasedání k projednání odvolání a teprve na jeho dotaz mu byl zaslán protokol z tohoto zasedání, z něhož vyplývá, že předseda senátu odvolacího soudu až při probíhajícím veřejném zasedání ustanovení obhájce opatřením zrušil. Podle obviněného tedy minimálně do 20. 11. 2015 trvaly důvody nutné obhajoby. Nebyl-li obhájce předvolán k veřejnému zasedání, ani mu nebylo známo, kdy se veřejné zasedání o odvolání koná, ač nutná obhajoba trvala a k jejímu zrušení došlo až při veřejném zasedání, kterého se ustanovený obhájce neúčastnil z důvodu, že byl předvolán, jedná se o porušení práva na obhajobu, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Obviněný dále namítl, že jeho jednání mělo být s ohledem na hodnotu odcizených věcí v částce 2.602 Kč z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 trestního zákoníku i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku posouzeno jakožto přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, nikoliv jako trestný čin. Soudy rovněž neuznaly jako polehčující okolnost lítost podle §41 písm. n) trestního zákoníku, přičemž v opačném případě by to mělo vliv na hodnocení společenské škodlivosti jeho činu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s §265k trestního řádu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a podle §265l odst. 1 trestního řádu věc vrátil k projednání Městskému soudu v Praze. Obviněný současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 trestního řádu odložil výkon rozhodnutí napadeného dovoláním.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že námitky obviněného v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu nepovažuje za důvodné. V předmětné věci existoval pouze jediný důvod nutné obhajoby, když hlavní líčení bylo proti obviněnému konáno v době, kdy byl zadržen. Důvod pominul v okamžiku, kdy hlavní líčení skončilo, a obviněný byl ze zadržení propuštěn. Bylo pochybením soudu prvního stupně, že současně s pominutím důvodu nutné obhajoby nezrušil ustanovení obhájce. Tato okolnost však nemění nic na tom, že v době konání veřejného zasedání o odvolání žádný z důvodů nutné obhajoby neexistoval a pokud dovolatel neměl u veřejného zasedání obhájce, nezakládala tato okolnost dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu. Podle státního zástupce nelze přisvědčit ani námitce, že důvody nutné obhajoby trvaly jen proto, že nebylo formálně rozhodnuto o zrušení ustanovení obhájce podle §39 odst. 1 trestního řádu, k čemuž odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 438/2015. Podle něj má opatření soudce o zrušení ustanovení obhájce vydané postupem podle §39 odst. 1 trestního řádu deklaratorní povahu. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu státní zástupce poukázal na to, že výše škody vůbec není zákonným znakem přečinu krádeže podle §205 odst. 2 trestního zákoníku. Konkrétní výše škody převyšuje běžnou výši škod u tohoto typu majetkové kriminality, tj. při drobných krádežích v samoobslužných prodejnách potravin, a proto v žádném případě neopravňuje k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Polemiku o existenci polehčující okolnosti podle §41 písm. n) trestního řádu považuje státní zástupce za bezpředmětnou, nemající význam z hlediska právní kvalifikace skutku. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu, který dovolatel opřel o tu jeho část, podle které bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nelze podle státního zástupce přihlížet, neboť odvolací soud zamítl odvolání podle §256 trestního řádu jako nedůvodné po meritorním přezkumu napadeného rozhodnutí.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), l ) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož - s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces - je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze, ani Obvodního soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud se velmi pečlivě vypořádal s odvolacími námitkami obviněného a podané odvolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud konstatuje, že z hlediska naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu lze považovat za relevantně uplatněnou námitku, že jednání obviněného mělo být s ohledem na hodnotu odcizených věcí v částce 2.602 Kč z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 trestního zákoníku i použití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku posouzeno jakožto přestupek podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích, nikoliv jako trestný čin.
K tomu je třeba zdůraznit, že tato námitka již byla předmětem přezkumu odvolacího a vyčerpávajícím způsobem odvolacím soudem vypořádána.
Nejvyšší soud pouze dodává, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Přesně v těchto intencích postupovaly oba rozhodující soudy. Právní kvalifikace přisouzeného jednání obviněného nebyla podmíněna zjištěnou výší způsobené škody, ale primárně jeho recidivou v nevelkém časovém odstupu, přičemž rozhodně nelze odhlédnout od faktu, že obviněný vzhledem k množstevnímu rozsahu zlodějského konání výrazně popřel motiv po rychlém a snadném, avšak společensky neakceptovatelném uspokojení svých naturálních potřeb, ale naopak projevil znovu sklon k bezpracnému obohacení se v rámci svých omezených možností nad rámec těchto potřeb. To přes předchozí trestní postih za jednání totožné. Proto nemohly být splněny podmínky pro aplikaci §12 odst. 2 trestního zákoníku, jak vyloženy shora.
Právní relevanci bylo možno rovněž přiznat námitce, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, což je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. c) trestního řádu.
Důvodnosti této námitky však nebylo možno přisvědčit. Podle §36 odst. 4 písm. a) trestního řádu musí mít obviněný obhájce v hlavním líčení konaném ve zjednodušeném řízení proti zadrženému. Toto byl jediný zákonný důvod k ustanovení obhájce obviněnému soudem. Přesně to se stalo. Tento zákonný důvod ovšem pominul propuštěním obviněného ze zadržení po hlavním líčení. Během odvolacího řízení a před ním opětovně některý ze zákonných důvodů nutné obhajoby podle §36 trestního řádu nenastal. Protože institut nutné obhajoby je vázán striktně toliko na důvody zákonné, rozhodnutí soudu formou opatření o zrušení ustanovení obhájce podle §39 odst. 1 trestního řádu je toliko formálně-deklaratorním aktem, konstatujícím, že zákonný důvod nutné obhajoby odpadl (obdobně viz rozhodnutí NS sp. zn. 5 Tdo 438/2015). I když poněkud opožděně, přesto takové opatření soud učinil.
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 3. 8. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu