ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1026.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1026/2016 -29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 7 To 71/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 51/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 44 T 51/2015, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v přesně nezjištěnou dobu od 24. 6. 2013 do 10. 10. 2013 ve snaze utajit původ vozidla a znemožnit tak zjištění jeho pravého původu provedl neoprávněný zásah do identifikačních znaků vozidla Škoda Octavia, r. v. 2011, černá metalíza, které bylo odcizeno v době od 18.00 hodin dne 23. 6. 2013 do 5.30 hodin dne 24. 6. 2013 v H. K., ulice H., a to tím způsobem, že odcizené vozidlo opatřil nepříslušnými identifikačními znaky náležejícími vozidlu Škoda Octavia, jež bylo deklarováno jako dovoz z Německa přesto, že dle zjištěných skutečností mělo na území Německa totální dopravní nehodu, přičemž toto havarované vozidlo bylo na jeho pokyn dne 25. 6. 2013 dovezeno z Německa do České republiky, kdy za něj zaplatil 2.300 EUR (tj. v přepočtu 59.329 Kč), načež si dne 3. 7. 2013 u autorizovaného prodejce Škoda objednal nový typový štítek kterým odcizené vozidlo opatřil, po čemž jej nabídl k prodeji prostřednictvím inzerce a dne 10. 10. 2013 jej prodal za částku 310.000 Kč společnosti AsisTeam, s. r. o., kdy následně dne 17. 10. 2013 byla u vozidla schválena technická způsobilost jednotlivě dovezeného vozidla na Magistrátu hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35, Praha 1, a vozidlo bylo přihlášeno do registru vozidel jako Škoda Octavia, čímž zlegalizoval odcizené motorové vozidlo Škoda Octavia, a umožnil jeho registraci pod identitou totálně havarovaného vozidla Škoda Octavia“. Za to byl obviněnému podle §216 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody ve výši dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §84 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 3. 2016, sp. zn. 7 To 71/2016, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 4. 3. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný M. B. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v projednávané trestní věci šlo o běžný obchodní případ, který byl zcela účelově kriminalizován za pomoci nepravdivě vypovídajícího svědka M. Š. Ten se sám lživým tvrzením snažil vyvinit z vlastní trestné činnosti. Především není pravdou, že by se svědek o jakýchkoli problémech s inkriminovaným vozidlem dozvěděl až během jednání na policii. Tyto informace dostal již dříve právě od dovolatele, který ovšem sám nevěděl, že automobil pochází z trestné činnosti. Provedenými důkazy bylo jednoznačně prokázáno, že M. Š. si za společnost Drasys, s. r. o., objednal u svědka T. K. dovoz havarovaného vozidla z Německa. Předal mu peníze na jeho nákup, zaplatil náklady na cestu a vybavil ho veškerými listinami získanými z internetu k vozidlu samotnému i adrese firmy, kde bylo odstaveno. Svědek K. pak spolu se svědkem J. P., který řídil vůz s vlekem, odjel do Německa, kde automobil podle daných instrukcí zakoupil. Mimo jiné uvedl, že prodávající po něm chtěl „nějaký doklad“, který ovšem neměl s sebou, a proto se telefonicky spojil s M. Š. Ten mu požadovanou listinu zaslal. Obdobně vypovídal svědek původně i při výslechu na policii, aby se později – po nestandardní „kouřové“ přestávce ve výslechu – od této verze skutkového děje odklonil a potvrdil okolnosti obchodu uváděné M. Š. Před soudem však znovu vypovídal ve shodě s dovolatelem. S těmito významnými rozpory v jeho výpovědích se však zejména odvolací soud vůbec nevypořádal. V dostatečné míře se nezabýval ani fotografiemi poskytnutými svědkem, na kterých je zachycen M. Š. a jimiž bylo možno doložit, že to byl právě jmenovaný, kdo si u svědka objednal dovoz havarovaného vozidla z Německa. Svědek K. mohl v rámci doplnění výslechu před soudem označit na fotografiích osobu objednatele předmětné služby. K němu však soud nepřistoupil, ačkoliv tak učinit měl.
V další části dovolání obviněný na podporu vlastní skutkové verze poukázal na listinnou dokumentaci dokládající obchod s inkriminovaným vozidlem mezi společnostmi Drasys, s. r. o., Afelou, s. r. o., a AsisTeam, s. r. o., především vystavené faktury, předávací protokoly, čestné prohlášení a příjmové a výdejové doklady, které podle jeho názoru osvědčují, že se jednalo o běžný obchodní případ, kdy mu o skutečném původu automobilu jako předmětu nákupu a prodeje nebylo nic známo. Vlastní objednávku typového štítku u autorizovaného prodejce k vozidlu vysvětlil tím, že štítek je de facto jen samolepka, kterou lze zcela legálně vyměnit při jejím poničení. Protože vozidlo bylo havarované a štítek znehodnocen, nezbylo mu nic jiného, než na základě údajů čerpaných z technického průkazu objednat nový a ten do něj vlepit. Skutečnost, že svědek Š. automobil předtím prodal s poničeným štítkem, považoval pouze za administrativní pochybení. Údajně usvědčující výpověď tohoto svědka je podle dovolatele zcela osamoceně stojícím důkazem. Soudům vytýká, že se přesto na jeho základě - po neobjektivním hodnocení obsahu ostatních provedených důkazů - přiklonily k verzi, že trestné činnosti se dopustil právě on.
Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „ve věci rozhodl v intencích ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, kdy rozhodnutí nižší instance spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že obviněný v něm v zásadě pouze opakuje svou obhajobu z předchozích stadií trestního řízení, a sice že nebylo prokázáno, že by právě on vědomě zastíral skutečný původ odcizeného motorového vozidla. Znovu tak vyjádřil svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů. Ta však státní zástupce považuje za úplná a v obou napadených rozhodnutích náležitě odůvodněná. Porušení práva obviněného na spravedlivý proces, které by mohlo být důvodem dovolacího přezkumu, podle jeho názoru nic nenasvědčuje. Námitky obviněného tudíž uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s jeho projednáním v neveřejném zasedání.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 27. 7. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že k němu může za druhou procesní stranu zaujmout další stanovisko (tzv. repliku). Do zahájení neveřejného zasedání však případnou další reakci obhájce neobdržel.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel formálně soudům vytkl nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, popsaného ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ovšem obecně hmotněprávní argumentaci, podle níž bylo v daném případě nepřípustně kriminalizováno jeho běžné podnikání, opřel de facto výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily důkazy, které měly být navíc provedeny v nedostatečném rozsahu. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy v zásadě založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, podle kterých věděl o původu inkriminovaného vozidla, učinil tuto věc předmětem obchodu, a podnikl takové kroky, aby její původ utajil a do budoucna zastřel. Teprve v návaznosti na tom dovolatel namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
K námitce dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování Nejvyšší soud předně připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout . Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci plně respektovaly. Předně jim nelze vytknout, že by návrhy obviněného na doplnění dokazování opomenuly do té míry, že by o nich vůbec nerozhodly. Soud prvního stupně tak učinil v průběhu hlavního líčení dne 10. 12. 2015 (viz protokol na č. l. 520 předloženého spisu) a odvolací soud v rámci veřejného zasedání dne 4. 3. 2016 (viz č. l. 557 spisu), a to formou procesních usnesení , jež sama o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování v obhajobou navrhovaném směru nepřistoupily, pak dostatečně vyložily i v odůvodněních svých meritorních rozhodnutí (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu).
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v rozporu se zásadou uvedenou v §2 odst. 6 tr. ř., jak naznačuje dovolatel. Již soud prvního stupně se s nimi vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté dostatečně přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané (viz str. 9 a 10 shora písemného vyhotovení odsuzujícího rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného jako v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru rovněž na str. 4 až 8 napadeného usnesení rovněž zdůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). V posuzovaném případě nelze mít za to, že by skutkový stav věci byl zjištěn nezákonným způsobem nebo nedostatečně a že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem pouhé nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. B. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu