ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1046.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1046/2016 -17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 9 To 22/2016-250, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 4 T 32/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 4 T 32/2015-190, v trestní věci obviněných J. B., Z. B. a L. K. byl obviněný L. K. uznán vinným pokusem přečinu ublížení na zdraví podle „§146 odst. 1 tr. zákoníku“ a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že společně s J. B. a Z. B. „dne 21. 4. 2015 okolo 20.30 hodin v K., v ul. M. H., na prostranství za nákladovou pokladnou areálu hlavního vlakového nádraží, kam má přístup široká veřejnost, napadli T. V., a to tak, že ho ležícího četně kopali po celém těle, čímž mu způsobili podlitiny v obličeji, na trupu a nohou, a L. K. ho dvakrát bodl do levého stehna zavíracím nožem, čímž mu způsobil dvě bodné rány o hloubce 1 cm“. Za výše uvedenou trestnou činnost a dále za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 26 T 62/2015, soud obviněnému L. K. uložil podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, souhrnný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku také trest propadnutí věci, a to zavíracího nože ADW BEST. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2015, sp. zn. 26 T 62/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i u obviněných J. B. a Z. B. Výrokem podle 228 odst. 1 tr. ř. byla všem obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, částku 2.022,84 Kč. Poškozeného T. V. soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti předmětnému rozsudku podali obvinění L. K. a J. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Praze usnesením ze dne 27. 1. 2016, č. j. 9 To 22/2016-250, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak ohledně obou obviněných nabyl právní moci dne 27. 1. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. zákoníku).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl následně obviněný L. K. dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že na základě důkazů provedených v trestním řízení nebylo možno dojít k jednoznačnému závěru, že se stíhaného skutku dopustil právě on spolu s J. a Z. B. Poukázal na to, že soudy opřely svá skutková zjištění zejména o výpovědi svědků R. J. a J. K., kteří u hlavního líčení uvedli, že poškozeného T. V. napadli tři útočníci. Tyto agresory však popsali pouze obecně, přičemž obviněného J. B. měli „poznat“ u hlavního líčení. Za situace, kdy soudy neměly pochybnosti o tom, že se obvinění v rozhodné době nacházeli na místě činu, když sami připustili, že s poškozeným měli drobnou potyčku, dospěly k závěru, že jsou také pachateli jednání uvedeného v obžalobě. S ohledem na to, že u dovolatele byl při jeho zadržení nalezen nůž, soudy zároveň dovodily, že on byl tím, kdo poškozeného napadl také nožem. Dovolatel zdůraznil, že svědkyně K. jeho osobu ani v rámci „zjednodušené“ a tudíž nezákonné rekognice provedené před soudem neoznačila s jistotou za jednoho z útočníků. Toliko uvedla, že se jednomu z nich „podobá“. Nadále tedy přetrvávají důvodné pochybnosti o tom, že se zúčastnil napadení poškozeného způsobem, jak je mu kladeno za vinu; zvláště pokud k incidentu došlo na místě přístupném široké veřejnosti, kde se každodenně pohybuje značné množství osob s ohledem na blízkost vlakového nádraží a restaurace. Ostatně sám poškozený T. V. vypověděl, že před svým napadením zde popíjel asi s deseti lidmi. Logický způsob hodnocení důkazů podle dovolatele připouštěl stejně tak jeho nevinu jako údajnou vinu, zejména při absenci daktyloskopických, trasologických, biologických, mechanoskopických či jiných stop na místě činu, které by jej usvědčovaly. Soudy přitom opomněly provést řadu dalších důkazů, mezi nimi například rekognicí obviněných při splnění zákonných podmínek, sejmutím otisků prstů z nože a znaleckým posouzením, zda byl u dovolatele při jeho zadržení zajištěn právě ten nůž, kterým byla poškozenému způsobena drobná bodná zranění. Nesouhlas pak dovolatel vyjádřil i se samotnou právní kvalifikací skutku a v návaznosti na tom i s uloženým trestem. Soudům vytkl, že se dostatečně (v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 5 Tdo 759/2013) nevypořádaly se všemi aspekty, které je třeba objasnit při posuzování trestných činů výtržnické povahy. Za nedostatečné a nepřesvědčivé považuje rovněž právní posouzení skutku - pokud jde o naplnění subjektivní stránky - jako pokusu trestného činu ublížení na zdraví, kterým byl rovněž uznán vinným.
Z výše uvedených důvodů dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. a §265l odst. 1 tr. ř. v celém rozsahu zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 9 To 22/2016-250, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 9. 2015, č. j. 4 T 32/2015-190, a Okresnímu soudu v Kladně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 12. 7. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. - pokud jde o výrok o vině - neodpovídá argumentace obviněného, podle níž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že to byl právě on společně s J. a Z. B., kdo napadli poškozeného T. V. způsobem popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný soudům obou stupňů v příslušné části podaného opravného prostředku de facto vytýká, že důkazy, provedené navíc v nedostatečném rozsahu, interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo jednoznačně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - by v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat jenom formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
K námitce dovolatele stran neúplnosti provedeného dokazování, resp. nevyhovění jeho návrhům na doplnění dokazování, předneseným v řízení před soudy, Nejvyšší soud připomíná, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout . Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily. Předně jim nelze vytknout, že by opomenuly návrhy obviněného na doplnění dokazování do té míry, že by o nich vůbec nerozhodly, ač tak učinit měly. Soud prvního stupně je zamítl v průběhu hlavního líčení dne 1. 9. 2015 (viz protokol na č. l. 186 předloženého spisu), a to formou procesního usnesení , jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování v obhajobou navrhovaném směru nepřistoupil, pak dostatečně vyložil i na str. 6 odůvodnění rozsudku. V podaném odvolání ani při veřejném zasedání soudu druhého stupně dne 27. 1. 2016 pak obviněný žádné konkrétní návrhy na doplnění důkazů nevznesl. K jeho námitce, že soud prvního stupně „opomenul“ provést některé důkazy, odvolací soud zaujal stanovisko na str. 4 písemného vyhotovení usnesení.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., zároveň nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o tom, že poškozeného T. V. mohla napadnout i jiná skupinka útočníků, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou. Vysvětlil, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se přitom řídil (k tomu viz část odůvodnění rozsudku na str. 5/6). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své závěry v tomto směru na straně 4 napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedovodil, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
K procesní námitce obviněného, podle níž soudy nepřípustně založily závěr o jeho vině stíhaným skutkem mimo jiné i na „zjednodušené rekognici“ provedené se svědky v hlavním líčení, je namístě podotknout, že trestní řád neobsahuje žádnou kategorizaci možných vad dokazování. Nejsou v něm výslovně uvedeny tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl stanoven výčet všech nepřípustných, zakázaných, neúčinných nebo nepoužitelných důkazních prostředků, postupů a úkonů (výjimku představuje pouze ustanovení §89 odst. 3 tr. ř. o neúčinnosti důkazu získaného nezákonným donucením nebo hrozbou takového donucení). Zásadně platí, že za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci; tedy i zcela legitimní dotaz soudu na svědka vypovídajícího v hlavním líčení, zda v osobě obviněného (či některého z obviněných) poznává pachatele projednávaného trestného činu. V konkrétním případě je pak na jeho zhodnocení, do jaké míry je příslušné vyjádření svědka jako důkaz procesně použitelné a nakolik může v kontextu s dalšími provedenými důkazy obstát.
Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky naplnění subjektivní stránky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku v jeho jednání, a dále námitkou, že soudy se dostatečně nevypořádaly se všemi okolnostmi činu významnými pro právní posouzení stíhaného skutku jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.
Námitka dovolatele, že soudy nevěnovaly patřičnou pozornost zhodnocení subjektivní stránky (úmyslného zavinění) pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, především neodpovídá skutečnosti. Soud prvního stupně na str. 6 odůvodnění odsuzujícího rozsudku konstatoval způsob provedení útoku obviněných na poškozeného i jeho intenzitu (především kopance vedené střídavě třemi dospělými muži do různých částí těla ležící bezbranné oběti). V návaznosti na tom pak vyslovil skutkovým zjištěním odpovídající závěr, že obvinění (včetně dovolatele) museli být s ohledem na značnou brutalitu útoku minimálně srozuměni s jeho případnými následky na zdraví poškozeného a jednali tak v nepřímém úmyslu ohrozit nebo porušit zájem chráněný zákonem (zde ustanovením §146 tr. zákoníku). Jestliže se Krajský soud v Praze v napadeném usnesení omezil pouze na konstatování správnosti použité právní kvalifikace soudem prvního stupně s tím, že k ní není potřeba nic dalšího dodávat, nelze mu v tomto ohledu ničeho vytknout. Úkolem odvolacího soudu není zbytečné opakování jinak přiléhavých úvah obsažených v rozhodnutí soudu první instance, nebo jejich doplňování v rámci dalšího širšího rozboru.
Pokud jde o námitky dovolatele vůči právnímu posouzení jeho jednání i jako přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, lze mu v obecné rovině přisvědčit potud, že ne každé napadení jiného, byť se jej pachatel dopustí na místě veřejnosti přístupném, bez dalšího naplňuje znaky trestného činu výtržnictví. Je také pravdou, že soudy obou stupňů v namítaném směru svá rozhodnutí nikterak blíže neodůvodnily. Takový procesní nedostatek však sám o sobě prostřednictvím žádného dovolacího důvodu relevantně namítat nelze (srov. §265a odst. 4 tr. ř.). V posuzovaném případě považuje Nejvyšší soud za podstatné, že neměl žádný hmotněprávní dopad na věcnou správnost právní kvalifikace jednání dovolatele.
V obecné rovině je třeba připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného , hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Pod pojmem výtržnosti se rozumí jednání, které závažným způsobem (hrubě) narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh individuálně neurčených osob a kde se jich také zpravidla více zdržuje. Důležité je, že výtržnický čin musí být na takovém místě postřehnutelný (zaregistrovatelný) více lidmi. Není přitom nezbytné, aby se nějací lidé v bezprostřední blízkosti činu v rozhodné době zrovna nacházeli. „Přístupností“ je zde nutno rozumět možnost vidět a slyšet projev pachatele .
V projednávaném případě se celý incident odehrál na místě, kam nejenže má přístup široký okruh osob, ale také v době, kdy zde bylo možno jejich výskyt důvodně předpokládat. Ostatně sám dovolatel v rámci své obhajoby poukazoval na to, že v době útoku na poškozeného se po nádraží pohybovalo mnohem více lidí, než pouze on a spoluobvinění B., a trestné činnosti, jak ji popsali očití svědci J. K. a R. J., se tak mohla stejně dobře dopustit jiná skupina pachatelů. Jinými slovy, v čase, kdy k útoku došlo, se jednalo o poměrně frekventované místo.
Ani dovolatelem poukazované další okolnosti činu, které je třeba obecně zkoumat a které v daném případě také byly zjištěny, v jeho prospěch rozhodně nehovoří. Jak již bylo zmíněno, spolu s dalšími obviněnými poškozeného T. V. napadl z malicherné pohnutky, v početní přesile, s vysokou razancí a poměrně brutálním způsobem a navíc ve chvíli, kdy byl poškozený v důsledku požitého alkoholu viditelně ve stavu, který u něj prakticky vylučoval jakoukoli (natož pak účinnou) obranu. Svým bezohledným počínáním (i vůči širokému okolí) okamžitě upoutali pozornost minimálně svědkyně K., již fakticky postavili do role nedobrovolné divačky odpudivé scény v podobě jednoho z nezávažnějších výtržnických projevů.
Námitkou vůči výroku o uloženém trestu, kterou bez dalšího vznesl pouze v návaznosti na výhrady vůči správnosti skutkových zjištění soudů ohledně jeho viny stíhaným skutkem, obviněný zvolený dovolací důvod právně relevantně neuplatnil .
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze - pokud jde o výrok o trestu - lze relevantně uplatnit jen tehdy, kdy je v jeho rámci namítáno nesprávné právní posouzení ve vztahu k některým hmotněprávním podmínkám ukládání trestu. Jeho prostřednictvím tak lze například vytýkat pochybení soudu v právním závěru o tom, zda byly splněny zákonné předpoklady pro uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 odst. 1 tr. zákoníku resp. 43 odst. 2 tr. zákoníku, popř. společného trestu za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Žádnou takovou vadu však dovolatel výroku o trestu z rozsudku odvolacího soudu kvalifikovaně nevytkl. Úspěšně by jej zároveň nemohl napadnout ani prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je určen k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu a který je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolateli byl trest ukládán podle ustanovení §146 odst. 1 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v rozmezí od šesti měsíců do tří let. Jestliže mu soud prvního stupně uložil tento trest ve výměře čtrnácti měsíců, navíc jako souhrnný celkem za tři sbíhající se trestné činy, jedná se o zákonný postih, jak pokud jde o druh, tak i výměru.
Protože dovolání obviněného L. K. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu