ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1070.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1070/2016 -39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný Ing. S. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 5 To 1/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 150/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2 T 150/2014 , byl obviněný Ing. S. M. uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009. Za to byl podle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost uhradit na náhradě škody insolvenčnímu správci Romaně Novákové, se sídlem Václavské nám. 807/64, Praha 1, dlužníka AmTec Defense, s. r. o., IČ: 273 73 355, se sídlem Praha 5, Ostrovského 253/3, částku 1.000.000 Kč, A.M.T., mobil a. s., IČ: 272 58 491, se sídlem Kolbenova 891, Praha 9, částku 1.100.000 Kč, Dr. H. U. R, bytem V. A., P.-z., K., částku 2.268.200 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 5 To 1/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 9. 2. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že mu nebylo umožněno provést důkazy svědčící o tom, že jednal v souladu se svými závazky a v zájmu poškozených. Navrhoval výslechy svědků, ovšem soudy je odmítly provést s tím, že svou činnost mohl doložit předložením příslušných výpisů z účtů. Takový přístup považuje obviněný za nepřijatelný, jelikož není věcí soudu určovat obviněnému formu a druh důkazu, který by měl soudu předkládat. Soudy vycházely pouze z důkazů navrhovaných obžalobou. Dovolatel si dále klade otázku, z čeho soudy dovodily jeho zavinění, když zpráva ČNB k subjektu Agora Bank nemá ve věci žádnou relevanci. Nalézací soud touto zprávou důležitě dokládal jeho úmysl podvést poškozené, ovšem odvolací soud ji do svých úvah nezahrnul. Soudy rovněž pominuly význam následné obchodní spolupráce mezi ním a poškozenými. Skutkový stav věci v žádném případě nebyl zjištěn bez důvodných pochybností ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 5 To 1/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 2 T 150/2014, zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že konkrétní důvody uvedené dovolatelem zjevně neodpovídají důvodům dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť dovolatel nenamítá nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. K námitce opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že ze soudních rozhodnutí lze jednoznačně zjistit důvody, které vedly k neprovedení dovolatelem navrhovaných důkazů. Co se týče námitek proti hodnocení důkazů provedených, dovolatel nenamítl, že by snad mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním byl extrémní rozpor.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu dovolání obviněného odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný Ing. S. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 5 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že oba rozhodující soudy se vypořádaly s otázkou úplnosti dokazování se zřetelem k důkazním návrhům obviněného, přesvědčivě zdůvodnily nepotřebnost dalšího dokazování nad provedený rámec. Proto nemůže být ve věci shledána problematika tzv. opomenutých důkazů. Nutno podotknout, že obviněný se z podvodného záměru obohatit se použitím terminologie předstírané sofistikované bankovní činnosti usvědčil převodem vylákaných peněz na soukromé účty a jejich použitím mimo jiné k běžným soukromým platbám, což bylo v naprostém rozporu s jeho deklarovaným mnohomluvným popisem zamýšlených bankovních transakcí a předstíraných aktivit.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu