ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1081.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1081/2016 -26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 10. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 12. 2015, č. j. 2 To 270/2015-219, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 24/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 10. 2015, č. j. 4 T 24/2015-195, byl obviněný J. K. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „v době od 29. 6. 2014 od 21.45 hod. do dne 30. 6. 2014 do 8.00 hod. v obci P. B., část P., okres V., po zakrytí průmyslové kamery oděvem, vypáčil petlici s visacím zámkem dřevěné kasičky sloužící ke sbírce na obnovu vyhořelé chaty L., umístěné z vnější strany chaty M. a z kasičky odcizil finanční hotovost v přesně nezjištěné výši ke škodě poškozeného - Valašské muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm, se sídlem Palackého 147, v Rožnově pod Radhoštěm, a poškozením kasičky způsobil další škodu ve výši 1.890 Kč“. Za to byl obviněný podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu soud uložil povinnost zaplatit poškozenému Valašskému muzeu v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm na náhradě škody částku 1.890 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody pak poškozeného podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, usnesením ze dne 7. 12. 2015, č. j. 2 To 270/2015-219, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 7. 12. 2015 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu a zároveň i rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný J. K. následně dovoláním. Uplatněným dovolacím důvodem bylo to, že shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku (§265b odst. 1 písm. g/ tr. ř.).
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že výrok o jeho vině projednávaným trestným činem nemá oporu v obsahu provedených důkazů. Podle jeho názoru byl založen na nepodložené domněnce soudu prvního stupně, že se v inkriminované době nacházel na místě činu, ačkoli ho tam nikdo neviděl, a že je vlastníkem trička, které přehodil přes průmyslovou kameru snímající poškozenou skříňku, aby tak znemožnil identifikaci své osoby. Nebylo ovšem spolehlivě zjištěno, že to byl právě on, kdo chtěl za pomocí vlastního kusu oděvu zabránit odhalení své trestné činnosti. I kdyby předmětné tričko bylo jeho, každá osoba, která k němu měla přístup, je mohla zneužít. Skutečný pachatel tak mohl vytvořit falešnou stopu, a to tím spíše, že dovolatel si své osobní věci nijak zvlášť nehlídá. Proto jako usvědčující důkaz, byť podpůrný, nemohl posloužit ani výsledek zkoumání metodou pachové identifikace, kdy na tričku byla zajištěna pachová stopa shodná s jeho pachovým vzorkem. Relevantní důkazy o tom, že by se dovolatel vloupal do dřevěné schránky (kasičky) sloužící k veřejné finanční sbírce, pak soudy neměly k dispozici vůbec. Jejich závěr, že právě on je pachatelem stíhaného přečinu, byl učiněn v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a zásadou in dubio pro reo. Porušeno tím bylo i ústavně garantované právo obviněného na spravedlivý proces. V uvedených souvislostech dovolatel setrval na tvrzení, že „usvědčující“ výpovědi svědkyně K. H. byly nedůvodně „upřednostněny“ před svědectvími R. T. a M. J., kteří shodně potvrdili jeho obhajobu. O věrohodnosti svědkyně přitom lze mít důvodné pochybnosti. V minulosti byla totiž opakovaně soudně trestána a zároveň měla zřejmý zájem se dovolateli pomstít za to, že se s ní rozešel a přestal ji finančně podporovat. V jejích vykonstruovaných výpovědích se vyskytly rozpory, kterým však soudy nevěnovaly patřičnou pozornost. Podle dovolatele není ve vztahu k hodnocení pravdivosti tvrzení svědkyně bez významu ani skutečnost, že ho neustále pronásleduje prostřednictvím SMS zpráv a telefonátů, vyhledává jeho osobu a nadále ho opětovně žádá o peněžní výpomoc. Závěrem dovolatel poukázal na svou dosavadní trestní bezúhonnost a pozitivní hodnocení své osoby zaměstnavatelem. Zdůraznil, že prostředky k obživě v dostatečné míře si po celý život opatřuje vlastní prací. Svou poctivost demonstroval v rámci doplnění dovolání ze dne 3. 6. 2016 přiloženým Úředním záznamem Policie ČR, Obvodního oddělení Valašské Meziříčí, ze dne 21. 4. 2016, o přijetí nálezu, kdy toho dne odevzdal věci nalezené u vlakového nádraží ve Stříteži nad Bečvou (č. l. 245 procesního spisu).
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 10. 2015, č. j. 4 T 24/2015-195, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 7. 12. 2015, č. j. 2 To 270/2015-219, a věc „vrátil“ Okresnímu soudu ve Vsetíně, aby ji v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, eventuálně aby věc „vrátil“ státnímu zástupci k došetření, nebo aby rozhodl rozsudkem tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně v rámci řízení podle §265h tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 31. 5. 2016. Přípisem doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 6. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že se k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Omezila se pouze na souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto mimořádného opravného prostředku.
Obviněný J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě sice dovolatel soudům formálně vytkl nesprávnost právní kvalifikace stíhaného skutku, popsaného ve výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ovšem tuto obecně hmotněprávní námitku opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy založil na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu, rozsudek soudu prvního stupně ani jim předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po účelově selektivním, neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v popírání trestné činnosti, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. (k tomu viz část odůvodnění rozsudku na str. 7 dole a 8). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) důsledně vypořádal také odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, své stanovisko v tomto směru na stranách 5 dole až 8 písemného vyhotovení napadeného usnesení odůvodnil velmi podrobně, přesvědčivě a zcela v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu