ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1095.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1095/2016 -36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný K. Z., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 391/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 40/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015 , byl obviněný K. Z. uznán vinným ze spáchání přečinu podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (ad 1) a zločinu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (ad 2). Za to byl podle §272 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Pojišťovně Allianz, a. s., se sídlem Praha 8, Ke Štvanici 656/3, škodu ve výši 44.382 Kč a poškozenému Krajskému ředitelství policie hl. m. Prahy, Praha 4, Kongresová 1666/2, škodu ve výši 21.147 Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 391/2015 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 3. 12. 2015 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uvedl, že v rozhodovací činnosti soudů I. a II. stupně spatřuje závažná pochybení, zakládající dovolací důvody ve smyslu §258 odst. 1 písm. a), b), d) trestního řádu. K výzvě předsedkyně senátu soudu prvního stupně obviněný dovolání doplnil a opřel jej o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tomu uvedl, že zjištěními soudu nebyly naplněny znaky trestného činu podílnictví, nýbrž neoprávněného užívání cizí věci podle §249 trestního zákoníku. Popsal vlastní verzi skutkového děje s tím, že nevěděl, že převáží vůz kradený na původních značkách. Kdyby jenom něco tušil, tak by do něho nikdy nesedl a neřídil. Rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně nepovažuje za správná a zákonná. Soudy nesprávně vyhodnotily svědecké výpovědi a věrohodnost důkazů. Nebyla prokázána subjektivní stránka jeho jednání. K uloženému trestu namítl, že porušuje princip proporcionality.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 61 To 391/2015, zrušil a současně zrušil i vadné řízení a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k původně podanému dovolání uvedl, že nesplňuje podstatné náležitosti dovolání ve smyslu §265f odst. 1 trestního řádu, a proto jej navrhl odmítnout podle §265i odst. 1 písm. d) trestního řádu.
Obviněný K. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 8 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Přesvědčivě vyložil, proč bezvadně zjištěný skutkový stav byl i bezchybně právně kvalifikován.
Dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybnění skutkového stavu věci. Vlastním pohledem na zjištěný skutkový stav se domáhal u jednoho ze skutků odlišné právní kvalifikace. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Nejvyšší soud na tomto místě pouze podotýká, že obviněný sám připustil, že tušil původ vozidla, kterého se zmocnil.
Konstatování o nenaplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu dopadá plně i na námitku nepřiměřenosti uloženého trestu. Výrok o trestu lze dovoláním napadnout pouze z důvodů, uvedených v §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu, tedy byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest mimo zákonnou výměru na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Otázka přiměřenosti uloženého trestu mezi dovolací důvody, vyjmenované v §265b odst. 1 písm. a) až l ) trestního řádu nepatří.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí , aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 19. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu