ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1099.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1099/2016 -54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podala obviněná E. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 8/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 3/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za užití §261 trestního řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 8/2016, ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné E. H. i ve vztahu k obviněnému E. H.
II. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněná E. H. bere do vazby.
V. Podle §265 l odst. 4 trestního řádu se obviněný E. H. bere do vazby.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2015 , sp. zn. 7 T 3/2015 , byla obviněná E. H. uznána vinnou ze spáchání dvojnásobného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014 [body 1) a 4)], organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1, 4 trestního zákoníku [body 2) a 3)], dvojnásobného organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 trestního zákoníku [body 7) a 8)], čtyřnásobného přečinu útisku podle §177 odst. 1 trestního zákoníku a čtyřnásobného organizátorství přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 trestního zákoníku [body 5), 6), 9), 10)], trojnásobného přečinu útisku podle §177 odst. 1 trestního zákoníku a trojnásobného organizátorství přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §209 odst. 1 trestního zákoníku [body 11) až 15)] a přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku [bod 6)]. Za to byla podle §168 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jí byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného E. H. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněné, částečně společně a nerozdílně s obviněným, uhradit poškozeným náhradu škody. Podle §229 odst. 1 trestního řádu či §229 odst. 2 trestního řádu byli poškození odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněných a poškozeného R. S. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2016 , sp. zn. 2 To 8/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o vině pod bodem 1) a 4) a v celém výroku o trestu a výroku o uplatněných nárocích poškozených a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že za skutky původně označené body 1) a 4) uznal obviněnou vinnou ze spáchání dvojnásobného zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku ve znění účinném do 31. 7. 2014. Za to a za zbývající trestné činy z napadeného rozsudku odsoudil obviněnou podle §168 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku jí uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku jí dále uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Tímtéž rozsudkem rozhodl o vině a trestu obviněného E. H. Podle §228 odst. 1 trestního řádu rozhodl o povinnosti obviněné, částečně společně a nerozdílně s obviněným, uhradit poškozeným náhradu škody. Podle §229 odst. 1 trestního řádu či §229 odst. 2 trestního řádu poškozené odkázal se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně podle §256 trestního řádu zamítl odvolání poškozeného R. S.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu v jeho odsuzující části napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněná namítla, že uvedenými rozhodnutími byla poškozena na svých základních právech a svobodách, rozhodnuto bylo v rozporu se základními zásadami českého trestního řízení. Dále namítla vady obou rozsudků spočívající v jejich nepřezkoumatelnosti, nejasnosti a neúplnosti skutkových zjištění a rovněž nevypořádání se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Při hodnocení důkazů nebyla zachována zásada in dubio pro reo. Ke skutkům pod body 1) a 4) namítla, že je nelze kvalifikovat jako obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. V daném případě totiž podle obviněné nebylo žádným způsobem prokázáno, že její jednání směřovalo k tomu, aby poškozených osob bylo užito někým jiným. Úmysl obviněných nebyl, a to ani v eventuálním smyslu, kořistit z tzv. nucených prací poškozených či poškozené jinak vykořisťovat. Jejich jednání směřovalo k získávání finančních prostředků, které byly zajišťovány prostřednictvím půjček, které byly různými společnostmi poškozeným poskytovány. Uložený trest odnětí svobody považuje obviněná za nepřiměřeně přísný a nesouhlasí ani s trestem vyhoštění, když v České republice žije více jak 10 let a má zde blízké rodinné vazby.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 7 T 3/2015, a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 8/2016, zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí pro zřejmé vady, které nelze jinak odstranit.
Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedla, že její námitky ohledně nesprávné kvalifikace skutků jako trestného činu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku jsou sice relevantní ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu, nejsou však důvodné. Z rozsudku odvolacího soudu jednoznačně plyne, že i jiné osoby než obviněná a její syn zneužívali, využívali a používali poškozené k posluhování a různým pracím. Státní zástupkyně dále rozvedla úvahu, že trestné jednání obviněné mělo být právně kvalifikováno jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. d), e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, když by zahrnovalo i její jednání vůči dalším poškozeným, které bylo soudy kvalifikováno jako přečin útisku podle §177 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 trestního zákoníku, resp. s organizátorstvím přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §209 odst. 1 trestního zákoníku. Ve vztahu k námitkám proti uloženému trestu státní zástupkyně uvedla, že soud se při ukládání trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku nezabýval tzv. negativními podmínkami pro jeho uložení, když nezjišťoval, jak dlouho obviněná nepřetržitě pobývá na území České republiky, a zda se jedná o dobu 10 let. V takovém případě by uložení trestu vyhoštění bylo možné pouze tehdy, pokud by byly v důsledku její trestné činnosti shledány vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. 2 To 8/2016, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2015, sp. zn. 7 T 3/2015, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S ohledem na zásadu beneficium cohaesionis dále navrhla, aby byla obě rozhodnutí zrušena i vzhledem ke spoluobviněnému E. H., který nebyl dovolatelem.
Obviněná E. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Takový závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Hradci Králové netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad, s výjimkou skutečností vztahujících se k závěru o úmyslu obviněných získat pro sebe značný prospěch ve smyslu §168 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněné. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Dovolací argumentace obviněné směřující proti kvalifikaci jejího jednání [skutky 1) a 4)] jako obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů, když nerespektovala skutkové závěry obsažené ve skutkové větě, podle kterých poškození vykonávali nucené práce jednoznačně vůči všem členům domácnosti, tedy i jiným osobám. Její námitky proto nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažila jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. To je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo, na nějž v této souvislosti odkazovala, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotněprávního posouzení. Tyto dovolací námitky obviněné se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. To se týká i její námitky, že uložený trest odnětí svobody v trvání sedmi let považuje za nepřiměřeně přísný.
Naopak za relevantní je v rámci uplatněného důvodu dovolání třeba považovat její námitku, že jí byl uložen trest vyhoštění, ačkoliv v České republice žije více jak deset let a má zde blízké rodinné vazby, byť správně spadá pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání (§265i odst. 1 trestního řádu), přezkoumal podle §265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroku rozhodnutí, proti kterému bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodu, jež byly v dovolání uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je částečně důvodné.
Podle §80 odst. 1 trestního zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba.
Podle §80 odst. 3 písm. f) trestního zákoníku soud trest vyhoštění neuloží, jestliže je pachatel občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu.
Podle skutkových zjištění se oba obvinění společně se svými rodinami přesídlili ze Slovenska do České republiky přibližně v roce 2006. Jestliže za této situace odvolací soud (obdobně jako soud nalézací) pouze souhrnně uvedl, že nebyla zjištěna zákonná překážka podle §80 odst. 3 trestního zákoníku, jelikož oba obvinění na území České republiky nepracovali a prostředky obživy si zajišťovali výhradně trestnou činností vysoké společenské škodlivosti, neexistoval ve skutečnosti spolehlivý skutkový podklad pro rozhodnutí o uložení trestu vyhoštění podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Z tohoto důvodu nemohl výrok o trestu obviněné obstát. Jelikož prospívá důvod, z něhož rozhodl dovolací soud ve prospěch obviněné, také spoluobviněnému E. H., rozhodl Nejvyšší soud i v jeho prospěch (§265k odst. 2 poslední věta trestního řádu, §261 trestního řádu).
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že se blíže nezabýval úvahami státní zástupkyně v jejím vyjádření, že měly být skutky obviněné (obviněných) právně kvalifikovány jako trestný čin obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. d), e), odst. 3 písm. c) trestního zákoníku namísto zločinu obchodování s lidmi podle §168 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku a několika samostatných trestných činů útisku podle §177 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s organizátorstvím přečinu úvěrového podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §211 odst. 1 trestního zákoníku, resp. s organizátorstvím přečinu podvodu podle §24 odst. 1 písm. a) k §209 odst. 1 trestního zákoníku, jelikož současně nebylo podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněné (§265p odst. 1 trestního řádu).
Z podnětu dovolání proto Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 trestního řádu za užití §261 trestního řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2016 sp. zn. 2 To 8/2016 ve výroku o trestu ve vztahu k obviněné E. H. i ve vztahu k obviněnému E. H. Podle §265k odst. 2 věta druhá trestního řádu také zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 trestního řádu Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout o trestech obviněných. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 trestního řádu).
Podle §265 l odst. 4 trestního řádu vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody, uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g trestního řádu) se v tomto případě neužijí. Bylo zjištěno, že obvinění E. H. i E. H. jsou státními příslušníky Slovenské republiky, nemají na území České republiky trvalé bydliště, zaměstnání ani jiné vazby. Dopustili se závažné trestné činnosti, za níž jim hrozí vysoký trest. Je tak namístě obava, že pokud by byli obvinění propuštěni na svobodu, uprchnou nebo se budou skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnuli. Účelu vazby přitom v jejich případě jiným opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň nebrání podmínky uvedené v §68 odst. 1 a 2 trestního řádu. Proto bylo pod body IV. a V. usnesení Nejvyššího soudu rozhodnuto o vazbě obviněných, a to tak, že podle §265 l odst. 4 trestního řádu se berou oba obvinění do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) trestního řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu