ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1141.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1141/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 9. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 44 To 110/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 5 T 54/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 5 T 54/2014 , byl obviněný J. H. uznán vinným ze spáchání přečinu neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Za to mu byl podle §230 odst. 3 trestního zákoníku za použití §67 odst. 3 trestního zákoníku uložen peněžitý trest v celkové výši 20.000 Kč, který byl podle §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku vyměřen ve 20 denních sazbách po 1.000 Kč. Podle §68 odst. 5 trestního zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen v měsíčních splátkách ve výměře 2.000 Kč, splatných vždy do každého 30. dne v měsíci s tím, že první splátka musí být zaplacena do 30. dne v měsíci následujícím po měsíci, v němž tento rozsudek nabude právní moci, a to pod ztrátou výhody splátek. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku bylo stanoveno pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání dvě stě dnů. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená společnost SilverTree, a. s. (nyní Viktoria Newspaper, a. s.), odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 44 To 110/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku odsoudil obviněného podle §230 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že skutkové závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a v konečném důsledku i s právními závěry soudů obou stupňů. Poukázal na to, že závěr o vině založily soudy v zásadě jen na tom, že předmětný útok se odehrál ze zařízení, které mělo přidělenou IP adresu stejnou, jakou se legitimoval jeho osobní počítač v minulosti. Podle vypracovaného znaleckého posudku ovšem IP adresu nelze použít k identifikaci ani autentizaci uživatele. Soudy se podle obviněného vůbec nezabývaly otázkou, zda se skutek vůbec stal. Okolnosti zjištění útoku považuje dovolatel za krajně podezřelé, přičemž obecná věrohodnost poškozeného je významně narušena vzájemnými spory ohledně nevyplacených mezd. Obviněný dále namítl, že měl být dotázán odvolacím soudem, zda případně ukládaný trest odnětí svobody nebude jím vnímán jako přísnější, než nalézacím soudem uložený trest peněžitý.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 44 To 110/2016, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 5 T 54/2014, a aby podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 2, aby věc v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že s ohledem na povahu uplatněných námitek se k němu nebude věcně vyjadřovat.
Obviněný J. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněnému uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud pouze poznamenává, že i když na podkladě tzv. IP adresy nelze jednoznačně identifikovat jejího uživatele, obviněný nebyl usvědčen pouze jejím prostřednictvím, ale naprosto spolehlivě dalšími zjištěnými okolnostmi v jejich komplexnosti, jako znalostí přístupových hesel, časovou náročností celé operace, jak vysvětlil příslušný znalec.
Dovolací argumentace obviněného byla založena na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stejný závěr se týká i uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze tehdy, byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O tyto případy však u obviněného nešlo a změnou výroku o trestu u odvolacího soudu nebyla porušena zásada zákazu reformace in peius, která není odvislá od subjektivních pocitů obviněného ve vnímání přísnosti trestu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu