ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1146.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1146/2016 -50
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 2. 11. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný V. G. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 12 To 17/2016-2457, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 1/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č. j. 9 T 1/2011-2342, byl obviněný V. G. uznán vinným přečinem dotačního podvodu podle §212 odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), jehož se měl dopustit skutkem popsaným ve výroku o vině. Za to a dále za sbíhající se trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. c) trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pro který byl pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. 3 T 134/2012, byl obviněnému podle §148 odst. 3 tr. zák., za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Soud zároveň ohledně obviněného zrušil výrok o trestu ze shora citovaného rozsudku Okresního soudu v Prostějově, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený - Statutární město Hradec Králové byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný, v jeho neprospěch státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a též poškozený – Statutární město Hradec Králové odvolání. Obviněný a státní zástupkyně je směřovali do všech výroků napadeného rozsudku, poškozený je pak zaměřil do výroku, jímž byl se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud v Praze o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 12 To 17/2016-2457, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu. Za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. poté obviněného uznal vinným „zločinem“ dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že obviněný „v období od 23. 5. 2006 nejméně do 28. 2. 2008 v P., jako soukromý podnikatel – výrobce varhan V. G., se sídlem P., V., použil dotaci v celkové výši 6.000.000 Kč, poskytnutou mu Statutárním městem Hradec Králové, prostřednictvím Nadačního fondu kulturního dědictví českých a moravských varhan, se sídlem P., V., který sám založil, za účelem financování výstavby koncertních varhan pro Filharmonii Hradec Králové, jinak než k účelu jejího určení, tedy k výrobě varhan pro Filharmonii Hradec Králové, když uvedenou dotaci užil zejména k úhradě svých dřívějších dluhů, splácení úvěrů a úroků u bank, k rekonstrukci pronajaté fary v P., okr. V., na dostavbu varhan pro Jablonec nad Nisou, náhradu odškodného F. K. a pro svoji osobní spotřebu, a konečně ani zčásti prostředků dotace vyhotovené torzo varhan nevydal a naložil s ním nezjištěným způsobem“. Za to odvolací soud obviněnému podle §212 odst. 6 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku, uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému – Statutárnímu městu Hradec Králové, se sídlem magistrátu města na ul. Československé armády 408, Hradec Králové, na náhradě škody částku 6.000.000 Kč.
Pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) napadl obviněný V. G. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel úvodem zevrubně popsal genezi rozhodování soudů v projednávané trestní věci, včetně vývoje stanovisek odvolacího soudu při hodnocení obsahu provedených důkazů. Výsledek řízení z tohoto pohledu pokládá za zcela překvapivý a porušující zásadu legitimního očekávání obviněného. Odvolací soud podle dovolatele nerespektoval ani zásadu obsaženou v §259 odst. 3 písm. a) tr. ř., když se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by ve veřejném zasedání znovu zopakoval některé – pro skutková zjištění podstatné – důkazy, jež byly provedeny v hlavním líčení. Obviněný poukázal na to, že oba soudy po dobu více než pěti let trvání řízení kladly maximální důraz na stanovení hodnoty rozpracovaných částí varhan, aby ho nakonec soud druhého stupně odsoudil k citelnému trestu odnětí svobody s tím, že stanovení hodnoty dosud vykonaných prací na nástroji nepovažuje za významnou skutkovou okolnost. Tou podle jeho konečného mínění měla být skutečnost, že obviněný ani zčásti rozpracované části varhan nevydal jejich objednateli. Vedle namítané překvapivosti takového postupu dovolatel zdůraznil, že mu nikdy nevznikla právní povinnost odevzdat nedokončené dílo ani Filharmonii Hradec Králové ani zástupcům konkurenční firmy Rieger Kloss. Jeho smluvním partnerem byl Nadační fond kulturního dědictví českých a moravských varhan, jemuž jedinému byl zavázán dokončené dílo předat. Ani on ani nadační fond jako objednatel přitom dosud od smlouvy o dílo neodstoupili, a proto mu nevznikla ani povinnost nedokončené dílo vydat. Kromě toho, spoluautorem zhotoveného a následně zcela zásadně pozměněného projektu varhan byl i Ing. arch. W., který s předáním díla včetně projektu nesouhlasil. Pokud by tak dovolatel učinil, porušil by tím autorské právo jiného. Odvolací soud podle jeho názoru dále nesprávně dovodil naplnění základní skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku v jeho jednání (tj. použití dotace k jiným účelům) na základě zjištění, že způsobil škodu Statutárnímu městu Hradec Králové ve výši 6.000.000 Kč nedodáním dotovaného předmětu díla. Přitom opomněl, že dovolatel prokazatelně realizoval na své náklady projekt i výrobu částí varhan. Pak ovšem nelze akceptovat závěr, že prostředky z poskytnuté dotace na projekci, výrobu a výstavbu nástroje nevynakládal. Pokud jde o odvolacím soudem uváděné „jiné způsoby užití dotace“ dovolatelem, žádné důkazy v odůvodnění jeho rozsudku nejsou v tomto směru zmíněny, neboť ani neexistují. Podle obviněného je naopak zřejmé, že celou dotaci spotřeboval výhradně k projekci a následné výstavbě varhan, tedy k účelu, k němuž byly určeny. Napadený rozsudek považuje v této části za zcela nepřezkoumatelný. Dále vyjádřil nesouhlas s odmítavým postojem Vrchního soudu v Praze k závěrům obhajobou předloženého znaleckého posudku Karla Zadáka, podle nichž vynaložil nejméně částku 4.145.603 Kč na zpracování původního a následně pozměněného projektu a dále částku 1.224.748 Kč na práce na varhanách. Za podstatné považuje dovolatel rovněž to, že výzvy k vydání rozpracovaných varhan mu byly královéhradeckou filharmonií adresovány skrze nadační fond teprve v roce 2010 a nikoli dříve. Kontrolní schůzka ze dne 28. 2. 2008 měla zcela jiný účel než jejich převzetí, a sice zhodnocení postupu jejich výroby. Dovolatel navíc filharmonii dne 22. 2. 2011 písemně vyzval, aby si torzo varhan převzala. Ta to však odmítla. Na podporu tohoto tvrzení dovolatel navrhl provedení důkazu příslušnými listinami, které však odvolací soud odmítl s tím, že listiny spadají do období ležící již významně za okamžikem dokonání posuzované trestné činnosti. Datum 28. 2. 2008 přitom jako dobu dokonání trestného činu stanovil zcela nedůvodně. Nepřihlédl ke skutečnosti, že s ohledem na rozsah dovolatelem nevyvolaných změn projektu a z nich vyplývajícího množství víceprací bylo na výstavbě varhan pokračováno ještě v roce 2010. Dovolatel poukázal také na to, že mu byl jako dosud trestně bezúhonné osobě uložen citelný nepodmíněný trest odnětí svobody, ačkoli se posuzovaného skutku dopustil cca před deseti lety. Zohlednění neúměrné délky řízení porušující jeho právo na spravedlivý proces, při výměře uloženého trestu nepokládá za adekvátní a dostatečné.
Ze všech výše rekapitulovaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č. j. 12 To 17/2016-2457, i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 12. 2015, č. j. 9 T 1/2011-2342, s tím, že „věc se vrací soudu prvního stupně, aby učinil rozhodnutí nové“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitkám obviněného předně uvedla, že jsou pouze opakováním jeho obhajoby z celého průběhu dosavadního řízení i z jeho odvolání. Následně připomněla, že jeho smluvní povinností bylo zhotovit varhany pro Filharmonii Hradec Králové do 30. 4. 2007, což nesplnil. Z provedených důkazů nicméně vyplynulo, že zadavatel zakázky a donátor počítali s prováděním dalších prací obviněného na zakázce až do 28. 2. 2008, kdy obviněný odmítl jednat se zástupci firmy Rieger Kloss Krnov o vydání dosud vyhotoveného torza varhan a jejich případné společné dostavbě. Datum 28. 2. 2008 je tedy i podle názoru státní zástupkyně nutno považovat za časový mezník, od nějž bylo třeba dovozovat zmaření účelu poskytnuté dotace obviněným. Následně totiž Filharmonie Hradec Králové – poté, co nereagoval na její výzvy k vydání nedokončených varhan – byla nucena zadat celou jejich výstavbu firmě Rieger Kloss Krnov. Závěr o vině dovolatele má podle státní zástupkyně dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování, přičemž odvolací soud se námitkami prezentovanými také v podaném dovolání vypořádal dostatečně a na správnost jeho závěrů lze plně odkázat. Státní zástupkyně zároveň připomněla, že obviněný v rozporu s obsahem uplatněného hmotněprávního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) t. ř. uplatnil především skutkové námitky, jimiž se domáhá odlišného způsobu hodnocení důkazů a teprve na základě toho i odchylného právního posouzení jeho jednání, než ke kterému dospěl odvolací soud. Takové výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a proto žádnému ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídají.
Své vyjádření shrnula státní zástupkyně konstatováním, že napadený rozsudek odvolacího soudu není zatížen žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř., a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci učinil jiné rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 8. 9. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že obviněný k němu může jeho prostřednictvím zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný V. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť je jím napadáno rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na výše uvedený výklad obsahu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovodit, že mu neodpovídá ta část argumentace obviněného, jíž brojí vůči způsobu, jakým soudy hodnotily ve věci provedené důkazy k okolnostem významným z hlediska právního posouzení skutku, a především prosazuje vlastní verzi skutkového děje, podle níž v podstatě celou poskytnutou dotaci spotřeboval k určenému účelu, tj. na projektové práce, materiál a samotnou výrobu komponentů varhan; přičemž odpovědnost za průtahy při zhotovení díla, jeho zašantročení a tudíž i zmaření účelu dotace nese Filharmonie Hradec Králové. V této části dovolání se obviněný domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci a teprve v návaznosti na tom namítal existenci vady rozhodnutí v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku); tzn. že dovolání v této části uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít negativní dopad na správnost hmotněprávního posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině za tohoto předpokladu lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadený rozsudek odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Na tomto místě je předně třeba připomenout, že zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo použije, v nikoli malém rozsahu , prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel, způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu. Trestný čin dotačního podvodu je trestným činem úmyslným. K naplnění jeho základní skutkové podstaty podle §2012 odst. 2 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel použil na jiný než určený účel dotaci, subvenci nebo návratnou finanční výpomoc či příspěvek ve výši nejméně 25.000 Kč , což vyplývá z přiměřeného použití výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku. Úmysl pachatele zde tedy musí zahrnovat nikoli malý rozsah použitých peněžních prostředků na jiný než stanovený účel bez souhlasu poskytovatele. Nezáleží pak na tom, zda pachatel jedná např. tak, že dotaci později vrátí a žádná škoda tedy jejímu poskytovateli de facto nevznikne. Vznik škody totiž není pojmovým znakem dotačního podvodu podle §212 odst. 2 tr. zákoníku. K trestní odpovědnosti za následek předpokládaný v ustanovení §212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, tj. způsobení škody velkého rozsahu (škody nejméně 5.000.000 Kč) postačí pak i nedbalostní zavinění ve smyslu §17 písm. a) tr. zákoníku (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 3 Tdo 736/2014).
Rozhodná skutková zjištění obou soudů, vyjádřená ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku Vrchního soudu v Praze, hmotněprávní posouzení jednání (skutku) dovolatele jako trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 2, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku plně odůvodňují.
Nejvyšší soud zároveň nezjistil, že by byl skutkový stav v posuzované trestní věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by postup soudů obou stupňů byl v tomto směru projevem nepřípustné libovůle. Závěr, podle nějž obviněný vědomě použil prakticky celou dotaci ve výši 6.000.000 Kč, určenou k financování výstavby koncertních varhan pro královéhradeckou filharmonii, k jiným účelům, než pro který ji poskytlo Statutární město Hradec Králové, přijaly na základě podrobného a opakovaně doplněného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, specializace účetnictví, Ing. Josefa Michálka a jeho následného vyjádření v hlavním líčení, a obsahu četných listinných důkazů. Soud prvního stupně tyto důkazy hodnotil podrobně, pečlivě a v souladu s požadavky zákona (125 odst. 1 tr. ř.), jak je patrno z příslušné části odůvodnění jeho rozsudku na str. 13 až 17 shora. Za daných okolností pak odvolacímu soudu nelze vytýkat, jestliže po opětovném přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) na uvedené skutkové zjištění navázal při následném vlastním právním posouzení stíhaného skutku. Oporu v provedeném dokazování má též jeho závěr, že v důsledku jednání dovolatele, resp. v příčinné souvislosti s ním, zcela došlo ke zmaření účelu, na nějž byla dotace poskytnuta, to znamená k jejímu úplnému vyčerpání bez jakéhokoli efektu a tím i ke vzniku škody velkého rozsahu (k tomu viz zejména str. 12/13 napadeného rozsudku). Právní konstrukce, jež dovolatel v podaném mimořádném opravném prostředku předložil jako tzv. „nova“, na soudy zjištěný skutkový stav věci neberou zřetel, naopak od něj zcela odhlížejí. Proto nejsou způsobilé vyvolat dovolací přezkum na podkladě žádného z důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř.
K výhradám dovolatele vůči uložené trestní sankci Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Konkrétně se jedná o pochybení v právním závěru o tom, zda obviněnému měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku, případně společný trest za pokračování v trestném činu podle §45 odst. 1 tr. zákoníku (k těmto otázkám srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. R 22/2003). Takovou vadu dovolatel napadenému rozsudku nevytkl a důvodně ani vytýkat nemohl. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ovšem jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku nebo §41 a §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud zároveň vzal v úvahu, že určitý průlom do výše uvedených zásad – výlučně pokud jde o nepřiměřenou délku řízení – představuje judikatura Ústavního soudu, podle níž je i v dovolacím řízení nutno zkoumat, zda nepodmíněný trest odnětí svobody, uložený napadeným rozsudkem, respektuje mimo jiné hledisko spravedlivé rovnováhy mezi omezením práva obviněného na osobní svobodu a veřejným zájmem na jeho potrestání; tedy zda může obstát i v testu proporcionality. Tak by tomu nebylo tehdy, jestliže by výrok o trestu nereflektoval i délku soudního řízení a dobu, která uplynula od spáchání stíhaného skutku (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud při své rozhodovací praxi zastává konzistentní názor, že je povinností obecných soudů využít všech prostředků k ochraně práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. ke kompenzaci jeho případného porušení, které jim k tomu poskytuje právní řád a jež nejsou v rozporu s jeho kogentními ustanoveními.
Z výše naznačeného pohledu je tedy nutno námitku obviněného, vztahující se k uloženému trestu odnětí svobody, považovat za právně relevantní. Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění.
Dovolateli lze přisvědčit potud, že v posuzovaném případě se konalo víceleté trestní řízení, na jehož délce přesahující šest let se žádným obstrukčním jednáním nepodílel. Takové zjištění za určitých okolností může být pro Evropský soud pro lidská práva (dále jen „Soud“) důvodem pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Jeho judikatura je založena na tom, že v případě nerespektování práva obviněného na přiměřenou délku řízení vyslovuje porušení Úmluvy a obviněnému případně přizná spravedlivé zadostiučinění. Pokud jde o kompenzaci zmírněním trestu, Soud v minulosti zdůraznil, že národní orgán (obecný soud) musí v rámci rozhodnutí ve věci uvést, v jaké míře byla trestní sankce z důvodu překročení přiměřené lhůty řízení zmírněna (k tomu srov. např. rozsudek Eckle v. SRN ze dne 15. 7. 1982). Jestliže ten uvedenému požadavku dostojí, lze podle názoru Soudu mít za to, že smluvní stát poskytl dostatečnou ochranu právům vyplývajícím z Úmluvy s tím důsledkem, že stěžovatel ztrácí postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy a tím i legitimaci k podání případné stížnosti. V rozsudku ze dne 26. 6. 2001 ve věci Beck v. Norsko formuloval Soud vztah mezi porušením práva na vyřízení věci v přiměřené lhůtě a jeho kompenzací v podobě stanovení výše trestu ještě přesněji, když uvedl, že zmírnění trestu nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného podle čl. 34 Úmluvy, avšak z tohoto obecného pravidla existuje výjimka, pokud národní orgány dostatečně průhledným způsobem konstatovaly porušení pravidla přiměřené délky řízení a toto pochybení již kompenzovaly zmírněním trestu, a to výslovným a měřitelným způsobem .
Posledně uvedenému požadavku Vrchní soud v Praze v dané trestní věci vyhověl . Konstatovanou nepřiměřenou délku řízení explicitně zohlednil při úvahách o ukládaném trestu a kompenzoval ji postupem upraveným v §58 odst. 1 tr. zákoníku. Dovolateli uložil trest odnětí svobody v trvání čtyř let, tj. ve výměře o celý jeden rok nižší, než činí spodní hranice zákonné trestní sazby stanovené v §212 odst. 6 tr. zákoníku na 5 až 10 let (k otázkám kompenzace viz odůvodnění na str. 14 napadeného rozsudku).
Protože dovolání obviněného V. G. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mu nebylo možno přiznat žádné opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 11. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu