ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1157.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1157/2016 -27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2016 o dovolání, které podal obviněný Mgr. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To 339/2015-376, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 47 T 125/2011, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2015, č. j. 47 T 125/2011-315, byl obviněný Mgr. P. R. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že „dne 17. 11. 2010 v době kolem 18:45 hod. v Ch., ulici S., v době svého volna, z důvodu hlasitého poslechu televizoru poškozeným, zabouchal na vstupní dveře bytu, a když mu poškozený P. B., otevřel, tak ho odstrčil úderem oběma rukama do oblasti hrudníku, proti jeho vůli vnikl do předsíně, prošel byt a ze stolku úmyslně shodil na podlahu televizor a poté z bytu odešel“. Za to byl podle §178 odst. 2 tr. zákoníku, §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výši 10.000 Kč představujících dvacet denních sazeb po 500 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému P. B. na náhradě škody částku 837 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To 339/2015-376, jímž podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 9. 2. 2016 (§140 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyly právní moci odvoláním napadené nezrušené výroky o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný Mgr. P. R. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl podle obviněného (dovolatele) založen tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem nerozhodl v plném rozsahu o jeho odvolání, pokud z jeho podnětu bez dalšího zrušil pouze výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, aniž by zároveň alespoň ve výrokové části napadeného usnesení uvedl, že v ostatních výrocích zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen. Tento názor dovolatel opřel mimo jiné o závěr vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, podle nějž i za situace, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno k odvolání státního zástupce, který je podal v neprospěch obviněného, je třeba rozhodnout také o podaném odvolání obviněného, jinak je rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo vadou podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
V další části dovolání obviněný namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem ve věci provedených důkazů. Poukázal na to, že byl uznán vinným tím, že proti vůli poškozeného P. B. násilím vstoupil do jeho bytu a shodil mu ze stolu televizor, aniž by na vstupních dveřích od bytu, na které měl předtím bouchat, a na televizoru, který měl rozbít, byly nalezeny otisky jeho prstů. Připomněl také vnitřní rozpory ve výpovědích poškozeného, který nejprve tvrdil, že si vše pamatuje z toho důvodu, že inkriminovaného dne sledoval konkrétní sportovní utkání, které se však ve skutečnosti hrálo o měsíc dříve, aby nakonec v rámci výpovědi ve veřejném zasedání o odvolání připustil, že vůbec neví, jak se celá věc odehrála. Dovolateli není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že poškozený tak učinil ze strachu. Vzájemné rozpory pak shledává i ve výpovědích poškozeného a svědkyně P. a současně poukázal na obsah výpovědi svědka G., který vyjádřil domněnku, že poškozený si vše vymyslel. S odvoláním na dva znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zvláštní specializace klinická psychologie, které předložil v rámci řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem, pak dovolatel upozornil na možnost, že u poškozeného se jednalo o tzv. fantazijní dotažení problému nebo alkoholovou psychózu, jimiž lze také vysvětlit změny v jeho skutkových tvrzeních. Za dané situace bylo podle jeho mínění nezbytné doplnit dokazování o vypracování dalších znaleckých posudků z odvětví psychiatrie a psychologie k jeho osobě i k osobě poškozeného. Obviněný nesouhlasí ani s hmotněprávním posouzením kvalifikačního znaku užití násilí podle §178 odst. 2 tr. zákoníku v jeho jednání. A konečně, odvolacímu soudu vytkl, že nedbal „zákonného příkazu“ subsidiarity trestní represe, když pro účely posouzení otázky viny nezohlednil zejména délku trestního řízení a dobu, která již uplynula od spáchání skutku, ač tak dle závěrů obsažených např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, učinit měl.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2016, č. j. 5 To 339/2015-376, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 6. 2015, č. j. 47 T 125/2011-315, dále zrušil i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a poté Okresnímu soudu v Chomutově přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného stran absence či neúplnosti výroku usnesení odvolacího soudu uvedl, že v jím citované trestní věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 5 Tdo 1299/2011 se jednalo o situaci, kdy proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupkyně, přičemž v samotném výroku rozhodnutí chybělo jasné označení toho opravného prostředku, na jehož podkladě odvolací soud učinil svůj výrok. V nyní projednávané věci je zcela evidentní, že odvolací soud rozhodoval toliko na základě odvolání obviněného. Z výroku napadeného usnesení i jeho odůvodnění je pak současně zřejmé, v jakém výroku byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a v jakých naopak zůstal nedotčen. O odvolání obviněného tedy bylo rozhodnuto komplexně a výroková část rozhodnutí soudu druhého stupně žádnou z vad předpokládaných v ustanovení §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. zatížena není. K další dovolací argumentaci obviněného státní zástupce připomněl, že prostřednictvím hmotněprávního důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat změny skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani přezkumu správnosti jimi provedeného dokazování. Výjimku z uvedeného pravidla představují pouze situace, kdy existuje tzv. extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Ten však v daném případě dán není. Soudy podle názoru státního zástupce správně zjistily skutkový stav tak, aby mohly ve věci náležitě a spravedlivě rozhodnout. Skutková zjištění odpovídají výsledkům dokazování, jak bylo provedeno v hlavním líčení a odvolacím soudem doplněno ve veřejném zasedání. Z hlediska formálního pojetí trestního práva hmotného pak státní zástupce nespatřuje ani důvod pro aplikaci principu ultima ratio. Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení nejsou zatíženy vadami předpokládanými v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř., není zde dán ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 24. 8. 2016 obhájci dovolatele s upozorněním, že k němu může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z jeho strany neobdržel.
Obviněný Mgr. P. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. h) tr. ř. per analogiam, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž odvolací soud fakticky nevyhověl řádnému opravnému prostředku (odvolání) obviněného proti výrokům o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně uvedeného v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), k), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud druhého stupně projednal podané odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z dovolatelem namítaných vad, zakládajících existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., které rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se tedy o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný (tj. nemá všechny nezbytné zákonné náležitosti).
Jestliže obviněný dovozuje vadu spočívající v neúplnosti výrokové části rozhodnutí soudu druhého stupně v tom, že v něm chybí samostatný výrok o zamítnutí jeho odvolání v části směřující do výroků o vině a trestu z rozsudku soudu prvního stupně, nelze jeho argumentaci z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu přiznat opodstatnění .
Předně je třeba vzít v úvahu, že odvolací soud podrobil přezkumu podle §254 tr. ř. všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně, proti nimž obviněný podal řádný opravný prostředek, jakož i správnost postupu řízení, které jejich vydání předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Ze zásad, jimiž se řídí rozhodování odvolacího soudu po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně (§254 tr. ř.) vyplývá, že považuje-li odvolací soud za vadný jen dílčí výrok napadeného rozsudku, pak z podnětu podaného opravného prostředku (odvolání) rozhodne tak, že zruší jen tento výrok, případně učiní výrok nový nebo napadený výrok doplní, aniž by dále musel rozhodovat o tom, že ostatní výroky v rozsudku soudu prvního stupně zůstávají nedotčeny (jak se v praxi některých soudů nadbytečně děje), anebo že v rozsahu, v němž nebylo shledáno důvodným, se odvolání zčásti zamítá. To znamená, že rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vadou ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., pokud vyhoví opravnému prostředku určité osoby (zde dovolatele) jen částečně, aniž by ho ve zbytku (tj. v neúspěšné části) zamítal. Nemůže se tedy jednat o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikovaná v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17/2002 - T 417, resp. svazek 23/2003 - T 531, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1251/2014). V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 1299/2011, na které nepřípadně odkazuje dovolatel, byla řešena diametrálně odlišná procesní situace, kdy z výrokové části rozhodnutí odvolacího soudu nebylo patrno, jak rozhodl o řádném opravném prostředku obviněného jako jedné procesní strany a jak rozhodl o souběžně podaném řádném opravném prostředku státní zástupkyně jako procesní strany druhé. V nyní posuzované trestní věci se odvolal výhradně obviněný.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na teoretická východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného, podle níž nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že se vůbec dopustil jednání popsaného v tzv. skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný soudům obou stupňů v příslušné části podaného mimořádného opravného prostředku de facto vytkl, že provedené důkazy interpretovaly zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě pro rozpor se zásadou in dubio pro reo . V důsledku toho pak měly vycházet ze skutkového stavu věci, který neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení pak dovolatel na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a spekulacích. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného spočívající v podstatě na tezi, že poškozený si rozbil svůj televizor sám a z jeho poškození následně křivě obvinil někoho jiného, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou. Dostatečně vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se přitom řídil. S téměř shodnou procesní argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud ani po dalším doplnění důkazů neměl vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně k otázce viny žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru na str. 4 až 8 napadeného usnesení odůvodnil v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován nezákonným způsobem či povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně námitkou vůči hmotněprávnímu posouzení otázky naplnění kvalifikačního znaku užití násilí při neoprávněném vniknutí do obydlí jiného ve smyslu k §178 odst. 2 tr. zákoníku v jeho jednání, a dále námitkou, že soudy se dostatečně nevypořádaly s otázkou společenské škodlivosti činu, zejména s ohledem na dobu, která od jeho spáchání uplynula, a délku probíhajícího trestního řízení.
Nejvyšší soud jim však nepřiznal opodstatnění.
Jestliže obviněný k neoprávněnému vniknutí do bytu poškozeného použil techniku, kdy ho odstrčil razantním úderem oběma rukama do oblasti hrudníku, aby si tak proti jeho vůli „zajistil volný průchod“, soudy obou stupňů v jeho jednání spatřovaly trestný čin (přečin) porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku věcně správně. Cílem provedeného útoku ve spojení s mírou potřebného fyzického násilí v posuzovaném případě byla eliminace odporu poškozeného ihned v jeho zárodku. Názor dovolatele, resp. jeho obhájce, podle nějž výše uvedené právní posouzení skutku přicházelo v úvahu teprve tehdy, pokud by obviněný před vstupem do bytu s poškozeným alespoň „cloumal“, se opírá o tendenční výklad soudní judikatury, jejímž předmětem ovšem bylo zřetelné vymezení hranice mezi trestným činem krádeže, spáchaným zejména způsobem předpokládaným v ustanovení §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku (např. překvapivým strhnutím příručního zavazadla z ramene poškozeného) a mezi trestným činem loupeže podle §173 tr. zákoníku, kdy pachatel používá sílu (o zavazadlo se již přetahuje a cloumá s ním) jako prostředku k překonání vůle poškozeného pro případ jeho obrany.
Soudy užitá právní kvalifikace obstojí také z pohledu zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Nejvyšší soud při své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že princip použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech především nelze vykládat tak, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na zásadu ultima ratio , bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Stále platí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. správního práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Závěr o tom, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (např. podle zákona o přestupcích).
Posuzované jednání dovolatele se však svou povahou i podle názoru Nejvyššího soudu vymklo z běžného rámce standardních přestupkových deliktů do té míry výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě. Společenská škodlivost jednání dovolatele je značně zvyšována již tím, že si uvedeným způsobem počínal jako příslušník Policie České republiky, u kterého lze s ohledem na jeho postavení očekávat tomu odpovídající respekt k právním normám chránícím základní společenské hodnoty a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (zde nedotknutelnost obydlí garantovanou čl. 12 Listiny základních práv a svobod).
Dovolatelem předložený výklad obsahu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 508/2010, z nějž dovodil, že délku trestního řízení je obecně nutno „zohlednit již při zkoumání viny z toho hlediska, zda nemění právní kvalifikaci jednání jako určitého deliktu“, je opět zjednodušující a ve své podstatě zcela nepřípadný. Opomíjí totiž, že ve shora označené věci byla předmětem posouzení trestná činnost pachatele spáchaná za účinnosti trestního zákona č. 140/1961 Sb., který vycházel z tzv. formálně - materiálního pojetí trestného činu a který skutečně prostředek, jímž bylo možno neúměrnou délku trestního řízení – po důsledném přezkoumání všech podmínek zakládajících použití vyšší trestní sazby – kompenzovat i mírnějším právním posouzením skutku (viz §88 odst. 1 tr. zák.). Nyní projednávaný trestný čin ovšem dovolatel spáchal po 1. 1. 2010. S přihlédnutím k §2 odst. 1 tr. zákoníku jej proto bylo nutno posuzovat právě podle tohoto právního předpisu. Nový trestní zákoník přitom vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu, jež mimo jiné soudu neumožňuje postupovat jinak, než vyjádřit v právním posouzení konkrétního skutku všechny znaky trestného činu, které jím byly naplněny. Případná kompenzace – pokud by k ní byl s ohledem na délku trestního řízení shledán důvod – je tak nadále možná toliko v oblasti použité trestní sankce.
Protože dovolání obviněného Mgr. P. R. bylo opřeno dílem o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněných částech z hlediska deklarovaných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. šlo o námitky neopodstatněné, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu