ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1164.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1164/2016 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 31. 8. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 157/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 119/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 6 T 119/2014, byl obviněný R. P. uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) na skutkovém základě, že
„od února 2009 do října 2012 s cílem získat peněžní prostředky předstíraje v souběžných partnerských vztazích k poškozené Mgr. V. Č., a poškozené B. K., a to ke každé zvlášť, zájem o trvalé partnerské soužití a zneužívaje vztahu obou poškozených k jeho osobě, vylákal postupně od obou poškozených, pod legendou zajištění nemovitosti pro společné bydlení a soužití, kterou paralelně předkládal oběma poškozeným, přestože věděl, že k zakoupení žádné nemovitosti nedojde, peněžní prostředky, které si nechával zasílat z účtů poškozených na své bankovní účty, přičemž takto konkrétně vylákal:
1) od poškozené B. K., částky:
- 120.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 2. 3. 2009
- 46.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 4. 6. 2009
- 200.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 12. 2. 2010
2) od poškozené Mgr. V. Č., částky:
- 38.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 13. 10. 2009
- 60.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 8. 1. 2010
- 83.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 3. 3. 2011
- 82.000 Kč zaslanou dne 2. 3. 2011 z účtu poškozené na účet obžalovaného,
- 70.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 18. 5. 2011
- 100.000 Kč zaslanou z účtu poškozené a připsanou na účet obžalovaného dne 11. 4. 2012
- 136.000 Kč zaslanou z účtu poškozené postupnými, měsíčními splátkami ve výši 4.000 Kč, připisovanými počínaje 20. 1. 2010 pravidelně k 20. dni v měsíci na účet obžalovaného, přičemž poškozená takto na účet obžalovaného zaslala částku 4.000 Kč v celkem 34 případech, poslední platba byla připsána na účet obžalovaného 22. 10. 2012,
a na obou poškozených takto vylákal celkovou částku ve výši 935.000 Kč“.
Za to byl obviněný podle §209 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a „§82 odst. 2 tr. zákoníku“ podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené Mgr. V. Č. částku 569.000 Kč a poškozené B. K. částku 366.000 Kč.
Týmž rozsudkem byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 pro dílčí skutky, v nichž byl spatřován přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a podle §226 písm. c) tr. ř. též pro dílčí skutky, v nichž byly spatřovány přečiny neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Proti předmětnému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný a v jeho prospěch též jeho matka O. P. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 157/2016, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Obviněný R. P., který byl stíhán jako uprchlý, napadl shora citované rozhodnutí odvolacího soudu prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Petry Komárové dovoláním , a to z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s otázkou, jakým způsobem bylo s peněžními prostředky, které měl podvodně vylákat od obou poškozených, ve skutečnosti naloženo, jaké byly vůbec finanční možnosti a majetkové poměry poškozených v rozhodném období a především kdo a z jakých prostředků hradil jejich životní náklady a další výdaje. Nedostatečně zjištěný skutkový stav v daném směru podle dovolatele vedl k nesprávnému právnímu posouzení stíhaného jednání (skutku) i k vadnému určení výše škody, k jejíž úhradě byl zavázán adhezním výrokem odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. V uvedených souvislostech zdůraznil, že poškozené během společného soužití s ním nijak nestrádaly. Jejich životní úroveň byla naopak velmi dobrá. Už to podle jeho názoru svědčí spíše pro závěr, že musely být informovány či nejméně srozuměny s tím, že z inkriminovaných peněžních částek jsou uspokojovány i jejich osobní potřeby. Dovolatel trvá na tom, že v obou případech se jednalo o standardní model soužití dvou dospělých osob, které se svým příjmem podílejí na společném hospodaření, chodu domácnosti a naplňování dalších hmotných potřeb. Odvolacímu soudu vytkl, že se v tomto ohledu s jeho námitkami vypořádal pouze formálně s kategorickým závěrem, že otázka společného nakládání s dalšími peněžními prostředky není v daném případě rozhodná, aniž by přihlédl ke skutečnosti, že v praxi zcela běžně bývají úspory společně hospodařících partnerů, které původně měly sloužit k určitému účelu (např. pořízení bydlení), následně po vzájemné dohodě využity jinak (např. na financování dovolené). Soudy proto měly zvlášť pečlivě zkoumat nejednoznačně vyznívající výpovědi obou poškozených, které místy spíše potvrzovaly jeho obhajobu. V závěrečné části dovolání obviněný vyslovil přesvědčení, že došlo k nedůvodné kriminalizaci jednání, které mělo ve své podstatě soukromoprávní základ a jež bylo namístě řešit občanskoprávní cestou. Orgány činné v trestním řízení tak nepřípustně převzaly aktivitu poškozených k ochraně svých práv a o jeho vině rozhodly v rozporu s ustanovením §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Z výše rekapitulovaných důvodů dovolatel alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2016, sp. zn. 7 To 157/2016, zrušil a věc mu přikázal, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl sám tak, že ho zprostí obžaloby.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 3. 8. 2016. Do zahájení neveřejného zasedání Nejvyšší soud neobdržel vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Jak již bylo konstatováno výše, dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu v dané věci nepřichází v úvahu, neboť Městský soud v Praze jako soud druhého stupně projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání a rozhodl o nich po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu nebo řízení mu předcházející byly skutečně zatíženy některou z dovolatelem namítaných vad zakládajících existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
S ohledem na obsahová východiska rozvedená v předcházejícím odstavci lze dovodit, že dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídá argumentace obviněného, podle níž v řízení před soudy nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že od poškozených partnerek Mgr. V. Č. a B. K. v průběhu let 2009 až 2012 postupně vylákal v rozsudku soudu prvního stupně specifikované peněžní částky pod smyšlenou legendou spoření na budoucí společné bydlení, a přitom od samého počátku jednal s vědomím, že k žádnému zakoupení nemovitosti nedojde, a s úmyslem použít finanční prostředky pro svou vlastní potřebu. Dovolatel soudům obou stupňů v této části podaného mimořádného opravného prostředku de facto vytkl, že důkazy, provedené navíc v nedostatečném rozsahu, interpretovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo zřetelně v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak měly vycházet z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Mimo jiné právě s existencí shora namítaných pochybení a při prosazování vlastní skutkové verze, podle níž z poukázaných částek na své účty následně hradil i životní náklady poškozených, s čímž byly jako partnerky srozuměny, a tudíž je neuváděl v omyl, obviněný na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Svůj mimořádný opravný prostředek tedy zčásti nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) skutkových zjištění, z nichž soudy vycházely při hmotněprávním posouzení jeho jednání. Takové námitky však pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí .
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce založil na ničím nepodložených domněnkách a hypotézách. Způsobu, jakým se vypořádal s obhajobou obviněného, spočívající v podstatě na tezi o „srozumění“ obou poškozených se způsobem, jakým naložil s peněžními prostředky, které mu původně zaslaly na jeho účty jako vklady na budoucí koupi společné nemovitosti, případně za jiným stanoveným účelem, nelze z hlediska principů formální logiky ničeho vytknout. Soud náležitě vyložil, z jakých důvodů považoval skutkovou verzi předkládanou obviněným ve všech podstatných aspektech za nepřesvědčivou a proč naopak neshledal důvod k pochybnostem o věrohodnosti výpovědí poškozených, jež měly oporu i v obsahu dalších ve věci provedených důkazů (k tomu viz zejména část odůvodnění rozsudku na str. 9 a 10). S prakticky totožnou procesní argumentací obviněného, resp. jeho obhajobou, podle níž nebylo prokázáno, že od počátku uváděl poškozené v omyl s úmyslem neoprávněně se obohatit ke škodě jejich majetku, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání, se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) musel vypořádat i odvolací soud. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, i on své stanovisko v tomto směru vyložil na stranách 8 až 11 písemného vyhotovení napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. S přiléhavým poukazem na platnou soudní judikaturu správně odmítl názor dovolatele, že z hlediska použité právní kvalifikace posuzovaného jednání má prioritní význam zjištění, jak si v rozhodnou dobu finančně vedly obě poškozené a v jaké míře byly schopny přispívat na běžné výdaje v rámci společného soužití. I za předpokladu, že by na základě jakéhosi auditu příjmů a výdajů poškozených bylo prokázáno, že obviněný se na úhradě společných životních nákladů podílel větší měrou než poškozené, by takové zjištění samo o sobě neodůvodňovalo závěr o jejich (byť i konkludentním) souhlasu, že obviněný inkriminované peněžní prostředky užije především ke zcela jinému účelu, než za jakým je v mylných představách o jeho budoucích záměrech zaslaly na jeho účty. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by byl v dovolatelem namítaném směru skutkový stav věci zjišťován povrchně, nebo že by rozhodnutí soudů obou stupňů byla projevem nepřípustné libovůle.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný právně relevantně toliko námitkou, že jeho jednání nemělo být kvalifikováno jako čin soudně trestný (tj. z hlediska dovození trestněprávní odpovědnosti), ale na věc mělo být pohlíženo jako na soukromoprávní spor mezi ním a poškozenými, jenž měl být se zřetelem k zásadě ultima ratio řešen za použití norem jiného (tj. netrestního) právního odvětví (zde práva občanského).
Nejvyšší soud jí však nepřiznal opodstatnění .
Namítaný princip subsidiarity trestní represe a použití trestního práva jako krajního prostředku pouze v případech, kdy již nepostačí užití nástrojů civilního práva, samozřejmě nelze zpochybňovat a trestní zákoník jej konečně promítá do ustanovení §12 odst. 2. To však na straně druhé neznamená, že by existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu vyvolaného pachatelem, vždy zakládala nutnost postupovat jen podle této normy s odkazem na princip ultima ratio, bez možnosti vyvození trestní odpovědnosti pachatelů společensky škodlivých činů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány protiprávní činy, jejichž znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené i jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně společnosti nepostačují. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla ve všech znacích naplněna, jak je tomu i v nyní posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (především fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů jiných právních odvětví (např. občanského práva). Je třeba mít na zřeteli, že smyslem trestního řízení je podle ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. především to, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni. Dovození toho, zda jde o čin, který by pro nedostatek škodlivosti neměl být považován za trestný, přichází v úvahu pouze výjimečně v těch případech, kdy posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá ani nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Zde by se pak mohla uplatnit odpovědnost podle jiné právní normy (k tomu srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 301/2012, a dále přiměřeně např. jeho rozhodnutí ve věcech sp. zn. 8 Tdo 1035/2010, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, sp. zn. 3 Tdo 82/2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, sp. zn. 3 Tdo 1054/2012, sp. zn. 3 Tdo 338/2016, aj.).
Takovými výjimečnými okolnostmi se však úmyslné jednání dovolatele, patřičně vyjádřené i ve skutkové větě výroku o vině z rozsudku soudu prvního stupně, ani podle názoru Nejvyššího soudu nevyznačuje; ba naopak, svou povahou i způsobeným následkem se z běžného rámce standardních občanskoprávních vztahů (sporů) vymyká natolik výrazně, že užití trestního práva jako prostředku ultima ratio bylo v daném případě zcela namístě.
K ryze procesním výhradám obviněného vůči výroku o náhradě škody, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze , neboť opět primárně vycházejí z popření soudy učiněných skutkových zjištění, je vhodné alespoň jako obiter dictum připomenout, že podle §228 tr. ř. soud přizná (ať už zcela nebo částečně) nárok na náhradu škody tehdy, jsou-li nárok i jeho výše odůvodněny výsledky hlavního líčení. Platí, že obviněnému lze podle shora citovaného zákonného ustanovení uložit povinnost nahradit poškozenému škodu způsobenou trestným činem tehdy, jestliže soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem, škoda byla způsobena v příčinné souvislosti se stíhaným skutkem vykazujícím znaky trestného činu, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným, o náhradě škody lze vzhledem k její povaze rozhodovat v adhezním řízení, uplatněný nárok poškozeného má podklad v příslušných hmotněprávních předpisech upravujících náhradu škody, přičemž v řízení byla dostatečně prokázána výše tohoto nároku i odpovědnost obviněného za škodu způsobenou trestným činem, a současně není dána žádná zákonná překážka, která by rozhodnutí o uplatněném nároku na náhradu škody bránila. Jsou-li kumulativně splněny všechny uvedené podmínky pro vyslovení povinnosti obviněného k náhradě škody, soud je povinen spolu s výrokem o vině rozhodnout též o uplatněném nároku a nesmí zbytečně poškozeného odkázat na občanskoprávní nebo jiné řízení .
Výše uvedená obecná východiska výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně respektuje. Dovolatel se podle učiněných skutkových zjištění soudu dopustil trestného jednání podvodného charakteru, které soud právně kvalifikoval jako zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, když sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil na cizím majetku značnou škodu. Peněžní prostředky, které mu důvěřivé partnerky, jež uvedl v omyl, zaslaly na účty, nepochybně představovaly majetkové aktivum, o něž byl jejich majetek v příčinné souvislosti s trestnou činností obviněného (dovolatele) zkrácen. O jejich nárocích na náhradu škody, které uplatnily v trestním řízení, tak bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto zcela důvodně.
Protože dovolání obviněného R. P. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a v jeho relevantně uplatněné části z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o námitky neopodstatněné, nebylo mu možno přiznat opodstatnění ani z hlediska důvodu uvedeného §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Proto je Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu