ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1169.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1169/2016 -33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný M. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 To 41/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 4 T 41/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 4 T 41/2014 , byl obviněný M. B. uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku a poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (bod I), pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku (bod II/1-10), pokračujícího přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (bod II/1-6, 7-10) a pokračujícího přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 trestního zákoníku (bod 2-7). Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let při současném vyslovení dohledu probačního úředníka. Podle §70 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit ve výroku označeným poškozeným způsobenou škodu, přičemž část poškozených byla podle §229 odst. 2 trestního řádu nebo podle §229 odst. 3 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) trestního řádu byl obviněný ohledně čtyř skutků zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. 1 ZT 73/2013, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2016, sp. zn. 11 To 41/2016 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 2. 2016 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. V dovolání uvedl, že spáchání žalovaného jednání kategoricky popírá. Žádná z odcizených věcí se u něj nenašla. Výjimkou je pouze dřevěný kříž a pár dřeváků nalezených při domovní prohlídce, k nim ovšem svědek V. Č. uvedl, že je nalezl, považoval je za vyhozené a předal je obviněnému. Obviněný poukázal na to, že odvolací soud již dříve zrušil rozhodnutí nalézacího soudu. Přestože nedošlo k jakékoliv změně důkazní situace, nalézací soud změnil svůj postoj a uznal jej vinným. Přitom nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo, když důkazy, na základě kterých byl obžalován, jsou jednoznačně zpochybnitelné, nemají žádnou důkazní hodnotu, nezapadají do sebe a netvoří ucelený řetězec nepřímých důkazů. Modus operandi ve vztahu k napadeným objektům není podle obviněného nijak specifický, aby svědčil o tom, že se jednání dopustil tentýž pachatel, natož přímo on. Soudy dále pochybily při hodnocení odborného vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví trasologie, když předmětnou obuv prakticky nikdy nepoužíval, neodpovídala jeho velikosti a její vzorek není ničím specifický. Obviněný rovněž namítl, že celý postup odebírání pachových stop i následné vyhodnocování bylo provedeno v rozporu s právní úpravou. Pachových stop bylo použito bez jeho vědomí, aniž by je pro účel trestního řízení vydal.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 2. 2016, č. j. 11 To 41/2016-1060, podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil a následně postupoval v souladu s §265l odst. 1 trestního řádu, tedy aby věc byla znovu projednána a rozhodnuta.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný neuplatnil jedinou námitku, kterou by namítal nesoulad soudy učiněných skutkových zjištění a zákonných znaků přečinů, kterými byl uznán vinným. Obviněný se podle státního zástupce v podstatě pouze domáhá toho, aby v dovolacím řízení byly přehodnoceny provedené důkazy. Námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění, a obsahově proto neodpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
Obviněný M. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Praze ani Okresního soudu v Příbrami netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Nejvyšší soud pouze podotýká, že pachové stopy nebyly v této věci pouze ojedinělým nepřímým důkazem, ale byly doplněny nepřímými důkazy dalšími, jak přesně uvedl odvolací soud, ve svém souhrnu pak poskytly potřebnou míru jistoty s vyloučením nahodilosti, postačující k usvědčení obviněného.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutků, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 12. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu