ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1196.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1196/2016 -28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 9. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2016, č. j. 12 To 127/2016-860, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 7/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 16. 3. 2016, č. j. 2 T 7/2016-823, byl obviněný J. Z. uznán vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, odst. 3 písm. d) trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) za jednání popsaná pod body ad 1) – 5) výroku o vině, a přečinem poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle §276 odst. 1 tr. zákoníku za jednání popsané v bodě ad 3) výroku o vině. Trestná činnost obviněného spočívala podle skutkových zjištění soudu v tom, že jako člen dobrovolných hasičů obce N. V. n. P. v letních měsících roku 2015 v N. V. n. P. či jejím okolí, popřípadě v S., průběžně založil celkem 5 požárů, u nichž se pak účastnil hasebních prací, a tím způsobil škody na majetku, v rozsahu specifikovaném ve výroku rozsudku . Za to byl podle §228 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §99 odst. 1, odst. 4 tr. zákoníku mu bylo uloženo rovněž ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě. Výroky podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil povinnost zaplatit na náhradě poškozeným: I. D., bytem S., L. n. P., částku 2.657.000 Kč, dále jmenované poškozené a poškozenému M. D., bytem tamtéž, částku 285.600 Kč, poškozené společnosti ZEOS LOMNICE, a. s., IČ: 25297473, částku 131.008 Kč, poškozenému J. S., bytem P., P. – Z., částku 2.500 Kč, a poškozené J. M., bytem S. – R., částku 150 Kč. Poškozenou společnost ZEOS LOMNICE, a. s., pak soud se zbytkem nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch také státní zástupce odvolání. Státní zástupce je zaměřil výhradně do výroku o uloženém trestu, který považoval za nepřiměřeně mírný. Obviněný jím napadl výrok o vině dílčím skutkem popsaným v bodě ad 2), výrok o trestu a výrok o náhradě škody. Krajský soud v Hradci Králové jako soud druhého stupně o těchto řádných opravných prostředcích rozhodl usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 12 To 127/2016-860, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 11. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný J. Z. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) setrval na své obhajobě uplatňované v řízení před soudy obou stupňů, podle níž nebylo prokázáno, že by založil i požár seníku v S. (skutek ad 2/ výroku o vině odsuzujícího rozsudku). Soudům vytkl, že porušily zásadu in dubio pro reo, když provedené důkazy hodnotily jednostranně v jeho neprospěch. Zejména nerespektovaly obsah svědeckých výpovědí, z nichž vyplynulo, že výše uvedený objekt zapálit nemohl, neboť se v inkriminované době nacházel v místě svého bydliště. V podstatě tak dovodily, že dovolatel se ve stejný okamžik nacházel na dvou místech současně, aniž by byl zároveň proveden vyšetřovací pokus za účasti obhájce, jímž by byla verze obžaloby ohledně předmětného útoku potvrzena nebo vyvrácena. Soud prvního stupně namísto toho vycházel z ničím nepodložené presumpce, že dovolatel měl někde ukryto auto, nebo se na místo činu a zpět rychle přesunul jiným, blíže neurčeným způsobem. V návaznosti na vytýkané vady výroku o vině označil dovolatel za vadné i výroky o trestu a náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně.
Proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 2016, č. j. 12 To 127/2016-860, zrušil a věc mu „vrátil k novému projednání“.
Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 22. 8. 2016. Přípisem ze dne 7. 9. 2016 pověřená státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřila výslovný souhlas s tím, aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání tohoto opravného prostředku.
Obviněný J. Z. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl mimo jiné zamítnut řádný opravný prostředek obviněného (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V projednávaném případě dovolatel nenamítl žádný relevantní rozpor mezi popisem skutku a soudem prvního stupně aplikovanou právní kvalifikací ani to, že skutková zjištění byla nesprávně posouzena z hlediska jiných důležitých hmotněprávních skutečností. Svůj mimořádný opravný prostředek založil výhradně na výtce, že soudy obou stupňů, při neakceptování jeho obhajoby a v rozporu se zásadou in dubio pro reo , dílem nesprávně vyhodnotily obsah provedeného dokazování v jeho neprospěch, ač takový postup nebyl namístě. V důsledku toho pak vycházely z takového skutkového stavu věci, který zcela neodpovídal skutečnosti. Teprve s existencí shora namítaných pochybení obviněný na základě použitého dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spojoval nesprávné právní posouzení stíhaného skutku. Nelze tedy pochybovat o tom, že se podaným mimořádným opravným prostředkem primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním popsaným v bodě ad 2) výroku o vině dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce opřel o ničím nepodložené domněnky a hypotézy. Soud se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k uvedenému dílčímu útoku (skutku) za prokázané a proč neakceptoval obhajobu obviněného, podle níž požár seníku v S. nezaložil (viz pasáž na str. 7 až 10 shora písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ni navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 6 a 7 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem nezákonného procesního postupu nebo dokonce projevem nepřípustné soudní libovůle.
Právně relevantně tak obviněný neuplatnil ani námitky vůči výroku o uloženém trestu a výroku o náhradě škody, neboť je vznesl bez dalšího pouze v návaznosti na výhrady vůči správnosti skutkových zjištění soudů ohledně jeho viny jedním ze stíhaných skutků.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného J. Z. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu