ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1245.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1245/2016 -21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 14. 9. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným T. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 9 To 137/2016-322, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 123/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 10. 9. 2015, č. j. 8 T 123/2015-301, byl obviněný T. F. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále také jen „tr. zákoník“/) a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 14. 2. 2015 v době od 18.40 hod. do 19.00 hod. v H. N. R., v obci Č. P., okr. K., ul. D. D., před nejméně třemi přítomnými osobami po předchozí slovní rozepři se vzájemně fyzicky napadli s M. Č., zápasili spolu v prostorách výčepu mezi stoly, až společně upadli na zem, a M. Č. v důsledku tohoto pádu utrpěl trimaleolární zlomeninu pravého hlezenního kloubu, postihující oba kotníky a zadní hranu dolní části holenní kosti s posunem úlomků, přičemž toto zranění si vyžádalo operaci a hospitalizaci v Oblastní nemocnici Kolín od 14. 2. 2015 do 19. 2. 2015 a omezení poškozeného na jeho běžném způsobu života po dobu přesahující 6 týdnů, obžalovaný po tomto pádu znovu vstal ze země a v úmyslu pokračovat v bitce opakovaně vyzýval M. Č., ať rovněž vstane, a když ten kvůli svému zranění vstát nechtěl, tloukl jej rukama do obličeje, horní poloviny těla a nejméně jednou ho kopl, dále obžalovaný fyzicky napadl nejméně jedním úderem do obličeje P. P., který se snažil M. Č. v této situaci bránit, a uvedeného jednání se obžalovaný dopustil přesto, že byl za přečin výtržnictví dle §358 tr. zákoníku naposledy odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Kolíně, č. j. 1 T 137/2014-95, ze dne 21. 8. 2014, který téhož dne nabyl právní moci, a to k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Za to byl obviněný podle §358 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Poškozeného M. Č., bytem N., a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky, IČ: 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, Vinohrady, soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 3. 2016, č. j. 9 To 137/2016-322, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 30. 3. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný T. F. následně dovoláním , v němž uplatnil důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) namítl, že v řízení nebyla spolehlivě vyvrácena jeho obhajoba, podle níž byl po vzájemné slovní rozepři nejprve napaden poškozeným M. Č. a při následné potyčce, do níž se zapojili i svědkové P. P. a V. V., se pouze bránil jejich přesile. Tehdy poškozený upadl na zem a utrpěl fraktury pravé dolní končetiny. Přinejmenším do té doby však dovolatel nejednal protiprávně a vzniklý škodlivý následek mu tedy nelze přičítat k tíži. Dovolatel trvá na tom, že skutek, tak jak byl popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, se nestal. Soudy podle jeho názoru zásadně pochybily při hodnocení důkazů, zejména výpovědi svědka A. N., který v podstatě potvrdil jím předkládanou verzi celé události. Patřičnou pozornost pak nevěnovaly ani fotografiím, které tento svědek pořídil a na nichž byl zachycen samotný počátek fyzického konfliktu. K jeho průběhu od počátku existují dvě odlišné skutkové verze, které mají povahu „tvrzení proti tvrzení“. Dosud provedené dokazování přitom neposkytlo dostatečný podklad pro spolehlivý závěr, zda iniciátorem rvačky byl právě dovolatel anebo poškozený. Pokud však nebylo možno určit, která z variant skutkového děje odpovídá skutečnosti, pak bylo namístě postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zvolit pro obviněného variantu nejpříznivější. Pokud tak soudy neučinily, porušily svým postupem a rozhodnutím ústavně zakotvený princip presumpce neviny.
Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2016, č. j. 9 To 137/2016-322, zrušil a věc byla tomuto soudu „vrácena“ k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, jemuž byl doručen dne 14. 7. 2016. Přípisem doručeným soudu dne 29. 7. 2016 pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k podanému dovolání věcně vyjadřovat nebude. Současně vyjádřil výslovný souhlas s tím, aby je Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání, a to i v případě předpokládaném v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání.
Obviněný T. F. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V daném případě dovolatel sice formálně namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku jako přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ovšem obecně hmotněprávní argumentaci, podle níž nejméně do chvíle, kdy poškozený M. Č. utrpěl v rozsudku popsané zranění, pouze odvracel jeho útok na svou osobu a jednal tak za podmínek nutné obrany, opřel výlučně o výtky zaměřené vůči způsobu, jakým soudy obou stupňů hodnotily ve věci provedené důkazy. Svůj mimořádný opravný prostředek v zásadě založil pouze na zpochybnění soudy učiněných skutkových závěrů, podle kterých se předchozí verbální rozepře mezi ním a poškozeným vystupňovala v následné vzájemné fyzické napadení, v jehož průběhu oba upadli na zem a poškozený se při pádu zranil. V návaznosti na tom pak dovolatel namítal existenci vady rozhodnutí předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku). Podaným mimořádným opravným prostředkem se tedy primárně domáhal zásadního přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotněprávním základě. Takové námitky ovšem pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze.
Nejvyšší soud tento závěr učinil při akceptování názoru opakovaně vysloveného v judikatuře Ústavního soudu, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející řízení však žádnou z výše uvedených vad netrpí.
Z odůvodnění odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, splňujícího kritéria požadovaná ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., nelze dovodit, že by ke skutkovým zjištěním popsaným ve výroku o vině dospěl po neobjektivním a nekritickém hodnocení provedených důkazů, nebo je dokonce opřel o ničím nepodložené domněnky a hypotézy. Soud se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Jejich obsah náležitě vyhodnotil a poté přesvědčivě, způsobem respektujícím pravidla formální logiky, zdůvodnil (§125 odst. 1 tr. ř.), jaké skutečnosti vzal ve vztahu k obviněným popírané trestné činnosti za prokázané. Náležitě vysvětlil, proč neakceptoval obhajobu obviněného spočívající v tvrzení, že ve fázi fyzické potyčky, kdy poškozený M. Č. utrpěl závažné poranění dolní končetiny, jednal za okolnosti vylučující protiprávnost činu (§29 tr. zákoníku) a vznik tohoto škodlivého následku tak není zahrnut jeho zaviněním (viz část na str. 4 a 5 písemného vyhotovení rozsudku). Odvolací soud se pak v rámci svého přezkumu (§254 odst. 1 tr. ř.) zabýval v zásadě totožnou skutkovou (procesní) argumentací obviněného, jakou uplatnil i v nyní projednávaném dovolání. Pokud vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na ně navazující právní kvalifikaci neměl žádných výhrad, také on své stanovisko v tomto směru odůvodnil na str. 3 a 4 napadeného usnesení v souladu s požadavky zákona (§134 odst. 2 tr. ř.) a ústavně konformním způsobem. Nejvyšší soud tak nedospěl k závěru, že by byla dovolatelem zpochybňovaná skutková zjištění produktem nezákonného procesního postupu soudů nebo dokonce projevem jejich nepřípustné libovůle.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného T. F. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu bylo třeba souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 9. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu