ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1294.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1294/2016 -24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný A. L., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 To 30/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 139/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2015 , sp. zn. 4 T 139/2015 , byl obviněný A. L. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže dílem dokonaného podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku (skutky 1, 2), jednak přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku a jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, a to za současného zrušení podle §45 odst. 1 trestního zákoníku výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 7. 2015, č. j. 3 T 53/2015-425, jenž nabyl právní moci dne 26. 8. 2015, celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, §45 odst. trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu škody, přičemž se zbytky svých nároků na náhradu škody byli podle §229 odst. 2 trestního řádu poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 4. 2016 , sp. zn. 7 To 30/2016 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), c), d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) trestního řádu nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání jednak přečinu krádeže dílem dokonaného podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 trestního zákoníku (skutky 1 - 8), jednak přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku (skutky 3, 4), jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 trestního zákoníku (skutky 1, 5, 6) a jednak přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku (skutky 2, 5, 6, 7, 8), a to za současného zrušení podle §45 odst. 1 trestního zákoníku výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 15. 7. 2015, č. j. 3 T 53/2015-425, jenž nabyl právní moci dne 26. 8. 2015, celého výroku o trestu, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Za to byl podle §205 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, §45 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného zaplatit poškozeným náhradu škody, přičemž se zbytky svých nároků na náhradu škody byli podle §229 odst. 2 trestního řádu poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) trestního řádu byl obviněný zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku ze dne 13. 7. 2015, č. j. 2 ZT 81/2015-21, jelikož nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. Ve vztahu k tomuto skutku byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 3 trestního řádu.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu v jeho odsuzující části napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že byl odsouzen toliko na základě výpovědi nprap. L. K., který jej však měl rozpoznat pouze letmým pohledem na nekvalitních fotografiích zobrazujících zahalenou osobu. To nelze brát jako nezpochybnitelný důkaz, když navíc soudy neprovedly obhajobou navrhovaný důkaz znaleckého porovnání obviněného a osoby na snímcích.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 7 To 30/2016, a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 4 T 139/2015, zrušil a přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu vzhledem k povaze uplatněných námitek nehodlá věcně vyjadřovat.
Obviněný A. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle nějž – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ani Okresního soudu ve Frýdku-Místku netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Pokud odvolací soud nevyhověl návrhu obviněného na doplnění dokazování, svůj postup zdůvodnil, vyložil důkazní stav věci a z něho vyplývající nadbytečnost doplnění dokazování. Nemohlo tedy jít o tzv. opominutý důkaz.
Dovolací argumentace obviněného byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Dovolací námitky obviněného se proto míjely s naplněním deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v §265i odst. 3 trestního řádu. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu