ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1317.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1317/2016 -23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 5. 10. 2016 v neveřejném zasedání o dovolání podaném obviněným M. M. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 6 To 214/2016-273, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 15/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2016, č. j. 3 T 15/2016-241, byl obviněný M. M. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 trestního zákoníku (tj. zákona č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010 /dále jen „tr. zákoník“/), přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
„1) v době od 18:00 hodin dne 13. 9. 2015 do 19:40 hodin dne 25. 9. 2015 v P. – V., okres Ú. n. L., po rozbití skleněné výplně okna na štítové straně rekreační chalupy, za pomoci kamene vnikl do rekreační chalupy, kterou prohledal a zde odcizil 3 ks balení brambůrek TUC Mini Poppy, plechovku sardinek v tomatě, sklenici se zavařeninou zeleniny, kečup ARO, konzervu lunch meatu a lahev vodky, tj. potraviny v celkové hodnotě 500 Kč, přičemž současně poškodil bílou záclonu, skleněnou výplň okna, odpadní dřez a dále znehodnotil potraviny uložené v chladničce tím, že vypnul elektřinu v rekreační chalupě a tím chladničku vyřadil z provozu, čímž poškozenému M. B., způsobil škodu na odcizených potravinách v celkové výši 500 Kč, škodu na znehodnocených potravinách v celkové výši 1.000 Kč, škodu na poškozené skleněné výplni okna ve výši 400 Kč, škodu na poškozené zácloně ve výši 200 Kč a škodu na poškozeném odpadním dřezu ve výši 2.000 Kč, tj. majetkovou škodu v celkové výši 4.100 Kč,
2) v době od 16:00 hodin dne 13. 11. 2015 do 10:40 hodin dne 16. 11. 2015 v chatové oblasti nad fotbalovým hřištěm v obci M. Ž., okres L., po překonání oplocení vnikl na pozemek, na němž se nachází rekreační chata, následně po rozbití skleněné výplně okna vnikl do rekreační chaty, kterou prohledal a zde odcizil elektrickou pilu zn. Scheppach HM 80 v hodnotě 700 Kč a 3 ks bronzových hmoždířů v celkové hodnotě 750 Kč, čímž poškozenému S. Š., způsobil škodu na odcizených věcech v celkové výši 1.450 Kč a škodu na poškozených věcech v celkové výši 886 Kč, tj. majetkovou škodu v celkové výši 2.336 Kč,
3) v době od 16:30 hodin dne 20. 11. 2015 do 8:20 hodin dne 21. 11. 2015 v ul. J. v Ú. n. L. – B., po překonání oplocení o výšce 160 cm vnikl na pozemek, na němž se nachází rekreační chata, následně po rozbití skleněné výplně okna vnikl do rekreační chaty, kterou prohledal a zde odcizil LED televizor nezjištěné značky v hodnotě 2.700 Kč, DVD přehrávač zn. Panasonic v hodnotě 960 Kč a elektrickou napařovací žehličku nezjištěné značky v hodnotě 450 Kč, čímž poškozenému F. L., způsobil škodu na odcizených věcech v celkové výši 4.110 Kč a škodu na poškozených věcech v celkové výši 576 Kč, tj. majetkovou škodu v celkové výši 4.686 Kč,
4) v době od 13:30 hodin dne 21. 11. 2015 do 13:30 hodin dne 22. 11. 2015 v zahrádkářské kolonii U. H. rybníka v Ú. n. L. – S., po překonání oplocení vnikl na pozemek, kde se následně po vypáčení dřevěného rámu se síťkou proti hmyzu, umístěného před okenním rámem, pokusil vniknout do zahradní chatky, což se mu nezdařilo, následně z pozemku odcizil 6 ks dřevěných lakovaných schodnic o rozměrech 80x20x4 cm v celkové hodnotě 600 Kč, které následně spálil v ohništi na uvedeném pozemku se nacházejícím, čímž poškozenému M. S., způsobil škodu na odcizených věcech v celkové výši 600 Kč a škodu na poškozených věcech v celkové výši 100 Kč, tj. majetkovou škodu v celkové výši 700 Kč,
a skutky uvedenými pod body 1) až 4) způsobil obžalovaný škodu na odcizených věcech v celkové výši 6.660 Kč a škodu na poškozených věcech v celkové výši 5.162 Kč,
a uvedeného jednání se obžalovaný dopustil i přesto, že byl rozsudkem Obvodového soudu Pirna ze dne 19. 10. 2012, sp. zn. 23 Ds 147 Js 22263/2012, který nabyl právní moci dnem vyhlášení, uznán vinným pokusem krádeže ve spojení s poškozením věcí, krádeží vloupáním do bytu se zbraní ve dvou případech a také pokusem o krádež vloupáním do bytu se zbraní ve spojení s poškozením cizí věci a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šestnácti měsíců, který vykonal 30. 5. 2015.“
Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §99 odst. 2 písm. a), b), odst. 4 tr. zákoníku mu soud zároveň uložil ochranné léčení psychiatrické ústavní formou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozeným: M. B., bytem J., P., částku 4.100 Kč, F. L., bytem Ž., Ú. n. L. – K. B., částku 4.400 Kč, M. S., bytem J., Ú. n. L., částku 500 Kč a S. Š., bytem O., L., částku 2.336 Kč. Poškozeného S. Š. pak soud se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 16. 5. 2016, č. j. 6 To 214/2016-273, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 5. 2016 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. M. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku obviněný (dovolatel) předně namítl, že soudy neakceptovaly jeho návrh na provedení důkazů svědeckými výpověďmi P. A. a J. P. a v důsledku toho nebyly dostatečně zjištěny jeho pohnutky k spáchání skutků, jež jsou mu kladeny za vinu. Doplnění dokazování v požadovaném rozsahu přitom mohlo vyznít v jeho prospěch a vést buď k zprošťujícímu verdiktu, nebo alespoň k uložení mírnějšího trestu. Kombinaci trestních sankcí, tj. nepodmíněného trestu odnětí svobody a ochranného léčení psychiatrického ústavní formou, považuje dovolatel za zcela nepřiměřenou vzhledem k povaze spáchané trestné činnosti i svému aktuálnímu zdravotnímu stavu. Jeho psychický stav byl posouzen nedostatečně, pouze na základě zprávy ošetřujícího lékaře MUDr. T. K. a jediného znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, vypracovaného MUDr. Janem Drahozalem. Podle dovolatele však měl být k dané otázce opatřen „objektivní posudek dvou znalců“, jak to bývá v praxi obvyklé. Posudek MUDr. Drahozala totiž nijak nereflektuje jeho snahu vést řádný život a chuť pracovat. Zejména nepředstavuje dostatečný podklad pro závěr, že uložení ústavního léčení bylo v daném případě skutečně nutné. K němu by přitom mělo být přistoupeno teprve tehdy, jestliže ambulantní péče není dostačující. Za nepřiměřený postih považuje dovolatel i své zařazení pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Poukázal na to, že tento typ věznice působí na psychiku vězňů daleko tíživěji než mírnější typ a tím dochází k výraznému snížení šancí odsouzeného srovnat se po propuštění z výkonu trestu s náhlou změnou prostředí a vést řádný život.
Z výše rekapitulovaných důvodů obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). K námitkám obviněného, že soudy nevyhověly některým jeho návrhům na doplnění dokazování, uvedl, že v projednávané trestní věci byly zajištěny a provedeny všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy, které byly následně řádně a v souladu s procesními předpisy také vyhodnoceny. Proces dokazování tedy nebyl neúplný, skutkový stav byl zjištěn dostatečně a v rozhodnutích obou soudů náležitě a srozumitelně odůvodněn. S námitkami obviněného se soudy vypořádaly důsledně. K námitce vůči uloženému trestu státní zástupce v obecné rovině připomněl, že pouhou neadekvátnost trestu, ať už je pociťován jako nepřiměřeně mírný nebo přísný, pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., namítat nelze. Mohla by mu odpovídat toliko námitka, že v důsledku nesprávné aplikace §56 odst. 2 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon trestu zařazen do nesprávného typu věznice. To se však v daném případě nestalo. Pokud jde o výhrady týkající se uloženého ochranného léčení, tyto by podle názoru státního zástupce pod deklarovaný důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. sice bylo možno podřadit, avšak jde o námitky zjevně neopodstatněné. Ústavní formu léčení stanovil soud prvního stupně u dovolatele zcela důvodně. Zohlednil jak povahu jeho nemoci, tak i léčebné možnosti. Pokud dovolatel namítl, že k posouzení jeho psychického stavu nebyli přibráni dva znalci, jak bývá obvyklé, je nutno vzít v úvahu, že zákon přibrání dvou znalců výslovně nevyžaduje. Nad rámec uvedeného státní zástupce poznamenal, že pokud soud u obviněného dovodil kumulativní splnění obou podmínek pro uložení ochranného léčení podle §99 odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, měl mu správně uložit ochranné léčení psychiatrické i ochranné léčení proti závislosti na návykových látkách. Zmíněný nedostatek však na straně druhé ničeho na neopodstatněnosti dovolacích námitek nemění.
Z výše konstatovaných důvodů státní zástupce uzavřel své vyjádření návrhem, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ, že by Nejvyšší soud ve věci učinil jiné rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Předmětné vyjádření zaslal Nejvyšší soud dne 26. 9. 2016 obhájkyni dovolatele s upozorněním, že dovolatel k němu jejím prostřednictvím může zaujmout vlastní stanovisko (tzv. repliku). Do nařízení neveřejného zasedání však eventuální další reakci z její strany neobdržel.
Obviněný M. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda námitky, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), h), j) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod se tedy není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění , a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav . Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Určitý průlom do výše uvedených obecných zásad představuje judikatura Ústavního soudu, který v minulosti opakovaně ve svých rozhodnutích zaujal stanovisko, podle nějž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jeho interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody, tedy i právo na spravedlivý proces; tj. přihlížet i k závažným vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Těmito vadami je třeba rozumět např. opomenutí důkazu soudem nebo existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy (k tomu srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 84/94 a přiměřeně též usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 3136/09). Takový flagrantní rozpor je ovšem dán jen tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných procesně účinných důkazů, popř. zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Jestliže jsou vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je třeba v konkrétní věci vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Za tohoto předpokladu pak lze výjimečně připustit, že i skutkové námitky mohou být způsobilé založit dovolací přezkum.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jde o situace, kdy byl obviněnému bez splnění příslušných zákonných podmínek uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku, nebo mu byl nedůvodně uložen trest ve výměře přesahující horní hranici zákonem stanovené trestní sazby, případně ve výměře nedosahující její dolní hranice.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dovolacím důvodem nesplnění zákonem stanovených podmínek pro uložení ochranného opatření. Nesplnění podmínek pro uložení ochranného léčení může spočívat například v tom, že pachateli bylo uloženo podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přestože vzhledem k jeho osobě je zřejmé, že jeho účelu nelze dosáhnout, nebo mu bylo uloženo ochranné léčení podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, ačkoli jeho pobyt na svobodě není nebezpečný, anebo mu bylo uloženo ochranné léčení zcela jiného zaměření, než jaké odpovídá jeho zjištěné nemoci.
Nejvyšší soud dospěl z níže rozvedených důvodů k závěru , že námitky dovolatele dílem žádnému z uplatněných ani jiných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. neodpovídají a dílem jde o námitky zjevně neopodstatněné.
K námitce dovolatele, že nebylo v řízení vyhověno jeho opakovanému návrhu na doplnění dokazování výpověďmi svědků A. a P., je namístě připomenout, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani v §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik je nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů posuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými (potřebnými) a které naopak mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy pak soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je přitom na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná.
Řízení před soudem nicméně ani v tomto ohledu nesmí vybočit z rámce ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces. Zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod, je přitom nutno vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto jeho procesnímu právu pak odpovídá povinnost soudu o navržených důkazech rozhodnout. Jinými slovy, soud tedy na straně jedné není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93) , avšak z hlediska práva na spravedlivý proces se na straně druhé musí důkazními návrhy zabývat a nemůže je ignorovat. Pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví, měl by zároveň ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak neučiní, může takový jeho postup založit nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost.
Výše uvedená ústavněprávní východiska soudy obou stupňů v projednávané trestní věci neporušily .
Soud prvního stupně rozhodl o zmiňovaných důkazních návrzích obviněného (dovolatele) v průběhu hlavního líčení dne 31. 3. 2016 (viz protokol na č. l. 234 a násl. předloženého spisu), a to procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Důvody, pro které k doplnění dokazování nepřistoupil, pak dostatečně vyložil v odůvodnění svého meritorního rozhodnutí (viz str. 6/7 rozsudku). Odvolací soud v rámci provedeného přezkumu zaujal ústavně konformní stanovisko k dané procesní otázce na str. 4 písemného vyhotovení napadeného usnesení. K opomenutí důkazů, jež by odůvodňovalo dovolací přezkum na podkladě důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy v řízení nedošlo.
Námitky obviněného směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody pod uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. ani pod žádný jiný z důvodů podle §265b tr. ř. podřadit nelze .
Předně je namístě zdůraznit, že za jiné nesprávně hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Typicky půjde o pochybení v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, případně společný trest za pokračování v trestném činu apod. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2003). Takovou vadu však dovolatel nenamítl.
Námitku vůči druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, je možno uplatnit na základě důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jen za předpokladu, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V předmětné trestní věci byl dovolatel odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku a byl tak ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě od šesti měsíců do tří let. Pokud mu soud prvního stupně tento trest vyměřil v délce šestnácti měsíců, tj. ještě v dolní polovině trestní sazby (navíc jako úhrnný za tři sbíhající se trestné činy), jedná se o zákonnou sankci co do druhu i výměry. Splněny byly i zákonné podmínky pro zařazení dovolatele pro výkon uloženého trestu do věznice s ostrahou podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Jestliže soud v konkrétním případě nepřistoupil k fakultativnímu postupu podle §56 odst. 3 tr. zákoníku a dovolatele nezařadil do mírnějšího typu věznice, nejde o vadu, kterou by bylo možno napadat prostřednictvím důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Pochybení soudů v kvalitě předpokládané v ustanovení §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. pak Nejvyšší soud neshledal ani ve výroku o ochranném opatření (ochranném léčení psychiatrickém v ústavní formě). V prvé řadě nelze s dovolatelem souhlasit v názoru, že k závěru o vhodnosti jeho uložení soud prvního stupně neměl dostatečný podklad v náležitém zjištění jeho psychického stavu, resp. že měl k jeho objektivnímu posouzení přibrat dva znalce. Povinnost zkoumat duševní stav obviněného dvěma znalci zákon orgánům činných v trestním řízení výslovně neukládá a pro rozsah dokazování zde platí obecná pravidla, která byla již zmíněna v předcházející části tohoto rozhodnutí (viz shora). Předmětný výrok pak Nejvyšší soud považuje za správný a dostatečně odůvodněný i z věcného hlediska (viz str. 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6 usnesení odvolacího soudu, na něž lze plně odkázat).
Protože dovolání obviněného M. M. bylo dílem opřeno o námitky, které nelze podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, a v jeho relevantně uplatněných částech mu nebylo možno přiznat opodstatnění, Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k takovému postupu zákon vyžadoval souhlasu stran (srov. §265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 10. 2016
JUDr. Eduard Teschler
předseda senátu