ECLI:CZ:NS:2016:3.TDO.1329.2016.1
sp. zn. 3 Tdo 1329/2016 -38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2016 o dovolání, které podal obviněný T. N., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 477/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 1 T 108/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 1 T 108/2014 , byl obviněný T. N. uznán vinným ze spáchání přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku. Za to byl podle §302 odst. 3 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu chovu zvířat na dobu tří let.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. 8 To 477/2015 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu na podkladě odvolání obviněného zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu na upraveném skutkovém základě, že
„od 1. do 6. června 2014 v areálu bývalého JZD v T. v okrese R. nezajistil pro vynesené slepice a křepelky japonské vyváženou krmnou dávku, a pro křepelky ani dost vody, což způsobilo výraznou vyhublost, dehydrataci, atrofii kosterních svalů a absenci potravy v zažívadlech těchto zvířat, a také to, že přeživší slepice a křepelky požíraly uhynulé kusy, které z chovu neodstranil, dále řádně a včas neodstraňoval podestýlku pod chovem, přičemž si musel být vědom, že zanedbáním péče působí uvedeným zvířatům velkou bolest a utrpení, a jelikož po kontrole z 5. června 2014 neučinil žádná opatření k nápravě a v chovu přibylo uhynulých a apatických zvířat a nedala se vyloučit nákaza přenosná na hrabavou drůbež, nařídila 6. června 2014 Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Plzeňský kraj utratit zbylých 170 slepic a 150 křepelek, což se týž den stalo,“
uznal obviněného ze spáchání přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. b), odst. 3 trestního zákoníku.
Za to jej podle §302 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu dále uložil na tři roky trest zákazu činnosti spočívající v zákazu chovat hospodářská zvířata, tj. zvířata ve smyslu §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči a o změně některých souvisejících předpisů.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Podle obviněného nelze z ničeho usuzovat, že by byl zastřeným majitelem společnosti ARKAS, s. r. o., a že by zatajoval svůj majetek, jak dovodil odvolací soud. Nesouhlasí ani s názorem krajského soudu, že jeho odpovědnost za chov vyplývá z toho, že otci s chovem pomáhal. Činil tak totiž nepravidelně a vždy na základě dohody s otcem. Jednalo se o dohodu na stejném základě, jako byla dohoda otce s dalšími osobami, které se o chov staraly. Chovatelem a ošetřovatelem chovu tak byl právě jeho otec. Obviněný dále namítl, že krajský soud nesprávně posoudil jeho odpovědnost z hlediska občanského práva hmotného. Podle názoru soudu se měl stát vlastníkem všech věcí, které vlastnil jeho otec, automaticky podle §1479 občanského zákoníku. Obviněný k tomu odkázal na §1670 občanského zákoníku, z něhož jasně vyplývá, že dědictví dědici nabývají až na základě potvrzení soudem s účinky ke smrti zůstavitele. Podle názoru obviněného mělo být po smrti jeho otce postupováno na základě §157 zákona o zvláštních řízeních soudních, tedy soud měl jmenovat správce pozůstalosti, který by spravoval společnost ARKAS, s. r. o., tedy i chov zvířat.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2016, č. j. 8 To 477/2015-405, zrušil, aby podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil jako vadnou část předcházejícího řízení také rozsudek Okresního soudu v Rokycanech ze dne 9. 6. 2015, č. j. 1 T 108/2014-284, a dále aby ve smyslu §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a konečně aby Okresnímu soudu v Rokycanech přikázal, aby podle §265l odst. 1 trestního řádu věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl při právní vázanosti názorem Nejvyššího soudu.
Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že z porovnání dovolací námitky obviněného s jeho výhradami uplatněnými v předchozích stadiích řízení vyplývá, že jsou obsahově zcela shodné, přičemž oba soudy se jimi ve svých rozhodnutích řádně zabývaly, na tyto reagovaly a argumentačně se s nimi vypořádaly. Státní zástupce dále připomněl, že týrat zvířata ve smyslu §302 trestního zákoníku může obecně vzato kdokoli. Ačkoli dovolatel tvrdí, že odpovědnou osobou a vlastníkem zvířat byl jeho otec jakožto statutární orgán společnosti ARKAS, s. r. o., skutečným „provozovatelem“ chovu drůbeže a osobou, která z něj hodlala profitovat, byl právě obviněný. On byl tím, kdo se zvířaty nakládal jako s vlastními a zpočátku zajišťoval a měl zajišťovat péči o ně. Tento závěr učinily soudy na podkladě provedení a zhodnocení celé řady důkazů.
Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl.
Obviněný T. N. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 trestního řádu, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Tento závěr učinil Nejvyšší soud při znalosti právního názoru vyjádřeného v konstantní judikatuře Ústavního soudu, podle něhož – s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces – je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09). Extrémní rozpor je ovšem dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování.
Takovými vadami však napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu v Rokycanech netrpěla. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, s výjimkou drobných změn v popisu skutku a vypuštění údaje o ošetřovateli a chovateli a o mrtvých kusech nalezených 5. června 2014, žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
Pokud dovolatel argumentoval tím, že chovatelem a ošetřovatelem chovu byl jeho otec, nikoliv on, pak Nejvyšší soud poukazuje na to, že právě údaje o ošetřovateli a chovateli ve vztahu k obviněnému ze skutku vypustil odvolací soud. Trestní odpovědnost dovolatele zůstala odvozena především z jeho práva dědického, nikoliv vlastnického. Pachatelem předmětného trestného činu totiž může být kterákoli fyzická osoba, a to bez ohledu na skutečnost, zda je vlastníkem týraného zvířete, nebo ho má ve své moci z jiného právního důvodu. Odvolací soud se v této souvislosti nedopustil nesprávného posouzení jeho odpovědnost z hlediska občanského práva hmotného, když odkázal na §1479 občanského zákoníku. Jde o to, že v rámci institutu tzv. správy pozůstalosti zákon preferuje správce pozůstalosti, kterého povolal zůstavitel a který funkci přijal a správy se ujal. Jinak správu vykonává obdobně zůstavitelem povolaný vykonavatel závěti. Nepovolal-li zůstavitel žádného z nich, spravuje pozůstalost dědic ; je-li dědiců více a neujednají-li si nic jiného, spravují pozůstalost všichni dědicové. A právě poslední situace dopadá na nyní projednávaný případ. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že dědicem je ten, komu náleží dědické právo (§1475 odst. 3 občanského zákoníku), přičemž dědické právo je právo na pozůstalost nebo na poměrný podíl z ní (§1475 odst. 1 občanského zákoníku).
Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 10. 2016
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu